reklama

Příběh Marty: Kvůli baráku mě bratr chtěl nechat vydědit

Příběh Marty: Kvůli baráku mě bratr chtěl nechat vydědit Foto:
Příběh Marty: Kvůli baráku mě bratr chtěl nechat vydědit
Foto: istock.com

Můj vztah s bratrem nebyl nikdy ideální. Ale jakmile se mezi nás dostalo dědictví, definitivně a navždy to náš vztah zničilo.

Marek, který je o dva roky mladší než já, byl odjakživa rodiči, zejména mámou, příšerně protežovaný. Vše, co já musela či naopak nesměla, on nemusel a nebo mu bylo dovoleno. Mnohokrát jsem si mámě stěžovala, že mi přijde hodně nespravedlivé, že Marek může chodit na zábavy a vracet se o půlnoci, kdežto já v sedmnácti jen výjimečně mohla zajít na odpolední čaje a doma jsem musela být do devíti. Také mi vadilo, že bratr doma nemusel s ničím pomáhat a všechna práce zůstávala na mně. Máma moje řeči neměla ráda a bráchu vždycky hájila, že u kluka je výchova jiná.

S matčinými argumenty jsem nesouhlasila, ale jak jsem dospívala, svůj boj jsem vzdala – táta se v Markovi viděl, máma na něm chorobně lpěla, takže jsem pochopila, že v rodině zastání nenajdu. Bratr svého privilegia zneužíval a veškerý volný buď čas proseděl u počítače nebo u televize. Když otec řezal dřevo, pracoval na zahradě nebo skládal uhlí, Marka ani nenapadlo, aby mu nabídl pomoc. Nedokázala jsem mlčet, ale na moje výtky bratr odpovídal stejně: „Starej se o svoje a nepleť se do toho, do čeho ti nic není. Kdyby táta chtěl pomoct, řekl by mi.“

Doma jsem si přidala jako vetřelec

Taky jsme se hodně hádali ohledně jeho chování vůči ženám. Přítelkyně střídal jako ponožky a jednal s nimi jako s onucemi. A když jsem mu to vytýkala, okamžitě zaútočil a mému příteli, který bydlel na ubytovně, se vysmíval a nazýval ho chudáčkem. Když mi bylo pětadvacet, táta zemřel a už dva dny po pohřbu mi bratr dal jasně najevo, že „hlavou“ rodiny je teď on.

Přikázal mi, že na domácnost budu muset dávat jednou tolik, jelikož elektřina a plyn podražily a s matkou na mě nebudou doplácet. A jestli se mi to nelíbí, ať si mě k sobě na ubytovnu nastěhuje ten můj „ňouma“. Nevěřila jsem vlastním uším a mezi mnou a Markem se strhal velká hádka.

Křičela jsem, že jeho jednání není fér, že mám stejné právo v domě bydlet jako on a když chce, abych na domácnost přispívala víc, že i on bude muset dávat stejné peníze jako já. V zoufalství jsem se otočila na mámu a čekala, že mi výjimečně dá za pravdu, zastane se mě, jenže ta se ještě víc na Marka upnula a jako vždy ho chránila. „Marek opravil střechu, plot, vyměnil okapy, tak mlč!“ Čím dál víc jsem si v rodině připadala jako vetřelec – veškeré záležitosti matka s bratrem řešili spolu a mě buď postavili před hotovou věc, nebo mi nic neřekli.

Křivdu žádné peníze nevykoupí

Nikdy jsem nebyla a nejsem vypočítavý typ, takže jsem na záležitosti spojené s dědictvím vůbec nepomyslela. Ale když bratrovy slovní útoky i despotické chování přerostly v tyranii, začala jsem mít obavy, že mě z baráku chce vyštvat. A když jsem o pár týdnů později nechtíc vyslechla debatu bratra s matkou, moje obavy se proměnily v jistotu. Marek do matky hučel, aby barák přepsala na něj, že po její smrti se se mnou finančně vypořádá.

„Z ničeho, máti, neměj strach. Marta o těchhle věcech nemá ani páru a navíc doufám, že si ji ten nekňuba vezme a odtáhnou z města.“ Matka výjimečně s Markem nesouhlasila, ale ne proto, že by to vůči mně bylo nespravedlivé, ale protože se bála, aby neporušila zákon. Bratr se povýšeně zasmál a prohlásil, že kdyby byl nějaký problém, tak ať mě vydědí.

Ale tohle i na matku byla „silná káva“ a patrně poprvé se svému synovi postavila. Ustrašeně mu vysvětlovala, že sousedi dosvědčí, že jsem se k ní i tátovi vždycky chovala dobře a že bez závažného důvodu mě vydědit nemůže. Dlouho bylo ticho a nakonec bratr rozhodl, že co nejdřív spolu zajedou k notáři, tam sepíšou darovací listinu a o mě ať se postará přítel. To už jsem nevydržela a vběhla do pokoje. „Zaduste se tím barákem, já vám na něj kašlu, stejně jako kašlu na vás! Nikdy jsem se tady necítila dobře, ale po tom, co jsem slyšela, tady nehodlám zůstat ani minutu!“ Sbalila jsem si dvě tašky a utekla za Honzou.

S přítelem jsme si v okresním městě pronajali garsonku a třebaže nám byteček neříká „pane“, poprvé se někde cítím doma. Honzův vzdálený příbuzný je právník a když slyšel, jak se mnou matka s bratrem „zametli“, slíbil, že mi pomůže. Nejenže se v těchhle věcech nevyznám, ale na tom, jak celá kauza dopadne, mi vlastně nezáleží – zradu od vlastní rodiny stejně žádné peníze nevykoupí...

Marta, 27

Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek: 

 

Článek

Jsem obézní a sama Foto:

Příběh Eriky: Jsem obézní a sama. Mohou za to rodiče

Aby nevznikl omyl: Erika má své rodiče moc ráda, vždycky žili jen pro ni. Ale v určitém směru se na ní značně provinili.

Článek

Kdo to nezažil, nedovede si život s autistou představit Foto:

Příběh Markéty: Byla jsem na vrcholu štěstí a měla všechno. A pak se nám narodil syn – autista

Život si s námi někdy nehezky zahrává. Zdá se, že máme všechno, jsme konečně opravdu šťastní, a pak přijde rána z čistého nebe.

Článek

Manželka a milenka kamarádky? I to je možné Foto:

Příběh Elišky: Manželka a milenka kamarádky? I to je možné

Opravdu, dnes je možné úplně všechno. Kdyby mi někdo tvrdil, že jednou se budu přátelit s milenkou svého muže, nejspíš bych mu doporučila urgentní návštěvu psychiatra.

Horoskopy 2017

reklama

reklama