Laďka Něrgešová: Role baviče mi teď sedí nejvíc. Ale že jsem pořád nad věcí? Velký omyl!

Vím, že jsem vás zastihla na horách, kde jste s dětmi, jak si to užíváte?

Jo, jo. Jezdíme často. A pokaždé je to skvělých pár dní. Balzám na duši.

Na Instagramu píšete: „Stačí mi tu prostě jenom být, a za pár dní jsem ready na další nálož událostí v Praze.“ Co jste měla na mysli? Covid, práci…? A podařilo se vám vypnout?

V Praze jsem nastavená na všechny povinnosti a věci, co se „musí“. A teď nemyslím jenom školu, práci a tak. Je to prostě soubor fungování. Ale když jsem na horách, nemusím nic. A i když někdo zavolá a potřebuje něco řešit, můžu říct: „Teď ne! Sorry, jako!“ Na horách vypínám kus mozku. Prostě jenom jsme a užíváme si.

Nedávno jste oslavila narozeniny, máte nějaké přání nebo nějaký sen?

Mám jediné přání. A tím je zdraví. Protože všechno ostatní se vždycky nějak ustojí. Mé oblíbené „Když nejde o život, jde o ho*no“ prostě fakt sedí. A s tím zdravím se váže i to, že bych nerada odešla příliš brzy. Což je v mém věku už fakt téma, kterého se začínám obávat. Proč máme všichni pocit, že je samozřejmostí dožít se osmdesátky a víc? Když už od padesáti výš je každý rok zázrak? Proč se všichni bojí mluvit o umírání a smrti? Tak to prostě je. A čím dřív si to pustíme k tělu, tím líp pro nás.

Souhlasím. Budete tedy slavit? Nebo už jste slavila právě na horách?

Myslím, že v mém věku už to není o mejdanech a velkých oslavách. Narozeniny mě zastihly na horách, tam mi pár známých popřálo, a dostala jsem desítky zpráv. A tím bych to považovala za oslavené.

Jak zvládáte tohle období, kdy jsou děti neustále v karanténě a mají domácí výuku? Vím, že už vás to potkalo několikrát…

My už moc domácí výuky nemáme. Výjimečně 2 až 4 dny kvůli karanténám. Ale už se moc těším, až tenhle vopruz zmizí. Nemyslím covid. Myslím nesmysly kolem toho. Respektuji skoro všechna opatření, ale z některých konkrétních věcí, které jeden nedomyslí, když něco nařizuje, už mi jde hlava kolem.

A jak to zvládají děti? I pro ně to musí být náročné

Pro ně vůbec! Jsou úplně v pohodě.

Děti jsou vaši parťáci. Co je pro vás v jejich výchově zásadní? Co byste jim ráda předala?

Chci, aby z nich byly samostatné, zdravé, sebevědomé, empatické a sociálně zdatné bytosti. Víc nežádám. A ano, pak jim předávám některé ty své nestandardní dovednosti. Ale jen nabízím. Jejich volba, zda to budou chtít využít.

Několik let moderujete pořad Showtime, sledují vás i vaše děti?

Ne. Nemyslím si, že je to nutné. Ale to nijak nesouvisí s pořadem Showtime. Nemám úplně potřebu, aby se na mě dívaly kdekoliv v televizi.

Co je pro vás na moderování nejtěžší?

Miluju věci, které jsou naživo. A tam je potom samozřejmě nejtěžší ten jistý druh soustředění. Protože při takových věcech stačí jedna blbost, která vás rozhodí, a ani zkušený střelec to pak prostě nedá.

Všimla jsem si, že vám líp sedí role bavičky. Závěr pořadu ukončujete vtipy. Kde čerpáte inspiraci? A máte opravdu vždycky takhle skvělou náladu, jak na lidi působíte?

Tak tohle vzniklo až náhodou a teprve asi před rokem. Já tohle nedělala vždy. A taky to není pokaždé. Jen jsem měla pocit, že se ty lidi už po dvou letech covid teroru chtějí víc uvolnit. A vlastně mě to teď zrovna baví dělat to takhle. Taky to není navždy. Je potřeba ty věci vyvíjet a obměňovat. Uvidíme. Ale ano, bavič, jakkoliv to zní trochu hanlivě, je asi má nejoblíbenější role. K tomu samozřejmě patří i to, že to děláte i když vám není v tu chvíli úplně do zpěvu. Ale beru to tak, že je to v tu chvíli terapie i pro mě. Že se prostě člověk donutí usmát se, být alespoň trochu zábavný. Pomáhá to i mně. To přiznávám. Všichni si podle videí na sociálních sítí myslí, že jsem to zvládla úplně v pohodě. A pořád byla nad věcí. Velký omyl!

A čím se nabíjíte vy kromě hor? Co vám dělá radost?

Moje děti primárně. Pohyb. Malování. Veškerá tvůrčí činnost. Práce. Ježiš, to by bylo na dlouho. Mě baví skoro všechno. A radost vám může dělat i výměna kola na autě. Stačí si to tak v té hlavě nastavit.

Dobrý den? Víno! Špatný den? Víno. Sedí to i na vás?

Čtyřicet let jsem prakticky nepila. 3 – 4 dcl vína za rok! No, a teď? Ano. Teď mám ráda víno. Ale že bych pila denně? To ne. Na druhou stranu suchý únor asi není pro mě. Jednak mám v únoru narozeniny, druhak se ráda sama rozhoduju, kdy budu takzvaně „na suchu“. A třeba teď v září a říjnu jsem měla suchý skoro dva měsíce. Ale dělat to na povel fakt nechci.

Vtipem hýříte i na vašich sociálních sítích. Točíte různá videa, děláte skeče, přidáváte recepty. Jak vznikl tenhle nápad?

S prvním lockdownem. A pak jsem zjistila, že mě to baví a asi nejsem sama.

Na vzniku videí s vámi často spolupracuje i syn Adam. A soudě dle některých scének si to užíváte. Je vždy ochotný se na natáčení podílet? Neremcá?

Remcá. Ale pak to natočí a vlastně ho to i baví.

A jak to má on se sociálními sítěmi? Je mu třináct, už by mohl mít Facebook...

Já jsem v tomhle možná překvapivě trochu konzervativní. Nevidím důvod, proč by dítě na prahu puberty mělo postovat na sociálních sítích. Jeho baví koukat na Youtube. Ale především na různé zajímavosti a skeče. Ne na děti, co tam dávají videa typu „Ahoj, všichni. Já vás vítám u svého dalšího videa…bla, bla, bla.“ Baví ho virtuální realita. Různé programování. A v kontaktu s vrstevníky a spolužáky je přes různé komunikační aplikace. To jsem mu i kvůli lockdownům ani nerozmlouvala. Ale nejvíc tráví na přístrojích tím, že poslouchá muziku. A nebo si ji skládá.

Bavíte se spolu o rizicích internetu a tak?

Samozřejmě. Od malička. A i s Medou. A Adam to rád předává své mladší sestřičce.

Máte hodně sledujících, určitě se v tom množství lidí najdou i hateři. Jak se vyrovnáváte s případnou kritikou?

Hater není kritika. Tedy většinou. Kritiku beru. Víc či míň. Zvlášť tu konstruktivní. Záleží na stavu věci a na dotyčné osobě. Ale hatery vypouštím. Když někdo napíše třeba: Jsi trapná, pak je to jeho názor, ale ne konstruktivní kritika. A vždycky si jen v duchu řeknu: Tak se na to nekoukej! A vypouštím to.

Máte nějaké plány na tenhle rok? Třeba i předsevzetí, co chcete dělat jinak…

Předsevzetí si nedávám. Buď něco chci, rozhodnu se pro to, a pak to udělám, anebo je to jen v sekci „ráda bych“, pak není čas na předsevzetí, ale je to na skladě čekajícím na pozdější vyřízení. A plány? Je fakt, že jsem typický plánovač. Potřebuju mít v pondělí jasno, co bude přibližně v sobotu. Ale abych si plánovala věci na celý rok? Na to mám nevhodnou práci a moc dětí (směje se). Vím, že na jaře půjde po deseti letech na Primě Farmář hledá ženu. Udělalo by mi radost, kdyby se letos mohla točit ještě další řada. Udělalo by mi radost, kdybych i nadále mohla dělat můj oblíbený Showtime.

A co třeba osobní, cestovatelské plány?

Udělalo by mi radost, kdybychom měli super prázdniny a po dvou letech se podívali k moři. Byla bych šťastná jako blecha, kdybychom byli zdraví. Kdyby už konečně zafinišovala pandemie. A takhle bych mohla pokračovat hodiny. Ale jsou to všechno „Byla bych ráda…“, protože další rčení zní: „My plánujeme a tam nahoře se smějou.“ Takže jediný plán, co mám je smát se taky. Co nejvíc. Aby se nedělo nic, že bych proplakala pár týdnů. To mi asi bude stačit.