Lucie (35): Záviděla jsem kamarádce její život. A vyspala jsem se s jejím partnerem

Kláru znám skoro polovinu života a je mou nejlepší kamarádkou. Byla u všech mých velkých rozhodnutí, rozchodů i zklamání a já byla zase u jejích. Seděly jsme spolu na podlaze v nezařízeném pronájmu, pily levné víno a smály se představě, že jednou budeme řešit hypotéky, děti a víkendové nákupy v hobbymarketu. Tehdy jsme byly stejné, nebo jsem si to aspoň myslela. Dvě holky, které mají pocit, že všechno důležité je teprve čeká.

Jenže někde po cestě se to rozdělilo a Klára se usadila. Nejprve lepší práce, pak byt, který už nebyl jen dočasným řešením, a nakonec Vašek. Všechno jí v životě zapadlo do sebe tak hladce, že jsem jí to dlouho nemohla mít za zlé. Vypadalo to zaslouženě, skoro samozřejmě. Jenže pokaždé, když jsem od ní odcházela domů, nesla jsem si s sebou tíhu, o které jsem nemohla s nikým mluvit.

Její život se rozjel. Můj zůstal stát

Můj život nebyl špatný, ale nikam se neposouval. Vztahy začínaly velkou láskou, ale končily ještě větším zklamáním, práce mě živila, ale nic ve mně nerozsvěcovala a samota se časem přestala tvářit jako volba a začala být krutým faktem. Kláře jsem to neříkala, nemohla jsem jí to přiznat. Smála jsem se, dělala ironické poznámky a hrála si na tu, co má všechno na háku. A ona mi to věřila, nebo se alespoň tak tvářila.

Závist nepřišla najednou, ale pomalu se plížila jako jedovatý had v mé mysli. Začaly mě štvát drobnosti, které by jiní snadno přehlédli. To, jak zamilovaně mluvila o svém perfektním partnerovi. To, jak jsem při každé návštěvě jejich bytu měla pocit, že tam nepatřím a zároveň jsem tam chtěla zůstat. To, jak jsem začala srovnávat její život se svým, i když jsem věděla, že to nikam nevede.

Vaška jsem ze začátku brala jen jako součást jejího světa. Byl milý, slušný, možná až trochu nudný, což mi tehdy připadalo jako výhoda. Nebyl typ, kvůli kterému by se kamarádky přestaly bavit. Jenže čím častěji jsem u nich byla, tím víc jsem si uvědomovala, že to, co mě na něm přitahuje, není on sám, ale to, co představuje. Stabilitu a klid.

Začala jsem si všímat věcí, o kterých jsem věděla, že si jich všímat nechci, ale nedokázala jsem s tím přestat, protože mi připomínaly všechno, co mi v mém vlastním životě chybělo. To, že mě skutečně poslouchá, když mluvím, že se ptá a zajímá, aniž by to znělo jako povinnost, a že se ke mně chová s respektem, na který jsem si v posledních vztazích už skoro odvykla. Místo abych si přiznala, že se pohybuju na tenkém ledě, začala jsem sama sebe uklidňovat tím, že tohle je přece normální, že si jen promítám vlastní nespokojenost do cizího vztahu, že jsem unavená, zahořklá a hledám problém tam, kde žádný není. Byla to lež, kterou jsem si opakovala tak dlouho, až jsem jí sama začala věřit.

Nejhorší období přišlo ve chvíli, kdy se mi vlastní život začal rozpadat rychleji než obvykle. Přišla jsem o práci, každý pátek se měnil v sérii nepovedených schůzek s muži ze seznamek a já jsem najednou seděla doma v bytě, který mi připadal menší než dřív. Měla jsem pocit absolutní zbytečnosti. Nebyla to jen samota, byl to fyzický tlak na hrudi, únava v těle, která se nedala vyspat, a neustálý pocit, že jsem někde zaspala vlastní život a teď už stojím na nástupišti a dívám se, jak ostatní odjíždějí.

Klára to jako správná kamarádka poznala dřív, než jsem byla ochotná si to přiznat. Neptala se přímo, prostě mě pozvala k nim domů, jako to dělala vždycky, když měla pocit, že se kolem mě něco hroutí. Uvařila večeři, takovou tu obyčejnou, rodinnou, otevřela víno a mluvila se mnou o všem možném, aniž by mě nutila říkat něco, na co jsem ještě neměla sílu. V jejím bytě bylo teplo, klid a zvláštní pocit bezpečí, který mě současně uklidňoval i dráždil, protože jsem si uvědomovala, že tohle nikdy nebude můj život, ale její.

Seděla jsem u jejich stolu, jedla jejich jídlo a cítila v sobě směs vděčnosti a hořkosti, která mi lezla až do krku. Vděčnost za to, že mě někdo chce mít nablízku, i hořkost z toho, že tohle všechno má ona a já jsem jen host. Každý detail toho večera mi připadal bolestně symbolický: jejich sehranost, drobné doteky, způsob, jakým Vašek automaticky dolil Kláře sklenici, aniž by se jí ptal. Připadala jsem si jako někdo, kdo se dívá přes sklo do cizího života, který by si přál žít, ale nemá na něj nárok.

Stačil jeden večer a jeden krok navíc

Kolem jedenácté hodiny večer se Klára omluvila s tím, že si musí jít lehnout kvůli důležité pracovní schůzce druhý den ráno. Když se zvedla a řekla, že jde spát, pocítila jsem zvláštní směs úlevy a napětí, kterou jsem si v tu chvíli nedokázala vysvětlit. Najednou jsem tam zůstala s Vaškem sama, v kuchyni, kde doznívalo teplo z trouby, vůně jídla a vína a něco ve mně se nebezpečně uvolnilo.

Měla jsem pocit, jako bych sundala nohu z brzdy, kterou jsem v sobě poslední měsíce držela silou vůle. Tělo bylo těžké, ale hlava zvláštně lehká, jazyk rychlejší než rozum a emoce vystoupaly na povrch bez jakékoli kontroly. Začala jsem mluvit víc, než jsem chtěla, a zároveň jsem věděla, že přesně tohle dělám schválně. Mluvila jsem o sobě, o strachu, že jsem promarnila něco důležitého, o pocitu, že všichni kolem mě už někde jsou a já pořád jen hledám začátek. Slyšela jsem vlastní hlas, jak se třese, jak se občas zlomí, a přesto jsem nepřestala.

Fyzicky jsem cítila napětí v ramenou, tlak v žaludku a zvláštní horko, které mi stoupalo do obličeje, jako by se ve mně něco uvolnilo a už to nešlo vzít zpátky. Každé jeho slovo, každý pohled, který neuhnul, jsem vnímala přehnaně intenzivně a bylo mi jasné, že tohle už není nevinné, i když jsem si to pořád zkoušela pojmenovávat jinak. Stud se dostavil dřív, než se cokoli stalo, ne jako varování, ale jako nepříjemné vědomí toho, co dělám, stud z toho, že se takhle obnažuju před mužem, který patří Kláře, a zároveň stud z toho, že mě ten pocit nezastavuje, ale naopak podivně uklidňuje.

Nevzniklo to z nějakého omylu ani z ticha, prostě jsem po něm vyjela. Pamatuju si ten moment úplně přesně, přestala jsem mluvit, podívala jsem se na něj jinak než předtím a udělala krok blíž, i když jsem věděla, že už tímhle to celé posílám do háje. Opřela jsem se o linku schválně, nebylo to proto, že bych byla slabá nebo že by mi došly síly, ale proto, že jsem chtěla, aby bylo jasné, kam to směřuje. Věděla jsem, že jsme v Klářině bytě, že spí za dveřmi a že tohle se prostě nedělá, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Neříkala jsem si, že bych měla odejít, nehrála jsem si na hodnou, jen jsem stála a čekala, jestli na to kývne, a když kývnul, ani mě nenapadlo couvnout.

Věděla jsem, že musím být potichu, vždyť Klára spala jen pár metrů od nás, ale i přesto, nebo možná právě proto, jsem se několikrát přistihla, jak hlasitě vzdychám. Nebyla to nehoda ani ztráta kontroly, byl to tichý vzdor, skoro provokace, jako bych si chtěla sama sobě dokázat, že na tomhle místě a v tomhle okamžiku mám navrch já. Hlavou mi běželo, že tohle se děje v Klářině kuchyni, u stolu, kde jsme ještě před chvílí seděly spolu a ťukaly si sklenicemi s vínem, a místo aby mě ta představa zastavila, dodávala mi další podivnou dávku vzrušení.

Věděla jsem, že je to hrozné, že překračuji hranici, kterou už nepůjde vzít zpátky, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Ten pocit, že mám na okamžik něco jejího, že sahám na kus jejího života a beru si ho pro sebe, byl opojný a znepokojivě sladký, jako by mi dovolil zapomenout na všechno, co jsem do té doby považovala za správné.

Tajemství, které zůstane jen moje

Když jsem odcházela, Klára pořád spala. Viděla jsem její boty u dveří, kabát přehozený přes židli a sklenici od vína, kterou tam nechala večer. Všechno bylo na svém místě, její život fungoval dál přesně tak, jak měl, a já jsem věděla, že ráno vstane a nebude mít nejmenší tušení, co se v jejím bytě stalo. Ta představa byla zvláštně uklidňující. Ne proto, že bych si přála jí ublížit víc, ale proto, že jsem pochopila, že už jsem to udělala a nikdo mi to nevezme zpátky.

S Vaškem jsme se domluvili, že jí to nikdy neřekneme. Nemělo by to žádný smysl a jen by jí to zbytečně ublížilo. Ani jeden z nás u toho nemluvil o vině nebo výčitkách. Ne proto, že bych měla čisté svědomí, ale proto, že mi v tu chvíli došlo něco mnohem podstatnějšího. O Kláru nepřijdu. Můžu si ji nechat. Tenhle příběh se dá uzavřít tak, že ona zůstane mojí kamarádkou a já budu ta, která ví.

A právě v tom to celé bylo. Nešlo o něj ani o sex. Šlo o to vejít do jejího bezpečí, do její kuchyně, do jejího vztahu a odejít odtamtud bez trestu, bez odhalení a bez ztráty. Ona měla pořád všechno, co měla předtím, svůj život, svou jistotu, svou důvěru. Já měla něco navíc. Tajemství, které patřilo jen mně, a vědomí, že jsem udělala něco nepřijatelného a prošlo mi to. Nikdy to neřeknu nahlas a nikdy bych to před ní nepřiznala, ale v tomhle jediném smyslu jsem nad ní vyhrála.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Jana Brejchová prozradila, proč kamarádce přebrala muže. Zvítězilo sobectví, přiznala: