Nesmíme se stydět za to, že se nám něco stalo, říká herečka Vlastina Kounická Svátková

• Nedávno jste na Instagramu psala, že rok 2020 pro vás bude o překračování vlastní komfortní zóny, jak to vypadá v praxi a jak se vám zatím daří?

Tam, kam bych před třemi lety nešla, protože bych se šíleně bála, že se ztrapním, tak tam chodím dobrovolně, i když se ztrapním, ale alespoň si ujasním, co je moje cesta a co ne. Zkusím to, a pak vím, co chci a co nechci dělat. Co je mi příjemné, co mi není příjemné. Nedávno jsem se o sobě dozvěděla, že zpívání nebude ono. Nejsem showman a extrovert, který zabaví celé publikum. Já jsem vždy věděla, že jsem introvertní, ale o to víc vím, že musím jít do projektů, které dělám srdcem, za kterými si stojím, do kterých můžu dát něco ze sebe, že to jsem opravdu já.

• Právě sedíme v prázdném divadle před natáčením Show Jana Krause. Jak zvládáte nervozitu?

Tak Show Jana Krause je samozřejmě velké překročení komfortní zóny. Člověk ví, že je to jedna z nejlepších talk show v České republice, takže i já jsem si na sebe připravila tlak, že musím být aspoň trochu vtipná, zajímavá a chytrá. Ale říká se, že z čeho máš strach, tak to udělej a přestaneš se toho bát. Ono to opravdu funguje – možná ne napoprvé, ale postupně, po šesté, po sedmé, člověk zjistí, že už to tolik neřeší, že se tolik nestresuje, že to zvládá mnohem lépe než na začátku. V každém případě do té nepříjemné situace člověk musí vstoupit. V mém případě je to mikrofon, publikum a třeba dvacet minut mluvit sama o sobě. To je pro mě nepředstavitelné, já i nerada telefonuji, ráda se vyjadřuji psací formou. Tak se cítím nejjistěji.

• Mám dojem, že i v herectví je nutné dostat se z komfortní zóny. Nedávno přišel do kin snímek Můj příběh, kde hrajete hlavní postavu. Vyprávíte o baletce, která prožila domácí násilí a zvedá se z totálního dna. Vy otevřeně mluvíte o tom, že jste něco podobného také prožila.

Těžko říci, zda by se můj vztah dal pojmenovat jako domácí násilí, to jsem nikdy neřešila, každopádně to nebyl zdravý vztah. A zažila jsem takové vztahy dva – žárlení, kontrola, nedůvěra. Nerozeznala jsem v mladém věku, že za vším stojí partnerovo sebevědomí, že si nevěří, extrémně žárlí, kontroluje a potřebuje ujištění, že mám jen jeho, což byla pravda. Byl to toxický vztah. To si většinou ti lidé ani neuvědomují a naopak posílají léčit nás ženy, protože si myslí, že za to všechno můžeme (smích). Ale i já jsem jednou ztratila důvěru v partnera a chovala jsem se nepříjemně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že důvěra ve vztahu je základ. Ve vztahu bez důvěry bych já osobně nemohla zůstat.

• Pamatujete si na moment, kdy jste se rozhodla, že půjdete s kůží na trh a řeknete světu, že i vaše životní pouť nese různé strasti včetně toxických vztahů?

Nepamatuji si přesně kdy, ale stalo se to asi proto, že se snažím na sobě pracovat, chodím na terapie, začala jsem dělat terapeutický výcvik, ne proto, abych byla terapeutem, ale abych se dozvěděla něco víc. Tím, že ženy se mnou sdílejí svoje příběhy a chtějí slyšet, že se to neděje jen jim, že nejsou samy v tak těžkých situacích, že nejsou divné, tak jsem si uvědomila, že jestli mám být já mediálně zajímavý člověk a dávat rozhovory, tak je nemůžu dávat jen o těch povrchních věcech, ale musím vyprávět o tom, co je pravda, co je autentické a hlavně, co je v životě důležité. To je třeba to, že když já mám osobní příběh, tak můžu inspirovat ostatní tím, že i z těch nejhorších věcí se dá dostat. Dá se z nich poučit, jsou důležité jako zkušenosti, které nás formují a posouvají dál. Nesmíme se stydět za to, že se nám něco stalo, musíme s tím něco dělat.

• Zdálo by se, že film Můj příběh mluví o marginálním tématu. O domácím násilí se mluví zřídka a když už, tak anonymně. Jaké se k vám dostávají odezvy od publika? Svěřují se vám ženy?

Je jich strašně moc. Kdyby vyšla špatná filmová kritika, tak je mi to jedno, protože to, co mi napsaly ženy, jejich osobní příběhy… Samozřejmě vím, že se to děje, vím, že jsou ty ženy psychicky zmanipulované, že ani nevědí, jestli je to v pořádku nebo ne. Jedna žena mi psala, že její manžel říká, že žena potřebuje vždy profackovat, mně se ptala, jestli si to také myslím. Musí se o tom mluvit. Rozhodla jsem se o tom mluvit, i když si někteří myslí, že si na tom stavím hereckou image, ale to je mi úplně jedno, protože vím, kolika ženám to pomáhá. Mohou se rozhodnout ze vztahu odejít, jít za terapeutem, nebo jim to jen zkrátka otevře oči. Tím, že vědí, že jsem to prožívala a ony to prožívají teď, si mohou uvědomit, že to není v pořádku.

• Kromě herectví se věnujete psaní knih, vyrábíte šperky a navrhujete šaty. Ve vaší třetí knize Prostor pro duši mluvíte o tom, že v životě je nutné vědomé jednání. Co si pod tím mám představit, jak se k tomu člověk může dopracovat?

Vědomé jednání je jednoduše řečeno, že si uvědomujete, co děláte a proč to děláte. Když se ve mně ozývá zraněná holčička a dupám doma nožičkama, aby mě partner obejmul a říkal mi stokrát za den, že mě miluje, tak to není moje zralé já a musím si to uvědomovat. Samozřejmě, že máme všichni nějaké bloky z dětství, které ovlivňují nevědomě náš život, a pokud se na ně nepodíváme a nezačneme vědomě žít s tím, že si uvědomujeme tyto věci, tak je potom život plný bolesti a trápení. On je i tak těžký, ale může být jednodušší tím, že si uvědomujeme, proč se nám to děje, proč se nás dotýká nějaká reakce okolí, proč se cítíme mizerně, když někdo něco udělá, proč se cítíme smutně, když partner odchází pryč a vrátí se nad ránem. To nám může evokovat něco z dětství, v psychice je strašně moc proměnných. To všechno je práce na sobě.

• Dovedu si představit, že psaní pro vás byla terapie, kde jste otevřeně popsala spoustu vlastních vztahů. Ale jaký vliv kniha měla na vaše vztahy?

Manžel knihu četl první, ten je na mě hrdý, ačkoliv jsem o něm psala tak, jak to ve skutečnosti je, ale nevadilo mu to. Byla to pravda a to je pro něj důležité. Piš pravdu za každých okolností, říká. Exmanžel byl také v pohodě. Rodiče ji nečetli, asi ani číst nechtějí. I když jsou tam příběhy z mého dětství, tak já v knize přiznávám, že podobné chyby dělám já jako matka také. Je to přirozené, ale snažím se s tím bojovat. Ačkoliv je to pekelně těžké, protože mám naučené vzorce z domova.

• V knize jste psala i o partnerství s vaším exmanželem, které by se rozhodně nedalo popsat jako lehké. Jak se váš vztah transformoval od doby rozvodu, vydání knihy až do dnešního dne?

Vztah s exmanželem už máme v pořádku, ale trvalo to několik let. Začali jsme zkrátka tahat za jeden provaz, vycházíme spolu korektně, přejeme si úspěch a štěstí. Je nutné, aby děti viděly, že já nepomlouvám tátu, on nepomlouvá mne. Když se mu něco povede, tak mu pogratuluji, on mi teď také pogratuloval k filmu. Dokonce mi teď psal, jestli jsem viděla film nominovaný na Oscara Manželská historie, protože mu to strašně připomínalo nás.

• Vraťme se k vaší další životní roli. Máte tři děti. Jaká jste vlastně máma?

Děti jsem vždy chtěla. Myslím si, že nejsem nejlepší maminka, dělám mnoho chyb, příručky mě moc nebaví. Když se něco děje, neumím se chovat podle návodu, ale dělám maximum. Teď se snažím vychovávat nejmladšího syna úplně jinak. Mám víc trpělivosti, dávám jim lásku, objímám je. Když na ně zakřičím, omluvím se jim a vysvětlím, co opravdu prožívám, že jsem právě selhala, že jsem smutná. Nehraji si na autoritu, ale na mámu, která není dokonalá. Přeju si, až děti odejdou z domu, abychom se stále scházeli jako kamarádi u večeře a oni mi vodili ukazovat holky.

Životní styl

Moje dcera je fajn holka, v modelingu jí nebudu bránit, říká Iva Kubelková