16. prosince 2020 07:00
Martina ČerňanskáPříběh Moniky (36): Nechci být nevěrná, ale bojím se, že se to stane
Úvodem bych ráda zdůraznila, že žiji ve spokojeném manželství. A stydím se za to, že třeba jen pomýšlím na něco, co by můj vztah mohlo rozbít.
Spokojené manželství po deseti letech je v dnešní době malý zázrak. Mohla bych si pískat. Všechny kamarádky bez výjimky mi manžela závidějí, a právem. Je to vysokoškolák, inženýr, pracuje v mezinárodní firmě, má velmi slušný plat. Přesto si na rodinu vždy udělá čas, večery a většinu víkendů trávíme spolu a s naším osmiletým synem. V létě jezdíme na krásné dovolené, v zimě lyžovat do Alp. Navíc je můj muž kutil, všechno si doma opraví. Plánuje dokonce, že se přestěhujeme z bytu do staršího domu, který si zrekonstruujeme. Je tak šikovný, že vím, že to pro něho bude hračka. Vlastně nemám žádné trápení, jen to, které jsem si vytvořila sama. Jak vždycky říkávala moje maminka, lidé si ničeho neváží, poztráceli schopnost být spokojení a šťastní. Na sobě pozoruji, že je to hluboká pravda.
Něco víc než kamarád?
A prý že ideální manžel neexistuje! Mám ho doma, ale nedokážu si toho vážit. Mrzí mě, že jsem tak moc nevděčná. Ale abych nechodila kolem horké kaše. Jsme oba společenští, máme hodně přátel, k těm nejlepším patří manželovi kolegové Martina a Jan. Je jim lehce přes třicet, chodí spolu a plánují svatbu. Známe se a leccos spolu podnikáme už několik let. Takhle ve čtyřech chodíme do restaurací, na výlety, hrajeme tenis anebo si zajedeme někam do penzionu na prodloužený víkend. Je nám spolu dobře, ale abych byla konkrétnější, mně je ve společnosti Jana dobře snad až moc. Je to mladý pohledný inženýr, báječně vypadá a má smysl pro humor, snad nikdy s nikým jsem se tak nenasmála jako s ním. Protože jsem disciplinovaná, slušná holka, celé ty roky mě nenapadlo, že by Jan mohl být něco víc než jen kamarád. Jenomže co čert nechtěl, teď najednou mě to napadlo.
Mám strach
Ne že bych se chtěla vymlouvat a házet svou vinu na někoho jiného, ale svým způsobem za to skutečně může Jan. V poslední době se na mě dívá tak nějak… no prostě jinak než dřív. S obdivem. Okouzleně. Tohle žena přece vycítí. Začíná říkat věci, které předtím nikdy nevyslovil. Že mi to sluší. Že mám hezký úsměv. A vypadám prý nesmírně mladě… Musela bych být hluchá a slepá, abych to nezaznamenala. A také úplně zabedněná, abych to nepochopila. V myšlenkách se Janem zaobírám čím dál častěji. S manželem máme tohle romantické období už za sebou. Jsme svoji deset let. Nesmělé a krásné začátky vztahu se vrátit prostě nedají, i kdybychom se na hlavu postavili. Jan mi nedávno tajně přinesl vlčí mák, strčil mi ho do kapsy saka tak, aby si toho nikdo jiný nevšiml. Mám strach, že se nám to vymkne z rukou. A děsím se toho, jak slabou mám vůli.
Monika (36)