1. června 2016 14:00
Martina ČerňanskáPříběh Dany (35): Zamilovala jsem se do exmanžela. Jsem divná?
Po sedmi letech začalo naše manželství skřípat. Vzájemně jsme na sobě už nenašli dobrou ani nit. Přitom jsme měli malou dcerku, a tedy dobrý důvod manželství zachránit. Ale nic nepomáhalo.
Přepadla nás takzvaná ponorková nemoc. Když o tom zpětně přemýšlím, říkám si, že jsme se měli víc snažit, dát našemu vztahu, který podle mě nebyl ještě úplně zničený, šanci. To dávám za vinu pochopitelně i sobě. Oba jsme se měli snažit, a my oba jsme to vzdali. Měli jsme za sebou dost komplikovanou rekonstrukci bytu, kdy se nic nedařilo podle plánu. Tak už to, když máte doma řemeslníky, prostě chodí, ale my jsme se tím bohužel nechali udolat. Úplně jsme spolu přestali mluvit. A když už jsme mluvili, neříkali jsme si právě pěkné věci. Z toho, co mi často i zvýšeným hlasem sděloval, jsem bývala smutná.
Vzdali jsme to
Připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Předhazoval mi, že vydělávám málo peněz, že nedokážu po řemeslnících ani správně uklidit. Ukazoval mi šmouhy na okně a křičel, že neumím ani umýt okno. Když jsem se dívala na televizi, posmíval se, že hltám bezduché seriály, protože jsem husa. Ale já jsem se po těžkém dni opravdu nemohla dívat na Felliniho. Pracuji jako zdravotní sestra, starám se o dceru, rekonstruovali jsme byt. Kdo by se divil, že se kolem jedenácté večer zhroutím k televizi a pustím si nenáročný seriál? Dnes vím, že jsme měli něco udělat, navštívit manželskou poradnu, odjet na dovolenou anebo si dát, jak se říká, pauzu. Tři týdny nebo i déle si jeden od druhého odpočinout. Mojí nejlepší kamarádce se to osvědčilo, manželská přestávka způsobila, že se vztah dal do pořádku. Ale my jsme to prostě vzdali.
Čas na přemýšlení
Manželství zkrachovalo. Můj muž se odstěhoval, iniciativa, co se týká rozvodu, vyšla od něho. Já jsem si naopak v duchu tajně přála, abychom počkali, že čas to možná urovná za nás. Jenomže naše manželství bylo rozvedeno tak bleskově, až to vyráželo dech. Asi i proto, že jsme se na všem včetně péče o naši holčičku bez problémů domluvili. Pak nastalo jakési vzduchoprázdno. Osaměla jsem a nepředstavitelně jsem si vyčítala, že jsem události nechala zajít takhle daleko. Můj muž možná čekal, že to zastavím, že rozvodové papíry podepsat odmítnu. Ale byla jsem hrdá. Zbyly mi jen oči pro pláč a dcera, která se dennodenně ptala, proč už tatínek nebydlí s námi. To mi mohlo srdce utrhnout. Když jsem pak měla dost času na přemýšlení, protože opravy v bytě i rozvod už patřily minulosti, pochopila jsem, že mám manžela pořád ráda. Že nebyl tak špatný a že kdybychom si důkladně promluvili o nás dvou, možná by se našlo řešení, které by nebylo destruktivní.
Dýka v břiše
Půl roku po našem rozvodu se vdávala manželova sestra, pochopitelně mě i dceru pozvala. A když jsem tam tak po očku pozorovala svého muže, tedy svého bývalého muže, jak mu to v pěkném obleku sluší, div že jsem si nervala vlasy. Připadala jsem si najednou ještě zamilovanější než na začátku naší známosti. Nic jsem nepila, protože kdybych si čehokoli jen ucucla, patrně bych se nakonec opila namol a plakala mu na rameni, jak toho všeho lituji. A to nebylo možné nejen proto, že se tam veselili jeho příbuzní, rodiče, bratr a nejrůznější rozjaření strýčkové. Kromě toho si tam můj exmanžel přivedl přítelkyni. Bylo mi, jako by mě bodl dýkou do břicha a ještě jí několikrát otáčel. Celou dobu se ti dva na sebe smáli, špitali si, později večer tančili v objetí. Kdybych věděla, že mi to dělá naschvál, tolik by mi to nevadilo. Spíš mě děsí představa, že se do ní opravdu zamiloval. Opravdu nevím, jak se naučím žít s tím, že jsem vlastní vinou přišla o nejlepšího muže svého života.
-em-