Z deníku koučky: Mami a tati, jsem dospělá, prosím respektujte mě!

Jak se k různým životním situacím staví koučka s dlouholetou praxí v oblasti psychologie a psychoterapie Šárka Vávrová? Nahlédněte do jejího zápisníčku!

V dětství jsme na nich závislí a neumíme si život bez nich představit. V pubertě s nimi bojujeme, nechápeme jejich kritiku a těšíme se na dospělost, kdy s nimi najdeme společnou řeč. To se ale nepodaří každému. Co s tím?

Mám své rodiče opravdu moc ráda, ale jsou situace, kdy se vážně zamýšlím nad tím, kolik mi je vlastně let. Cítím se jako malá holka.

Jela jsem na pracovní schůzku a uprostřed dálnice mě zradilo auto. Stačila jsem jen zajet ke kraji, aby mě nějaký řidič nenaboural, a už jsem se nerozjela. Zavolala jsem tátovi, aby mi poslal odtahovou službu. Táta nakonec přijel svým autem, které musel nechat nastartované, protože měl něco s baterií. Poté, co jsme zjistila, že táta mé rozbité auto přiváže na provaz za své skoro rozbité auto a vyrazí s ním po dálnici, následoval šok.

Moje úleva z vysvobození se změnila náhle v děs. Řídit auto, které je neovladatelné! Zapojené za jiné auto, které každou chvilku může zastavit a už se nerozjet! Po velkých výčitkách táta pochopil, že mě k jízdě po dálnici nedonutí. Sjeli jsme z ní a pokračovali po vedlejších cestách. Moje auto nějakým zvláštním způsobem občas z ničeho nic zabrzdilo a tažné lano se přetrhlo. Tatínek je cholerik a nervovalo ho to do nepříčetnosti! Nedal si vysvětlit, že to auto nebrzdím já. Čím častěji se tohle dělo, tím víc z toho šílel. Řval, že jsem blbá blondýna a jak mi někdo vůbec mohl vydat řidičák. Později začal kopat do mého i svého auta. Nepřipustil, že auto opravdu nebrzdím já! Asi po sedmé svázal provaz a opět se rozjel. Ke svému zděšení jsem zjistila, že míří zpátky na dálnici!

Nejspíš už neměl trpělivost a chtěl co nejdřív domů. Začala jsem panikařit! Auto, co sotva jede, táhne moje auto, co nejede a navíc samo od sebe brzdí, když nemá! Provaz, který nedrží! A táta, co možná dostane infarkt uprostřed dálnice! Po pár metrech se provaz opět utrhl a já jsem na poslední chvíli stočila auto a sjela exitem z dálnice. Táta za mnou a opět křičel, že jsem neschopná řidička.

Strčil mi do ruky klíče od svého auta a řekl mi, abych okamžitě odjela! Držel se za srdce a já se opravdu bála. Nakonec jsem hádku s ním vzdala a odjela. Nějakým zázrakem jsem přijela domů a těsně před naším domem se auto zastavilo a už nenastartovalo. Moje auto nakonec přivezla odtahová služba. V ten den jsem pochopila, že pro svého tatínka budu vždycky malá holka bez ohledu na můj skutečný věk.

Dospělé děti mají pocit, že jim nerozumí rodiče, a rodiče zase nemohou pochopit, proč je děti odmítají. Vztahy mezi generacemi jsou někdy velice stresující. Problém je většinou v tom, že každý má jiný pohled na svět a chybí vzájemný respekt. Největší kámen úrazu představuje to, že rodiče často nedokážou přijmout, že jejich dítě je dospělé. Zasahují tak do jeho vztahů a života a ono se někdy i neadekvátně brání. Bývají to matky, které nevědomě podporují nedospělost svého dítěte a podvědomě se fixují na svoji mateřskou úlohu.

Rodiče občas poskytují dobře míněné, ale nevyžádané rady, které jejich dospělé děti rozčilují. Při takovém rozhovoru je dobré si opakovat, že se nejedná o výtky, ale pouze o vyjádřený pohled na věc ze strany rodičů. Máme vždy na vybranou, zda se jím budeme zabývat, nebo ho jen vyslechneme a dál mu nebudeme věnovat pozornost. V této situaci je možné odpovědět velice takticky: „Děkuji za názor, vážím si toho, ale já bych to chtěla udělat takto, protože mi tento způsob přináší uspokojení a nemám tedy důvod své rozhodnutí měnit.“

Existují rodiče, kteří svoje dítě považují za majetek a vyžadují i v dospělosti naprostou poslušnost. Odvolávají se na to, že jim jde pouze o jeho dobro. A v neposlední řadě dítě citově vydírají. Takový vztah je pouze manipulací a nepřináší do života dospělého dítěte žádný pozitivní aspekt. Ve většině případů to jsou matky, které nechtějí pustit svého syna do života s jinou partnerkou. Oprostit se od vlivu manipulativních rodičů je velice těžké, protože ve většině případů obviňují své dítě z toho, jak se cítí. Pokud opakovaně nedojde k porozumění, stává se vztek součástí vztahu s rodiči.

Jak mluvit s rodiči?

• Nejdůležitější je vzájemná komunikace. Snažit se rodičům vše vysvětlit, a to s láskou, pokorou a spravedlivým postojem, bez citového vydírání – jen takto může vzájemná komunikace fungovat.
• Upozornit na skutečnost, že si rodičů vážíme a respektujeme je, ale to samé žádáme i od nich.
• Myslet na to, že náš vztah s rodiči není boj kdo s koho.
• Sdělit opatrně rodičům, že není už čas vychovávat a předělávat, ale naučit se vzájemně spolu vycházet.
• V případě, že rodiče rozčilují určité záležitosti ve vašem životě, například velké utrácení nebo výchova vašich dětí a jiné, je lépe se daným tématům raději vyhnout a neotvírat je.
• Hodnotíme-li stále chování rodičů, nejsme od nich dostatečně odpoutáni.

Položte si následující sebekoučovací otázky:

• Mají rodiče nadvládu nad mým životem?
• Zvládnu život bez rodičů?
• Přebírám odpovědnost za svá rozhodnutí, nebo k tomu potřebuji souhlas rodičů?

Dospělý člověk nemusí své rozhodnutí obhajovat ani zdůvodňovat! Přesto se rodičům můžete pokusit své stanovisko bez hádek vysvětlit, v případě, že vysvětlení nepřijmou, příště se danému tématu raději vyhněte. Otec a matka jsou nedílnou součástí našeho života a jejich naprosté odmítnutí situaci nevyřeší. Rodiče většinou nezměníme, ale můžeme změnit náš úhel pohledu na danou situaci.

Vaše Šárka

Šárka Vávrová, Foto: Robert Tichý pro časopis Moje psychologie