Příběh Martiny (38): Můj muž je herec. Nežije se s ním lehce
Foto je pouze ilustrační Zdroj: istock.com
Když jsme se s Michalem seznámili, byla jsem mladá holka, třiadvacetiletá. Už od gymnaziálních let jsem zbožňovala divadlo, byla jsem v něm málem každý týden, a takhle jsme se s Michalem poznali.
Na jevišti byl úžasný, většinou hrál jednu z hlavních rolí. Vysoký, tmavovlasý, výrazný, pohledný. Tehdy to byla v divadle nová tvář – a já se zamilovala snad po prvním představení, ve kterém jsem ho viděla. „Tak mu napiš, pošli mu květiny,“ popichovala mě kamarádka, se kterou jsem kulturní stánek navštěvovala. „Zbláznila ses?“ říkala jsem na to. „Budu lézt za umělci? Taková nejsem!“ Ale vlastně jsem taková byla. Oslovit jsem svého budoucího manžela sice nedokázala, tolik odvahy jsem v sobě nenašla, ale vysedávala jsem s kamarádkou v divadelním klubu a oddaně na něho zírala tak dlouho, až si mě všiml.
Herci jsou z jiného těsta
Pak už to mělo rychlý spád. Přišla láska jako mrakodrap, troufám si říci, že oboustranná. Jenomže zatímco u mě šlo o lásku na celý život, Michal, neustále obklopený klubkem obdivovatelek, po čase jaksi vystřízlivěl. Přicházel na schůzky pozdě, někdy na ně zapomínal úplně. Nebral mi telefon. Došlo to tak daleko, že jsem se s ním rozešla. On byl proti, snažil se mi vysvětlovat, že herci jsou z jiného těsta než běžní smrtelníci a že bych s ním měla mít trpělivost, ale to jsem nedokázala. Řekla jsem mu, že je konec. Zlomilo mi to srdce. Nepřeháním, že jsem se z té ztráty vzpamatovávala několik let. Na divadlo jsem na nějakou dobu zanevřela, později jsem si dávala dobrý pozor, abych nevkročila do toho, v němž kraloval on.
Věřila jsem, že se změní
Ale osud tomu chtěl jinak. Pravda, občas jsme se náhodně potkali a chladně pozdravili, to bylo vše, ale jednou jsme se spolu, a podotýkám, že naprostou náhodou, setkali ve vlaku. Dvě hodiny jsme si povídali, a když jsme vystoupili, zjistili jsme, že jsme spolu znovu začali chodit. Když mi bylo třicet, vystrojili jsme si nádhernou svatbu. Věřila jsem, že se jako manžel změní k lepšímu, opak byl pravdou. Je bohém tělem i duší, ale to jsem přece věděla od začátku. Nechápu, jak jsem mohla být tak zaslepená. Michal se změnil, ale spíš k horšímu. Je to pořád stejné: na dítě se ještě necítí, protože je přece sám ještě dítě.
Stará písnička
A zas ta stará písnička: Je z jiného těsta než obyčejní smrtelníci, není schopen přijít domů ihned po skončení divadelního představení. Společenské povinnosti ho volají do divadelního klubu, kde si přece musí dát s kolegy a kamarády skleničku vína. Ve skutečnosti je těch skleniček mnohem víc než jen jediná a kromě kolegů a kamarádů tam vysedávají mraky fanynek. Můj muž se domů nezřídka dostane až k ránu, což ve mně probouzí podezření, že kromě alkoholu v tom budou i ženské. Ale i kdyby nebyly, čemuž příliš nevěřím, děsily by mě i ty alkoholové dýchánky. Vždyť on nevydrží bez kořalky či vína jediný den! „To víš, herci,“ říká mi se smíchem. Tohle všechno jsem věděla předem. Jak jsem jen mohla věřit, že se změní? Jsem v pasti. Ve slepé uličce.
Martina (38) z Brna
Autor článku
redakce Prima Zoom
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
