31. října 2015 04:40
Lucie PrůchováDušičky aneb Strašidelné historky našich předků
Dušičky Zdroj: ilustrační foto/thinkstockphotos.com
Romantický dušičkový čas má maličko strašidelný podtext. Vzpomíná se na zemřelé. Druhý listopad je v kalendáři zapsán jako Památka zesnulých. Podzim vrcholí, v údolích se válejí šedivé cáry mlhy a na všech hřbitovech plápolají světýlka svíček, připomínající veselé tečky za smutnými větami.
Stmívá se už před čtvrtou hodinou odpolední. Strašidelné dušičkové dny. To vnímali už naši předkové. Věřili, že v předvečer Dušiček se duše zemřelých vracejí, o půlnoci pak mají v kostelíčcích u hřbitovů bohoslužbu, ráno spěchají zpět do podsvětí. Naši předkové pekli housky ve tvaru zkřížených hnátů a také pečivo nazývané dušičky. Bylo plněné povidly nebo mákem a dostávali jej žebráci postávající u hřbitovních zdí a kostelů. Když v den Památky zesnulých pršelo, říkalo se, že duše oplakávají své hříchy.
Měsíc svítil až příliš jasně...
O Dušičkách se prolínal svět živých se světem zemřelých, což se odrazilo na bezpočtu historek, které si lidé vypravovali a při nichž by se v posluchačích krve nedořezal. Nejčastěji se povídal příběh o tom, jak se jistá stará paní zrovna v tu noc kouzel a čar probudila daleko dříve než obvykle. A protože měsíc svítil náramně jasně a babička se domnívala, že nastalo typické listopadové ráno, spěchala do blízkého kostelíka. V kostele bylo už plno, u oltáře spatřila kněze. Protože se styděla, že přišla pozdě, posadila se na lavici a raději sklopila oči. Když je po chvíli zvedla, s údivem zjistila, že všichni kolem jsou jí jakýmsi zvláštním způsobem povědomí. Že je znala – dříve. Teď už byli mrtví. Měli na sobě pohřební roucha. S hrůzou pohlédla na vedle sedící osobu, byla to nedávno zemřelá sousedka. Ta jí poradila, ať honem utíká pryč, nebo ji mrtví roztrhají. Stařenka prchala z kostela, ale kožíšek tam zapomněla. Ráno ho našla na kusy rozervaný.
Procesí bílých postav
I dalším se stalo, že omylem vstali až příliš časně ráno a spatřili výjevy, které vidět neměli. V Týně nad Vltavou vycházelo o půlnoci z kostela procesí bílých postav, mířily k soše panny Marie, tam se modlily a zpívaly. Pak se za hlaholu zvonů vracely zpátky do kostela, ten se jim sám otevřel, byl osvětlený. Bylo to prý tím, že se tam za dušičky nemodlili a nezvonili jim. Napravili to, a procesí se přestalo zjevovat. Jisté dvě ženy odjinud se domluvily, že půjdou do kostela hodně časně zrána, aby nezmeškaly. Když se jedna z nich probudila, kdosi jí zaklepal na okno a zašeptal: „Už půjdeš?“ Ona odvětila, že už půjde. Nevšimla si, kolik je hodin – nebyla ještě ani půlnoc. Vyběhla ven. Ráno ji našli před kostelíkem bledou jako stěna, v mdlobách. Zázrakem ji vzkřísili. Nikdy nikomu neřekla, co viděla.
Prostíralo se pro zesnulé
Naše Dušičky, ale i anglosaský Halloween, sahají svými kořeny až do dávných dob keltských tradic. Keltové se loučili s létem a slavili konec roku v poslední říjnovou noc. Tento keltský svátek Samhain byl vnímán jako počátek zimy a rovněž jako chvíle, kdy se stírají hranice mezi světem mrtvých a živých. U večeře se prostíralo i pro zesnulé příbuzné, svíčka za oknem, často ve vyřezané řepě, jim ukazovala cestu, aby nebloudili. Nebylo totiž jednoduché překročit hranici země mrtvých, které vládl bůh Anwinn. Zapalovaly se ohně, protože oheň pročišťuje a chrání před zlými duchy. Z téhož důvodu se lidé oblékli do cárů a pomalovali si obličej. Keltský Samhain byl postupně nahrazen křesťanským svátkem Všech svatých, po němž následují Dušičky. V dnešní mnohotvárné době každý tyto svátky pojímá po svém. Někdo zapálí svíčku a tiše vzpomíná, jiný se převlékne za strašidlo a vydá se do ulic, aby byla legrace. Ale všichni si určitě zavzpomínáme na naše nejbližší, kteří se proměnili v – dušičky. A podle pověr na jednu noc opustí svět zesnulých a přijdou mezi nás...
-em-
Autor článku
Lucie Průchová
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
