reklama

Andrea (42): Kvůli meningitidě jsem přišla o nohy, ale děti mě zachránily

Andrea se nevzdává Foto:
Andrea se nevzdává
Foto: archiv autora

Do října 2010 Andrea Brzobohatá o meningitidě mnoho nevěděla. Když s přáteli odjela na hory, nemohla tušit, že o čtyřiadvacet hodin později bude kvůli tomuto infekčnímu onemocnění bojovat o život. Její šance na přežití byla pouhá čtyři procenta...

Andrea Brzobohatá vždy byla aktivní žena. Pracovala ve sportovní agentuře, ráda cestovala a sportovala, s přáteli se účastnila společenských akcí.

V necelých osmatřiceti letech se Andree narodil syn Adam. Její dceři z předchozího vztahu bylo v té době osmnáct.

„S otcem Nikoly mi to nevyšlo a tak jsem věřila, že téměř ve čtyřiceti letech já i partner si už rodiny budeme vážit, že máme srovnané priority. Bohužel jsem to tak cítila jen já. Pět měsíců po narození Adama mě jeho otec opustil, což se logicky podepsalo na mojí psychice.“

Na co ponožky, když nemáte nohy!

Začátkem října 2010 Andrea, to jí bylo devětatřicet, s přáteli a osmnáctiměsíčním Adámkem odjela do Krkonoš. Necítila se dobře, ale protože týden před odjezdem dcera i syn byli nemocní, únavu, bolesti hlavy i v krku přičítala chřipce, kterou se od dětí nakazila.

Místo turistiky doživotní následky

„Na hory jsme přijeli v pátek a odpoledne už mě bolelo celé tělo. V sobotu mi bylo natolik zle, že jsem byla ráda, že přátelé, kteří se vydali na túru, se o Adama postarali a já mohla zůstat v posteli. Když se mi na kůži začaly dělat fialové fleky, začala jsem obvolávat kamarády doktory. Bohužel jsem se ani jednomu nedovolala, a navíc už jsem byla v tak špatném stavu, že jsem nedokázala odhadnout, jak moc je situace vážná.“ Meningitida – Andrea netušila, že onemocněla touto zákeřnou chorobou – postupovala hrozně rychle. Zvracela, nemohla chodit, ztrácela vědomí...

Když se odpoledne přátelé vrátili, okamžitě zavolali záchranku a ta Andreu odvezla do nemocnice, kde lékaři nepoznali, o jak závažnou nemoc se jedná. To už ale zná jen z vyprávění přátel. „Ani jednoho lékaře nenapadlo aplikovat mi antibiotika a trvalo víc jak tři hodiny, než mě převezli do jiné nemocnice. Kdyby nebylo té obrovské časové prodlevy, nemoc nemusela mít tak drastické následky!“

V druhé nemocnici poznali, že se jedná o meningitidu typu C a Andree nasadili antibiotika. Lékaři jí šanci na přežití dávali pouhá čtyři procenta.  U Andrey nastala celková sepse organismu, začaly jí odumírat orgány. Jelikož tělo by to nezvládlo, lékaři jí museli amputovat nohy nad kotníky, později pod koleny, nakonec nad nimi.

Moji miláčci Foto: archiv autora Jen díky rodině jsem si nesáhla na život

„Z komatu jsem se probrala po pěti týdnech. Byla jsem celá zafačovaná, všude hadičky, nemohla jsem se pohnout, mluvit, ale hlavně jsem nechápala, co se mi stalo!

Když jsem asi po čtrnácti dnech byla schopná trochu komunikovat, požádala jsem sestřičku, aby mi přinesla ponožky, byla mi zima na nohy. Na její odpověď nikdy nezapomenu!

,Na co ponožky, když nemáte nohy?´ Protože jsem byla tlumena léky a nemohla se hýbat, tak do té doby jsem skutečně netušila, že nohy nemám! Jen díky nejbližší rodině a přátelům jsem neudělala nějakou hloupost a jsem jim za obrovskou psychickou podporu moc vděčná.“

Postavila jsem se!

V nemocnici v brněnských Bohunicích Andrea strávila půl roku a dalších šest měsíců v Rehabilitačním centru v Chuchelné na Moravě, později na pražské klinice Malvazinky. Právě tam se seznámila s kamarádem Petrem a založili občanské sdružení No Foot No Stress, jehož prostřednictvím pomáhají lidem po amputaci dolních končetin. „Věřila jsem, že jednou budu chodit a právě na Malvazinkách jsem se naučila chodit na speciálních bionických protézách, díky kterým jsem přestala být úplně odkázaná na invalidní vozík. Ten využívám doma, když si chci udělat pohodlí.“

Andrea na Hamru Foto: archiv autora

Foto: archiv autora

Syn netušil, kdo je jeho maminka

Před meningitidou byla Andrea se synem na mateřské dovolené. Díky dramatické a zdlouhavé léčbě se proto o syna musel postarat jeho otec (Andrea už rodiče neměla). "Adam za mnou do nemocnice nejdřív nesměl a když to šlo, vídala jsem ho sotva jednou za dva měsíce. Ale byly to smutné návštěvy – syn mě neznal a nechtěl mě navštěvovat. Trvalo téměř rok než jsme si k sobě našli cestu a já jsem za náš současný krásný vztah moc vděčná.“

Než Andrea vyřešila bezbariérové bydlení, „azyl“ našla u kamaráda. Na veškeré zařízení nového bytu neměla peníze, ale protože na problémy nebyla sama, díky sbírce KONTA BARIÉRY si pořídila novou kuchyň. Jak ale říká, největším darem pro ni bylo, že minulé Vánoce už prožila se svými dětmi.

ZAJÍMÁTE NÁS! Prožili jste vy nebo někdo ve vašem okolí podobný silný příběh? Museli jste překonat nějakou životní obtíž a víceméně jste ji zvládli? Dodejte sílu a odvahu i ostatním. Podělte se o své zkušenosti. Napište nám svůj příběh na redakční mail prima-zeny@iprima.cz s heslem Příběh! Děkujeme!

Andrea za ty tři roky od doby, kdy prodělala invazivní meningokokové onemocnění, ušla obrovský kus cesty. Dnes tato v mnoha směrech obdivuhodná, velice aktivní žena chodí, řídí speciálně upravené auto, lyžuje, hraje golf, pořádá besedy, díky organizaci No Foot No Stress (www.nofoot.cz) s kamarádem pro lidi po amputacích pořádají různé společenské a kulturní akce.

Sama bych nevěřila, co dokážu vydržet, překonat, ale hnacím motorem pro mě byly moje děti.

Meningitida je závažné infekční onemocnění, při kterém dochází k zánětu mozkových obalů – meningů. Nejrizikovějšími skupinami jsou děti do jednoho roku a mladí lidé mezi 15 až 19 lety. Nejúčinnější ochranou proti meningitidě je očkování vakcínou. Chcete-li dobrovolnému Sdružení No foot No stress finančně pomoci, napište název sdružení a peníze prosím zasílejte na účet KONTA BARIÉRY: 17 111 444/5500, Raiffeisen bank

Rádi bychom poděkovali paní Boženě Jirků, ředitelce KONTA BARIÉRY, za poskytnutí kontaktu na Andreu Brzobohatou.

 Autor: Zuzana Křemenová

 

Horoskopy 2017

reklama

reklama