Tereza Kostková o stárnutí: Mám vrásky a mám je ráda. Divadlo ubírá deset let

• Vaše babička byla Španělka, která se přestěhovala do Francie. K této zemi máte vášnivý vztah, co jste se od Francouzek naučila?

Řekla bych, že jsem se nejvíce naučila hlavně od mé babičky a maminky. Ty si v sobě vždycky nesly jižansko-západní vliv té lehké elegance, šarmu, umění vytvořit i ze second handu Pařížskou. Ony neměly peníze na luxusní oblečení, ale luxus měly v sobě. Smysl pro eleganci se ke mně přenesl hlavně díky mamince a babičce. Takže francouzský styl mi vždy přišel blízký a přirozený. Ale i tak přiznávám, že jsem měla období, kdy jsem nosila make-upu zbytečně moc, než jsem pochopila, že stačí málo. Stačí namalovat řasy a použít rudou rtěnku, nebo naopak nosit jen kouřové oči a nahý obličej.

• Kdy jste tohle zjistila?

Ta lehkost přichází s věkem a se zkušenostmi, člověk musí projít i vlastním vývojem. V tom hraje roli i sebevědomí. Když člověk stárne, zjišťuje, že méně je více, že si vystačí bez tuny make-upu. Ve Francii je mi zkrátka dobře. Je sympatické, že Francouzi si umějí užít života i v půlce dne. Nečekají ve stresu do večera a to je krásné. Ve Francii mám od čtrnácti let kamarádku a vždycky se mi na ní líbila ta lehkost a jistý druh takového svébytného sebevědomí. Ten národ je velký a má mnohokrát vítěznou historii, tak je to na nich samozřejmě znát. A to je důležité, člověk nesmí mít komplex.

• Co vás naučila babička a maminka v péči o pleť?

Babička vždy na všechno používala olivový olej, nakapala si ho na bagetu s rajčaty a česnekem, natřela si s ním obličej, ruce a vlasy. Oleje mi v životě tak nějak zůstaly, ráda je používám. Od léčebných olejů, aromatických až po ty pleťové. Maminka mě zase naučila polévat si hlavu octovou vodou po umytí. Můj táta mě odmala sprchoval ledovou vodou, ráno si teď ledovou vodou omývám obličej, na pleť je studená voda výborná. Jsou to takové babské recepty. Moje sestra mi zase říkala, že se mám vždy odlíčit, díky ní jsem se to naučila. Opravdu na to nezapomenu ani ve chvíli, kdy přijdu v pět ráno domů, obličej si vždy vyčistím důsledně.

• Když jsme u komplexů, jaký máte názor na plasticé operace? Vy sama si zakládáte na přirozenosti...

Celé ženské pokolení v mé rodině nikdy nepřičichlo, a asi už ani nepřičichne, k plastickým operacím a extrémním zákrokům na obličeji. Myslím si, že díky těmto ženám umím stárnout, mám vrásky, mám je ráda, vím, kde vznikly, co mi nesou, čeho jsou vzpomínkou. U maminky vidím, že je to krásné. Miluji stárnoucí obličej ženy, přijde mi škoda, že se o tom málo mluví. Je potřeba toto zvládnout a vědět, že je to klíčem k další etapě šťastného života. Je dobré naučit se stárnutí přijmout, protože jiná cesta neexistuje. Kromě toho je ale samozřejmě důležité o pleť pečovat, rozhodně kosmetiku nepoužívám proto, abych zastavila, nebo dokonce vrátila čas. Ani jedno nejde, ani o jedno neusiluji, ale mít pleť čistou, voňavou a zdravou? Myslím si, že je to důležité, a tam ta péče patří. Moje maminka mi říkala už v pětadvaceti, abych chodila pravidelně na kosmetiku, tak si žena udrží mládí.

• Bavily jsme se o stárnutí a herečky mluví o tom, že když padne pětačtyřicet, značně ubyde rolí. Vy ale jdete z role do role nejen v seriálech…

Tak možná to bude tím, že mi bude pětačtyřicet až za rok, takže si řekneme za rok, jak to bude vypadat (směje se). Obecné pravidlo je opravdu takové, že ženských hlavních hrdinek je méně pro divadlo i film. Máte princezny a pak královny, chůvy… je to částečně přirozené, protože příběh se většinou točí okolo jedné generace, takže se ztenčí možnost rolí. Sem tam v divadle najdete nádhernou postavu starší ženy jako například „matky kuráže“, jak jí říkám, pro všechny Dany Medřické. Je to také otázka štěstí, okolností a vašeho hereckého typu, jestli si vás žádá publikum.

• Jak se s tím vyrovnat?

Je důležité vědět, že hraní není jediná část života, je dobré si uvědomit, že nemusíte za každých okolností jen hrát. S věkem se mění preference, když člověk stárne, nepotřebuje hrát ve všem. Ale reflektuji, že to říkám z pozice někoho, kdo ty role má a jsem za to neskutečně vděčná. Vím, že se to může kdykoliv změnit, bude to záviset i na tom, jak budu vypadat. V tomto případě se domnívám, že je o něco mírumilovnější divadlo, protože takových rolí je více. Divadlo omlazuje, ono opravdu ubírá deset let, takže v pětapadesáti můžete hrát pětačtyřicetileté ženy.

• Jak to měla třeba vaše maminka?

Moje maminka zažívala období, kdy neměla práci a role, nebylo to pro ni snadné. Je to velká žena a báječná herečka, ale nikdy to nevzdala. Hrála menší věci a vydržela to období bez jakékoliv zahořklosti. A pak se objevilo období v pokročilém ženském věku, kdy přišly nádherné role. Najednou v příběhu totiž potřebujete ty starší a zralé dámy s celou hloubkou. Mám ji za příklad, že může přijít špatné období, ale důležité je nezahořknout. Obecně, je to ale tak, že je to pro ženy horší a náročnější, to je pravda.

• Životem se vám prolínají dvě zásadní hrdinky, jako je Johanka z Arku a Betty MacDonaldová. Každá z nich na vlastní krizi nahlíží jinak, Betty například s humorem sobě vlastním. Inspirujete se někdy svými rolemi?

Rozhodně, člověk objevuje v jejich charakterech, co by bylo dobré mít. Z obou jmenovaných hrdinek mám dvě podstatné věci, ve mně je velká bojovnost Johanky z Arku. Musím s tím pracovat, protože ne vždy je nutné bojovat v první řadě. Rozčilují mě nespravedlnosti. U Betty je mi velmi blízký humor, mám svůj po tátovi, myslím, že je to jedna z nejdůležitějších věcí, které máte mít v životě. Je to jeden z nejlepších nástrojů k přežití.

• Momentálně vás potkala už druhá role veterinářky, kterou hrajete v připravovaném seriálu Hvězdy nad hlavou.

Je to náhoda, že hraji znovu veterinářku, ale až bude pátá, tak se nad tím pozastavím (směje se). Je to úplně jiný příběh než v Temném kraji, ta veterina je naprosto odlišně zaznamenaná. Ve Hvězdách nad hlavou budeme více svědky zvířat, přírody, protože na seriálu jsou podstatné exteriéry. Točíme na Zbirožsku a v jeho okolí, je to nádherný kraj. Kromě toho tam potkáte i skvělé herecké obsazení. Lidé se mě vždycky ptají, co to znamená. Jsou to herci, kteří vědí, co říkají, vědí, koho hrají. Ty situace se hledají, když je tam vztah, tak se točí o tom, co tu ženu trápí, o čem pochybuje, o čem pochybuje muž, proč došlo k nedorozumění. A to je šance, že vznikne opravdu živoucno, něco, co lidé znají.

archiv foto: orlaneinstitut.cz