reklama

Hurá, jedeme na hory. Nebo je to za trest?

Lyžování je fajn, ale je potřeba ho alespoň trochu umět. Foto:
Lyžování je fajn, ale je potřeba ho alespoň trochu umět.
Foto: mpora.com

Jsou pro vás hory splněným snem, anebo peklem? Odpověď na tuto otázku vede – ostatně jako většina odpovědí – samozřejmě do dětství. Tam se rozhodne, jaký postoj k lyžování a dalším radovánkám na sněhu budete mít.

Horští maniaci se s počínající zimou nemohou sněhové nadílky dočkat, zvedají oči k obloze jakoby v náboženském vytržení, a nepřijede-li na bílém koni ani svatý Martin, propadnou depresivnímu pocitu, že jejich život jaksi postrádá smysl. Tito nadšenci si zajisté nedokážou představit, že existuje i jejich protipól – lidé, kteří se roztřesou, kdykoli na štíty hor jen pomyslí. Ivan Mládek o takových zoufalcích zpívá písničku, jejíž hrdina se raduje, když zjistí, že mu ukradli lyže, a zbytek dne pak spokojeně tráví u kamen ve společenské místnosti. Do kterého z obou táborů patříte vy?

Strach z hor

Naše rodina pochází z nížiny. Moje maminka vyučovala českému jazyku a domnívala se, že češtinář na lyžích by vypadal nedůstojně, zejména kdyby se bezmocně válel v čerstvě napadaném sněhu. Tatínek horlivě sledoval veškeré sporty – v televizi. Aktivně hrál jen šachy, ale za tímto sportem se do Krkonoš zpravidla nejezdí. Hory jsem znala jen z nervy drásajících filmů, vyprávění a knih o horolezcích, které mě jen ubezpečovaly, že cesta na hory rovná se ve většině případů bezodkladné smrti. Už zhruba ve třetí třídě základní školy jsem dostala strach z povinného lyžařského kurzu, kam se jezdívalo v sedmé třídě základní školy. Pravděpodobně namítnete, že v té době mne dělily od povinného kurzu více méně čtyři roky, ale my neurotici to takhle prostě máme: když se bojíme, bojíme se důkladně, doopravdy a dlouhodobě. Něco takového, jako je povrchní strach, neznáme.

Článek

Nezáleží na tom, jak dobří jste lyžaři. Helma vás ochrání před pády i nebezpečnými lyžaři Foto:

Když na lyže, tak jedině s helmou

Na českých horách se podle údajů horské služby ročně stane zhruba 6 tisíc úrazů. Nejde ale jen o různé zlomeniny nebo pohmožděniny, ale i o nebezpečné úrazy páteře, které...

 

Komik na lyžích

Strach byl namístě. Výcvikový kurs mi snížil sebevědomí tak, že spadlo do minusových hodnot. Když jsme se po příjezdu do Krkonoš dělili do družstev, porazila jsem na zem učitelku matematiky, čímž jsem se ocitla v pátém (posledním) družstvu, kde jsem trávila čas spolu s několika dalšími komicky oblečenými zoufalci vybavenými předpotopními lyžemi. Kdykoli se chtěli členové prvního družstva srdečně zasmát, elegantním slalomem zavítali podívat se na osazenstvo pátého družstva. Pokřikovali na nás: „Laurel a Hardy se učí lyžovat.“ A další nevkusné poznámky. Jenže my jsme se lyžovat nenaučili ani za mák, protože paní učitelka branné výchovy, která měla za úkol zasvětit nás do tajů lyžování, se za velikým zasněženým smrkem líbala s kolegou tělocvikářem. Jediné, na co jsem se těšila, byla polední přestávka. I tato radost zkrachovala, protože když kvůli mému neobratnému nastupování na vlek tento prakticky nonstop stál, rozhodl jeden z lyžařských instruktorů, přezdívaný námi nepřáteli lyžování Vrah, že mě bude učit správné technice jízdy na vleku o mé milované polední přestávce. Ostatní po obědě blaženě odpočívali v horské boudě, já drncala na vleku s Vrahem.

 

Večer, na který nezapomenete

Jednou jsem byla na horách dokonce dobrovolně, bylo to asi tak před třiceti lety. Moje nejlepší kamarádka tehdy tvrdila, že sežene poukaz na úchvatný pobyt v romantické horské chatě, odkud se dá na saních svištět přímo do hospody plné chlapů. Což jsme svědomitě učinily hned první večer. A byla to pravda. Hospoda byla k prasknutí přeplněná interesantními muži, kteří nám posílali panáky, přisedávali si k nám, mávali na nás, ba i psaníčka nám psali a číšník nám je nosil. Zkrátka večer, na který se nezapomíná. Tím nejpřitažlivějším z celé nálevny byl podle mého názoru vysoký tmavovlasý chlapík. Kdyby hrál ve filmu, živá duše by se tomu nedivila. Také se brzy nastěhoval k našemu stolu, objednal lahev vína, hleděli jsme si do očí. Láska? Ráno jsem zjistila, že je to vlekař. Nepoznal mě. Když kvůli mně už potřetí zastavil vlek (já se zoufale válela poblíž), řval: „Ale ať už tě tu nikdy nevidím, pometlo!“ Udělala jsem, k čemu mě vyzval. Byl to můj poslední pobyt na horách. Vy asi jezdíte častěji, že?

Anketa

Jezdíte rád(a) na hory?

 

Eva Michorová

 

 

 

Horoskopy 2017

reklama

reklama