Příběh Kamily: Manžel se ode mě odstěhoval, protože jsem se nechala očkovat proti koronaviru

S Pavlem jsme se poznali před 15 lety a byla z toho láska jako trám. Od začátku jsme měli pocit, že k sobě neoddělitelně patříme. Po čtyřech letech jsme se vzali, pak se nám narodil syn a o dva roky později dcera. Všechno se zdálo být krásné a naše rodinné štěstí nám nenarušila ani přicházející pandemie. Všechny překážky, které nám postupně stavěla do cesty, jsme dokázali překonat. Přiznávám, že to občas skřípalo, ale kdo se v manželství nikdy nehádá? Dokázali jsme skloubit online vyučování dětí i naši práci z domova, protože ani jeden z nás nemohl nějakou dobu chodit do kanceláře. Dokonce jsme se později smířili i s tím, že děti budou muset mít roušky a nechat se pravidelně testovat, pokud chtějí zase chodit do školy. Nechtěli jsme je po tak dlouhé době, kterou musely trávit s námi doma, ještě víc izolovat od kamarádů, kteří jim už moc chyběli.

Očkovat se nenecháme!

Jenže pak přišlo očkování a všechno se to nějak pokazilo. Nechci nikoho obviňovat, ale velký podíl na tom mají Pavlovi rodiče. Vždycky je hodně poslouchal a dal na jejich úsudek. Já je mám ráda, jsou moc fajn lidi a kdyby mi někdo ještě před rokem říkal, že se budou chovat tak, jak se chovají, ťukala bych si na čelo. Oba ještě pracují, mají vlastní trafiku, takže jsou denně ve styku s mnoha lidmi. Myslela jsem si, že očkování uvítají, protože kdo by chtěl trávit každý všední den 8 hodin v respirátoru a neustále chodit na testy? Jak dlouho by takhle ještě chtěli fungovat? Jenže jsem se šeredně zmýlila. Když jsme u nich před pár měsíci byli na návštěvě a položila jsem úplně nevinnou otázku, kdy půjdou na očkování, podívali se na mě s úžasem a tchyně řekla: „To jako myslíš vážně? My se nikdy těma jejich vakcínama očkovat nenecháme,“ a ještě přede mě hodila vytisknutý screenshot z Facebooku, který jí poslala kamarádka a kde někdo říká, že očkování mění vaše geny a že to není bezpečné. Snažila jsem se jim to vysvětlit, říkala jsem jim, ať nečtou různé bláboly na sociálních sítích, argumentovala jsem tím, že se můžou nakazit a v jejich věku už to nemusí být žádná legrace. A víte, co mi na to tchyně řekla? „Podívej se, Kamilko, kolem nás už mělo koronavirus dost lidí a nikdo z nich neměl vážné příznaky. Takže pokud tu strašně nebezpečnou nemoc, jak ty říkáš, zvládne člověk vyležet doma během deseti dnů bez nějakých léků, tak přece není důvod k očkování. A pevně doufám, že se ty a Pavlík nenecháte zblbnout a nepřidáte se slepě k tomu stádu, který poslušně půjde a nechá se naočkovat." Nechala jsem to být, nakonec, je to jejich život a jsou dospělí, tak ať si dělají, co chtějí, přestože mě to mrzelo a měla jsem o ně strach. Byla jsem přesvědčená, že Pavel si myslí totéž. Jenže to jsem se hodně zmýlila.

Nech se naočkovat a je mezi námi konec

Ještě ten večer doma jsme se s Pavlem hrozně pohádali. „To ti nestačí, že nás zbavili svobody, že tu musíme trčet zavřený, nikam nemůžeme vyjet, děti už z toho neustálýho testování a nošení roušek ve škole taky úplně zblbly? Ty jim chceš ještě skočit na tuhle akci, kterou dělaj akorát kvůli prachům?“ křičel na mě. Snažila jsem se mu to všechno nějak jednoduše a lidsky vysvětlit, říkala jsem mu, že ubližuje nejen sobě, ale i mně. Já, na rozdíl od něj, který má stále home office, musím chodit do práce, kde po mně chtějí potvrzení o testu nebo o očkování. Bez nich mě nepustí do kanceláře. Proč mám stále dokola chodit na testy, když by se to dalo vyřešit dvěma vakcínami? Očkování by nám oběma usnadnilo život, mohli bychom bez větších omezení cestovat, chodit do kina, do divadla, na plovárnu... Nehledě na to, že kdyby náhodou jeden z nás covid chytil, nemuselo by nám být tak špatně. Nechtěla bych zažít to, co kamarádka, která před dvěma měsíci ležela týden s vysokými horečkami, třeštila jí hlava, nemohla se ani najíst a dodnes nic necítí a špatně se jí dýchá. Vytiskla jsem mu dokonce i různé citace lékařů, kteří podrobně vysvětlovali bezpečnost vakcín. Naopak to všechno obrátil proti mně. Prý já naopak ubližuji jemu, místo abych stála při něm. Zbytečně ho stresuji a nutím do něčeho, co není vůbec prověřené a jak se ukazuje, tak prý i nebezpečné. Stále dokola jako kolovrátek opakoval, že za čtyři roky všichni najednou začnou umírat kvůli tomu, jak vakcíny přepisují naši DNA. A to tedy on rozhodně nechce a ať prý se opovážím nechat se očkovat, protože nechce kvůli blbosti naší vlády, zdravotníků a nakonec i mojí ztratit ženu a matku našich dětí. Jestli to prý udělám, je mezi námi konec.

Není cesty zpět

Tenkrát jsem na něj zůstala zírat a říkala jsem si, kdo z nás se tady zbláznil. Nechtělo se mi věřit, že to myslí vážně. Ale bohužel myslel. Já se totiž nakonec naočkovat nechala. Od té doby se mnou manžel nemluví, už jsou to tři týdny. Odstěhoval se na chatu a má pocit, že jsem ho zradila a přidala se k nepřátelskému táboru těch, kteří jsou očkovaní. Snažila jsem se mu dovolat, ale nezvedá mi telefon, stejně jako tchyně s tchánem. Ještě štěstí, že jsou prázdniny, děti jsou na táborech a neví, co se děje. Připomíná mi to dobu za komunismu, kdy někdo buď byl ve straně nebo nebyl. Tak teď tu máme covidismus, který rozdělil nejen společnost, ale zdá se, že i naši rodinu. Nevím, co mám dělat. Očkovaná už jsem a nemůžu to vrátit zpátky. Můžu jen doufat, že se manžel umoudří a odpustí mi, i když já jsem přesvědčená o tom, že jsem udělala správnou věc.