Pomoc, nemůžu se vyčůrat aneb Když máte stydlivý měchýř

„Přesně si pamatuji, kdy to začalo. Byli jsme s přáteli na letním festivalu, kde byly jako toalety ´toitoiky´. Když skončil jeden koncert, vystál jsem si frontu, šel dovnitř… Ale prostě to nešlo. V hlavě jsem měl jen tu frontu lidí, co stála před budkou, všichni si povídali, smáli se, určitě přemýšleli, proč jsem tam tak dlouho. Radši jsem to vzdal a šel daleko do lesa, kde jsem se vymočil bez problémů,“ líčí jeden z paruretiků na internetu.

Jenže se tím u něj nastartoval velký problém. Na veřejnosti už si prostě nedojde, potřebu nevykoná, ať se snaží sebevíc. A jeho život se pochopitelně zásadně změnil. Nejenom že svůj volný čas musí plánovat podle toho, aby vydržel domů na toaletu, potýká se se svým problémem i v práci. Dojít si, když může za kabinkou stát šéf? Nebo když se z vedlejší kabinky ozývají všechny možné zvuky? No, to asi ne…

Co to je?

Paruréza neboli syndrom stydlivého měchýře skutečně dokáže pěkně zkomplikovat život. Jde o ostych či obavu být sledován a kritizován ostatními, v tomto případě při močení na veřejných toaletách. Postižená osoba se kvůli tomu nedokáže vyčůrat ve chvíli, kdy sama chce, i když třeba opravdu hodně potřebuje, případně jí po usazení na toaletu dlouho trvá, než vůbec začne močit.

Stupeň postižení syndromem stydlivého měchýře je různý. Někteří nemocní mají problém jen na veřejných toaletách, jiní i u přátel či příbuzných, v nejhorších případech si ale paruretik dokáže dojít jen doma, a to pouze v případě, že je tam sám. Pak si jistě dovede každý představit, jak omezující a stresující toto onemocnění je.

Co parurézu vyvolává?

Mezi nejčastější faktory ovlivňující to, zda si nemocný dojde, nebo ne, se řadí přítomnost dalšího člověka na toaletách nebo minimálně představa, že by někdo mohl přijít. Velkou roli hraje i blízkost – paruretici potřebují být opravdu hodně daleko od jiných lidí a mít čas, takže když například někdo čeká, až se vymočí, cítí se pod tlakem.

Vadí i velký hluk nebo naopak ticho a potom i samotná podoba toalet. Například pisoár je horší než kabinka, ale pokud ta není zcela uzavřená nebo dveře nelze zamknout, také se to na možnosti vykonání potřeby podepíše.

Jak vlastně paruréza vzniká, je nejasné. Někteří nemocní si počátek potíží ani nevybaví, jiní ale naprosto přesně vědí, kdy se jim to stalo poprvé. Někdo zmiňuje nějakou delší cestu a s ní spojené přestávky, další základní školu nebo bar, kde vedle sebe u pisoárů stojí několik mužů. Pak se nemocnému stáhnou svaly a znemožní mu se vyprázdnit. On se pak začne bát, že ho budou ostatní podezírat, že šel na toaletu jen okukovat jiné muže, a potíže jsou na světě.

Často se hovoří i o nemocnici, kde se musí pacient vyčůrat doslova na povel sestry, někdy navíc i před ní, a kolikrát je tato chvilka tak stresující, že odstartuje do budoucna velký problém.

Fobie, která ovlivní vše

Po této prvotní situaci se u nemocných rozvine fobie, kdy je člověk už předem nervózní a úzkostný, takže se nemůže normálně vymočit. Každá další neúspěšná snaha si dojít syndrom jen zhoršuje a psychice neprospívá. Ve výsledku se kolem tohoto problému točí celý paruretikův život. Vše mu musí přizpůsobit.

Omezuje příjem tekutin, vyhýbá se pobytu venku a ve společnosti, sportování… Když už si musí dojít i jinde než doma, pustí například hodně prudce vodu z kohoutku, spláchne toaletu, aby nebylo slyšet, že močí. Muži si často také sedají, aby nebyl proud slyšet.

Jak z toho ven?

I když může paruréza znít jako dost zoufalá a bezvýchodná diagnóza, lze ji léčit. I když je terapie velmi individuální, jedno je u všech nemocných společné – každý si musí uvědomit, že má tento problém a že s ním chce něco dělat. Musí změnit své uvažování a přestat myslet na močení jako na nějaký problém. Vždyť to musejí dělat opravdu úplně všichni a neexistují žádné předpisy, jak dlouho bychom měli na toaletě být a jak při tom můžeme být hlasití.

„V první fázi terapie se snažíme o změnu struktury myšlení pacienta. Negativní myšlenky a emoce pacientů s parurézou jsou spojeny většinou s pocity porážky v případě, že se nemohou vymočit vůbec, se zpožděním startu nebo jen slabým proudem. Velmi bolestně je většinou vnímána neschopnost mužů vymočit se ve stoje. Pacienty pronásleduje obava, že je tím v očích ostatních ponižována jejich osobnost a mužnost,“ popisují urologové z Fakultní nemocnice v Ostravě-Porubě.

Mezi nejúčinnější metody léčby parurézy se tedy řadí psychologická terapie, existují ale i léky, které se však podávají především při velmi vážných stavech, při depresích a těžkých úzkostech. Fungují i podpůrné skupiny, tedy srazy lidí se stejným problémem. Jedna taková skupina už funguje v Brně, další vzniká v Praze. Poslední možností, jak řešit syndrom stydlivého měchýře, je katetrizace močového měchýře. Nejde ale o léčbu, jen o způsob, jak si může nemocný ulevit a vést normální život.

Co můžu sám?

S parurézou se můžete zkusit vypořádat i sami doma. Nejprve si zajděte k urologovi, který potvrdí, že vaše potíže nejsou fyziologické. Pak už si stačí najít parťáka, kterému věříte a který se vám nebude smát a bude trpělivý. Hodně se napijte a začněte. Partner může stát za zavřenými dveřmi toalety (nebo před dveřmi bytu či před domem, podle stupně vaší fobie). Měl by být vzdálený tak, aby neslyšel, jak potřebu vykonáváte. Pokud se vám nedaří, počkejte dvě minuty, než to vzdáte. Pak si dejte krátkou přestávku a zkuste to znovu.

S každým úspěchem by se váš partner měl o něco přiblížit. Nakonec se můžete vydat i na veřejné toalety, například do obchodních center, kde je menší provoz, nebo do divadel či kin.

Základem úspěchu je ale o problému mluvit. Podle odborníků trpí syndromem stydlivého měchýře 3 až 14 procent lidí, až v 90 procentech jde o muže, ale valná většina z nich se nikomu nesvěří.

ana