Lenka (31): Je mi přes třicet a pořád jsem panna. Už nevím, jak z toho ven
Dlouho jsem si říkala, že to není téma. Že je to jen jedna z věcí, které se v mém životě prostě zatím nestaly. Něco jako první velká láska nebo správný byt. Myslela jsem si, že až přijde ten správný okamžik, všechno do sebe zapadne a nebude co řešit. Jenže ten okamžik ani správný muž nepřišli a s přibývajícími roky mi začalo docházet, že nejde jen o náhodu.
Je mi jednatřicet let a pořád jsem s nikým nespala. Když to napíšu, zní to cize i mně samotné. Ne proto, že bych neměla vztahy nebo že bych o muže neměla zájem, nebo oni o mě. Randila jsem, zamilovala se, ale pokaždé, když se věci měly posunout dál, jsem na poslední chvíli couvla. Vždycky jsem totiž našla důvod, proč to ještě není ono.
Poprvé mi došlo, že to není jen moje soukromá věc na gynekologii. Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Lékařka se mě mezi řečí zeptala, jestli už žiju sexuálně. Řekla jsem ne, ona přikývla a pokračovala dál, ale mně se sevřel žaludek. Najednou jsem si připadala trapně, jako bych se přiznala k něčemu, co bych už dávno měla mít za sebou. Ne proto, že by mě soudila ona, ale proto, že jsem se soudila já sama.
Ve dvaceti jsem to vůbec neřešila. Připadala jsem si spíš opatrná než pozadu. V pětadvaceti jsem to brala jako zvláštnost, o které není nutné mluvit. Kolem třicítky se to ale změnilo. Najednou jsem si začala všímat, že se rozhovory kamarádek točí kolem zkušeností, které já sama nemám. Baví se o věcech, ke kterým nemám co říct. Ne že by mě naschvál vylučovaly, ale já sama jsem cítila, že se stahuju.
Moje zásady mě začaly brzdit
Postupně jsem si začala uvědomovat ještě jednu věc. Zatímco já se pořád točím kolem jedné otázky, moje kamarádky řeší úplně jiné starosti. Když se sejdeme, mluví o vztazích, o tom, jak to doma funguje nebo nefunguje, o dětech a únavě i o tom, že by si občas přály být samy. Sex je pro ně téma jako každé jiné. Ale pro mě ne. Pro mě je to něco svazujícího. A mám pocit, že stojím někde vedle a jen sleduju, jak řeší něco, co je pro ně dávno samozřejmé, zatímco já se pořád zasekávám u úplného začátku.
Nejhorší na tom ale není samotné panenství, ale stud, který se k tomu postupně přilepil. Pocit, že jsem někde zůstala stát a čekat, zatímco ostatní šli dál. Začala jsem se bát momentu, kdy by se někdo zeptal přímo. Co bych řekla na rande, kdyby přišla řeč na počet partnerů. Jak bych vysvětlila, že nemám žádnou zkušenost, aniž bych působila divně nebo úplně mimo.
Pamatuju si jeden konkrétní večer, kdy mi došlo, jak moc mě to celé svazuje. Byla jsem na rande s mužem, se kterým mi bylo dobře. Nebyla to žádná láska na první pohled, spíš normální, příjemná schůzka. Když ale přišel moment, kdy bylo jasné, že by to mohlo pokračovat intimněji, cítila jsem v sobě to známé napětí. Ne strach z něj, ale strach z toho, co by následovalo. Z otázek, z nesplněných očekávání i z vlastní nejistoty. Místo toho, abych zůstala, jsem se vymluvila na únavu a odešla. Už zase.
Cestou domů mi bylo trapně. Došlo mi, že už nejde jen o to, že jsem panna, ale o to, jak moc mě to celé zatěžuje. Čím déle to trvá, tím víc se v tom motám a tím míň vím, co vlastně chci. Hlavou mi proběhlo, že by možná bylo jednodušší to neřešit a prostě se nechat unést. Jenže vzápětí jsem se sama zarazila. Tolik let jsem si říkala, že to má být s někým, pro koho to bude mít smysl, a teď nevím, jestli ještě dokážu poznat, kdy to ten smysl má. A zase jsem si připadala, jako bych se točila v kruhu.
Nevím, jak z toho ven. Jen vím, že čím déle to před sebou i před ostatními zlehčuju, tím těžší to pro mě je. A že možná první krok není v tom něco udělat, ale přestat si namlouvat, že se nic neděje.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Na problémy s početím si zakládají už malé dívky, varuje gynekolog: