Moje dcera je fajn holka, v modelingu jí nebudu bránit, říká Iva Kubelková

• Máte vystudované jak bakalářské, tak magisterské studium. Jak jste dokázala skloubit roli manželky a matky s prací a studiem?

Tu otázku si dneska kladu taky. A čím je to déle, tím víc klepu sama sebe po zádech a říkám si, že je neuvěřitelné, že jsem to dala. Mám pocit, že dneska už bych to nezvládla. Byl to fičák, protože jsem moderovala a do toho jsem během magisterského studia porodila druhou dceru, kterou jsem dva roky kojila. Myslím si ale, že žena má v sobě obrovskou sílu. Je taky potřeba najít určitou disciplínu. Myslím si, že čím více je člověk zatlačený do kouta skutečnostmi, které musí dát, tím snadněji to probíhá. Když se naopak člověk rozplizne do pohodlíčka, mnohem hůř dodržuje disciplínu a režim. Myslím si ale, že to částečně souvisí i s ženskou schopností plánovat pět věcí najednou a promyslet si management času. Nechci říct, že by to chlap nezvládl, ale vlastně možná ne.

• Máte dvě dcery. Ta starší má našlápnuto na kariéru modelky. Jste ráda, že jde ve vašich stopách?

Já to tak vůbec nehodnotím. Nebudu jí v tom bránit, asi by bylo kontraproduktivní patnáctileté holce v něčem bránit. Pokud si to chce zkusit, nemám s tím vůbec problém. Zatím se pohybuje v prostředí i mezi lidmi, které velmi dobře znám, takže to pro mě není takové riziko, jaké můžou cítit rodiče, kteří s modelingem nemají žádnou zkušenost. Samozřejmě s tím nepřišly jen hezké věci, ale i povinnosti a zodpovědnost k práci, kterou dělá. Nese to s sebou i výhody, že se to dítě najednou začíná dostávat do prostoru dospělých, kteří když něco chtějí, tak pro to musí něco udělat.

• Dáváte dceři nějaké rady?

Myslím, že jí více rady dávám, než že by si pro ně sama přišla. To je ale normální, že děti v tomhle věku chtějí mít pocit, že na různé věci přišly samy a že je vědí líp než rodiče. To vymezování je v pořádku, dokonce jsem někde slyšela, že je důležité, aby si tím prošly. Moje dcera je ale moc milý tvor, je to povahově fajn holka, takže když se jí snažím v něčem poradit, přijímá to. I když si o tom kolikrát myslí svoje, je vidět, že to v ní někde zůstává.

• Už několik let moderujete pořad Jak se staví sen. Jaký příběh vám nejvíce utkvěl v hlavě?

To je strašně těžké říct. Mám pocit, že těch příběhů je spousta a rodin jsem potkala mnoho. Vlastně jsem schopná si je vybavit všechny. Některé příběhy se možná vymykají v tom, že ti účastníci s vámi více komunikují. Je neuvěřitelné, když člověk na vlastní oči vidí, jak to těm lidem pomohlo a změnilo život. Z toho pak má člověk radost.

• Jste s některými účastníky dále v kontaktu?

Ano, píšou mi zprávy, jak se mají, jak se jim daří, co se jim povedlo. Tyto rodiny si samozřejmě vybavuju snadněji. Nedávno mi psala maminka, která měla dvě dcery. Ta jedna skočila ze skály a bohužel se zabila. Ta žena pak upadla do depresí, trpěla úzkostmi a nemohla vůbec mezi lidi. V návratovém dílu jsme k nim pak přijeli, protože nám napsala, že se mladší dcera bude vdávat a že její snoubenec ztratil maminku, když byl malý. A požádala mě, jestli bych ho neodvedla k oltáři, protože měli pocit, že to setkání v Jak se staví sen jim moc pomohlo. Tak jsme se tam vrátili, natočili jsme svatbu a já jsem chlapce odvedla k oltáři. Bylo to hrozně milé a ještě teď mi paní psala, že i ona se dala do pořádku, chodí mezi lidi, zhubla 15 kilo a vzala si svého bývalého manžela.

• A co vaše bydlení, jste s ním spokojená, nebo byste brala nějaké úpravy?

My jsme s naším bydlením spokojení. Máme sto let starý dům, který si žádá, aby s ním design a zařízení korespondovaly. Neumím si tam představit žádnou velkou modernu. Máme rádi spíš zateplené a zabydlené věci. Zdi nám zdobí obrazy mého partnera, který je umělec. Inklinujeme k východní filozofii a máme rádi věci, které jsou i starší, ale mají v sobě nějakou energii a kouzlo.

• Několik let jste taky moderovala se Stanislavou Lekešovou, která nedávno podlehla rakovině. Jak na ni vzpomínáte?

Pro mě to bylo kruté. Proplakala jsem několik dnů. Kdykoliv jsem si na ni vzpomněla, tak jsem se tomu nemohla ubránit. Ona pro mě byla nesmírně důležitá. Když s někým sedm let moderujete v televizi přímý přenos, vybudujete si velký vztah. Když si navíc spolu lidsky sednete, pak je to radost. Ona v sobě měla do určité míry mateřskou energii a dokázala v sobě mít uvolněnost a humor. Pořád se starala o ostatní a v té své skromnosti ani netušila, jak ji lidi milují, jak moc začali truchlit. I když jsme spolu už nemoderovaly, pořád jsme se vídaly. Je to smutné, byla na takový odchod mladá. Jak se říká, že všichni jsme nahraditelní, tak někteří lidé jsou nenahraditelní, a stejný člověk jako ona už se nenajde.