reklama

Příběh Anny (37): Stěhování z města na vesnici byl špatný nápad

Stěhování z města na vesnici byl špatný nápad  Foto:
Stěhování z města na vesnici byl špatný nápad
Foto: thinkstock.com

Vždycky jsem byla městská dívka. Milovala jsem posezení v kavárnách, procházky po parcích, pravidelné návštěvy divadel a koncertů, možnost nechat si posílat nákupy anebo jídlo až domů. Ale pak přišla láska a já jsem si myslela, že ta všechno překoná. To jsem se tedy opravdu spletla...

S Tomášem jsme se seznámili na koncertě, později mi vyprávěl, že v jeho průběhu se díval víc na mě než na hudebníky. Když akce skončila, dodal si odvahy a oslovil mě. Byla jsem nadšená, říct, že se mi líbil, to by bylo slabé slovo. Vypadal úchvatně, byl stejně starý jako já. Oběma nám bylo třiadvacet. Pracoval jako zemědělský inženýr kdesi na farmě v kraji, kde se narodil, dělilo nás asi sto kilometrů. Ale to pro nás tehdy nebyla vůbec žádná vzdálenost. Začátky našeho vztahu byly, pokud se dobře pamatuji, pohádkové. Nosil mi náruče růží. Pozval mě na parník a na lodičky, ani nedokážu popsat, jak moc to bylo romantické. A psal mi dopisy, myslím ty staromódní, papírové.

Co víc jsem si mohla přát?

O rok později jsme se brali a jsem přesvědčena, že jsem otěhotněla o svatební noci. Svatba byla nádherná, byla jsem z ní nadšená. Bohužel, pak už následoval strmý pád. Vinu bych rozhodně hledala na obou stranách, tedy i na té své. Měla jsem tušit, že stěhování na vesnici není dobrý nápad. Ale tehdy to vypadalo jako jediná možnost. Tomáš tam pracoval i bydlel v rodinném domku. A dokonce mi tam i sehnal zaměstnání v místní základní škole. Co víc jsem si mohla přát? Přesto si vzpomínám, že jsem se stěhovala se smíšenými pocity. V hloubi duše jsem byla přesvědčena, že mi město bude velice chybět. Ale říkala jsem si, že naše vzájemná láska určitě vždycky všechno spraví. Hluboce jsem se mýlila.

Jako v pekle

Stěhovali jsme se na podzim, na přelomu listopadu a prosince. Dodnes si pamatuji na šedivý déšť, který bušil do oken auta, na ocelové, nízko visící mraky, na beznaděj, která mě sevřela ledovou rukou. Byla jsem ve třetím měsíci, bylo mi pořád špatně od žaludku. Samozřejmě že za to mohlo těhotenství, ale když jsem přijela do vsi, která se měla stát mým trvalým bydlištěm, ještě se mi přitížilo. Pochopitelně že jsem tam už několikrát byla, ale zjara či v létě. Tehdy to vypadalo jinak, docela pěkně. Teď jsem si připadala jako v pekle. Ukázalo se, že domek vyžaduje ještě spoustu oprav, víc, než jsem si myslela. Abych byla konkrétní: do obývacího pokoje pršelo, kuchyni dominovala stará a dost nevzhledná kredenc po babičce, dvorek zcela ovládlo bahno. Vyjasnili jsme si s Tomášem, že stavení postupně zrekonstruujeme, ale jak to do té doby vydržím – říkala jsem si v duchu. Pršelo a pršelo.

Článek

Umíte žít, nebo jenom přežíváte? Zjistěte, jak na tom opravdu jste Foto:

Umíte žít, nebo jenom přežíváte? Zjistěte, jak na tom opravdu jste

Protéká vám život mezi prsty, nic se vám nedaří tak, jak byste si představovali, nebo jste kočím vašeho života vy a tu spanilou jízdu si korigujete přesně podle svého?

Nedaleko od tchyně

Ještě ke všemu bylo moje těhotenství rizikové, a tak jsem do zaměstnání vůbec nenastoupila. A co čert nechtěl, nedaleko v bytovce žila tchyně, která nás často navštěvovala. Bohužel to byl přesně ten typ ženy, která tak ráda rozsévá nesváry. Štvát mě a Tomáše proti sobě ji evidentně bavilo. Nosila nám v kastrůlcích jídlo s tím, že mladé dívky neumějí vařit, a tak co by ten její chudáček jedl? Namítla jsem, že vařím docela ráda, a ona na to, že takovou svíčkovou, jako vaří ona, žádná jiná neumí. Podívala jsem se na Tomáše, chtěla jsem, aby se mě zastal, ale ten se na maminku usmíval a obdivně přikyvoval. Místo aby řekl, že i já mu dělám dobré jídlo, často i teplé večeře. Pohádali jsme se. Nebylo to poprvé.

Kam oko dohlédlo, jen bláto

Jednou z mála mých zábav se stalo bloumání po okolí. Abych neměla pocit naprosté zbytečnosti, venčila jsem při tom sousedce psa. Prakticky neustále lilo, v obci nebyly chodníky, všude, kam oko dohlédlo, jen bláto. Smutně jsem vzpomínala na ty krásné časy v kavárnách a divadlech. Tady nebyla ani veřejná knihovna. Jen kaplička, autobusová zastávka, základní škola o pěti třídách a rybník. Úplně jsem cítila, jak se mě zmocňuje deprese. Tchyně o mně šířila zaručené informace: že mě nebaví vařit a uklízet, že jsem líná, rozmazlená a ufňukaná. Když jsem to rozčileně sdělila Tomášova, řekl mi, že bych si opravdu měla najít nějakou zábavu. V životě jsem necítila takový vztek!

Zase další hádka

Ve stavení byla taková zima, že jsem to doposud nezažila. Topilo se kotlem na uhlí, v obýváku stála krbová kamna na dřevo. Všechno to bylo staré a příliš tepla neposkytovalo. Tehdy jsem odjela domů k rodičům poprvé, s tím, že coby těhotná nemůžu takhle mrznout. Kvůli tomu jsme se s Tomášem pohádali, pokolikáté už? Vánoce jsme strávili u mých rodičů, málokdo by do nás řekl, že jsme měli nedávno svatbu. Na jaře jsem zkusila dát venkovu a nám dvěma druhou šanci, ale už to bylo zbytečné. Dílo zkázy dokonala tchyně, objevovala se u nás stále častěji a jen kritizovala. Po porodu dcery jsem se už k manželovi nevrátila. Mrzí mě to. Ale bylo to tak lepší, my dva jsme byli každý jiný.

Anketa

Myslíte si, že udělala paní Anna dobře, že se od manžela odstěhovala?

Anna (37) z Prahy

Horoskopy 2018

reklama

reklama