První otázka je nasnadě: Není to trochu přestřelené MILOVAT svoji práci? Nemůžu mít nikdy krizi? Nemůžu k ní mít jen hezký vztah?
„Ale jistě. Je to lehce nadnesené. Jsou období, kdy se nedaří, nejde to, člověk by to takzvaně pověsil na hřebík. Zažívám to sama, to je normální,“ říká Petra. „Práce nás nemusí na sto procent bavit, to není reálné.“
Nakonec z Petry dostanu i odpověď na trochu přihlouplou otázku: Jak poznám, že mě moje práce baví?
Podle ní se hranici maximální spokojenosti blíží, když 80 procent činností v práci máme rádi a 20 ne. Osm dní nás baví, dva ne. „To je pořád dobré. Fakt, že mě práce baví, poznám, protože z ní mám dobrý pocit. Dávám jí svou energii, ale také ji dostávám a jde mi to s lehkostí. V práci, která mě baví, chci být dobrý, chci se zlepšovat.“
Před revolucí byl vztah většiny lidí k práci spíš vágní. Odkroutit si svých osm hodin a odpoledne věnovat zahrádce, v pátek odjet na chatu a vrátit se v neděli večer. Dnes je obvyklé pracovat deset hodin denně, aniž by někdo počítal s tím, že vám zaplatí přesčas. Šéfové nám jsou schopni psát v deset večer SMS. Soukromí a práce splývají, na chatě i na dovolené vyřizujeme resty a dostáváme se do permanentního stresu.
„Kvůli chytrému telefonu, kde mám e-maily, si v sobotu večer přečtu zprávu od klienta nebo šéfů a do neděle večer jsem z toho podvědomě nervózní,“ říká třiatřicetiletý Lukáš. „To přece není normální. Práce mě moc baví, ale je jí nad hlavu a skoro nikdy nekončí,“ dodává.
Olga měla podobný problém. „Jsem na rodičovské dovolené a brigádně dělám konzultantku pro jednu firmu. Šéfová mi píše e-maily i v jedenáct večer a o víkendu. Kvůli neustálému připojení na e-mail jsem byla tak vynervovaná, že jsem si příjem pošty do mobilu vypnula. Je to fakt skvělý pocit. Pracuju tak v časových blocích, které si na to vyčlením. Poštu vyřizuju až u počítače. Pokud je něco neodkladného, ať mi volají.“
Stres je někdy synonymem práce – a často i té, která nás baví a naplňuje. „Práce s pracovním stresem je velmi individuální,“ říká Petra Harazímová. „Může mě stresovat nadřízený, vztahy s kolegy – to bývá obvykle nejhorší, práce samotná. Nejdůležitější je uvědomit si, co mi vadí, a pokusit se to řešit. Jakkoli, ale hlavně to nenechat být. Protože to za mě nikdo neudělá… V závislosti na druhu problému pomáhá promluva se šéfem, jehož vstřícnost obvykle lidi překvapí. Pokud mě práce po letech vyčerpává stereotypem, někdy ji stačí přeskupit v rámci týmu, vyměnit si klienty nebo projekty,“ říká Petra.
Aby nás zaměstnání nevyčerpávalo a mohlo nás bavit, musíme trávit adekvátní množství času mimo práci. „I když třeba nějaký čas žijeme projektem nebo rozjíždíme firmu, intenzivní nasazení 24 hodin denně není dlouhodobě možné udržet,“ konstatuje Petra Harazímová. Důležitou radou tedy je – odpočívat od práce.
Druhá rada se nabízí: naučit se pracovat efektivně. Triků a příruček na to je snad milion. „Někdy stačí naučit se úplně prosté věci. Například, zjistit, kdy jsem v práci nejproduktivnější a uspořádat si priority. Když vím, že ráno mám nejvíce energie, tak je přece nesmysl vyřizovat e-maily a dělat si pauzu na ranní kávě s kolegy. Musím se pustit do nejnáročnějších úkolů dne,“ říká koučka.
Chytré je e-maily a telefony vyřizovat najednou v danou dobu a také mít čas nebo dny, kdy můžeme být úplně odstřihnutí od pracovních pošty a telefonu.
„Důležité je naučit se vědomě relaxovat, sportovat… a alespoň občas trénovat umění zenových mistrů: žít v přítomném okamžiku přítomnou činností. Tedy, nemyslet při nedělní snídani do postele, jak dopadne mé pondělní hlášení na poradě,“ usmívá se Petra.
Někdy je to ale složitější. Na rozdíl od minulosti práce sama, myšlenky na ni nebo činnosti s ní související tak masivně prorůstají do našeho života, že se stávají jeho bytostnou a hlubokou součástí. Proto, aby se náš pocit z práce a vtah k ní mohl zlepšit, musíme někdy začít intenzivně pracovat sami na sobě. Například se svým sebevědomím, sebehodnocením, se vztahem k povinnostem, k druhým lidem. Nasnadě je návštěva vhodného terapeuta.
Někdy úplně jasně víme nebo cítíme, že neděláme, co nás baví. Chceme jinou práci. A někdy zároveň netušíme, jak na to. Petra radí poznat své silné stránky a rozvíjet je.
„Často nevíme, co je naše silná stránka, zato parádně dokážeme vyjmenovat věci, které nám nejdou. Proč? Od malička jim věnujeme spoustu energie: ‚No, ten dějepis je skvělý, ale co ta trojka z matematiky?‘ říká maminka jedenáctiletému školákovi. A potencionální nadějný historik či archeolog zabíjí svoji energii matematikou, ve které nikdy nebude ani dobrý – místo, aby se věnoval dějepisu, v němž může být zcela výjimečný. Jsme zvyklí zazdívat si cestu na svůj vrchol tím, že honíme příliš zajíců najednou, a společnost to ještě kvituje. Prvním úkolem tedy je změnit myšlení.“
Podle Petry je ideální udělat si čas a sám sebe se zeptat. Co mi jde? Při jaké činnosti se cítím dobře? Co pro mě bývá snadné a co naopak těžké? Při čem zapomínám na čas? V jakém oboru se mě lidi ptají na radu? Čím jsem chtěl být, když jsem byl malý? (Když jsme malí, moc dobře víme, co nám jde samo.) Co jsem se za posledních pět let naučil a co bych udělal jinak?
Takové věci je dobré si zapsat.
„Své klienty pak posílám, aby se zeptali tří lidí z práce, tří z rodiny a třech přátel: ‚Co si myslíš, že mi jde? V čem jsem dobrý? Co je moje silná stránka?‘ Někdy chodí se slzami dojetí. Protože naše sebehodnocení je obvykle mnohem kritičtější než pohled okolí,“ říká Petra Harazímová.
Pokud hned nechceme vyhledat odborníka, díky tomuto malému kvízu a troše sebereflexe se začneme orientovat v tom, co by pro nás mohlo být nejlepší.
„Postupně se tak můžeme začít věnovat – a třeba zpočátku jen ve svém volném čase, tomu, co nás baví. Pak můžeme začít otevírat další dveře a objevit nové obzory, které nás nakonec k nové práci dovedou. Život totiž není ‚pracovní‘ a ‚soukromý‘ – život máme jen jeden a pocit z něj taky,“ uzavírá Petra.
Petro, jakou zajímavou zkušenost jste během své dosavadní pracovní zkušenosti udělala?
„Před lety jsem pod sebou měla tým téměř sta lidí. Ti nejlepší z nich generovali obrovské zisky pro firmu. Byla tam část průměrných a pak bylo asi 40 procent lidí, kteří pracovali podprůměrně. Nevydělávali pro firmu, ale ani na své živobytí. S týmem manažerů jsme chtěli zlepšit výkony, a tak jsme pro těch 40 procent špatně vydělávajících pořádali semináře, motivační pohovory, brainstormingy, podporovali je a dávali jim energii. Efekt? Minimální. Těch patnáct procent nejlepších po mně naopak nechtělo skoro nikdy nic. A jednou jsem to pochopila. Pochopila jsem, že rozdíl mezi nejlepšími a nejhoršími je v tom, že ty nejlepší práce baví, že oni chtějí pracovat a do práce se těší. Naopak ti, kteří výkony nepodávali, ty jejich práce nebavila, byla pro ně spíš faktorem, který nenesli v životě dobře. A já musím udělat jednu věc: věnovat energii těm nejlepším, protože to má smysl. Ne marné motivaci.“
Více informací o koučce, lektorce, konzultantce a zakladatelce projektu „Práce nás baví“ Petře Harazímové na www.petraharazimova.cz.
Ivana Králová
