KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Příliš barevná koalice

Katastrofální výsledek britských labouristů v předčasných volbách měl, demograficky vzato, jeden jediný důvod: zhroucení „rudé zdi“ na severu Anglie, okrsků v bývalých průmyslových oblastech, které v mnohém připomínají naši severní Moravu nebo severní Čechy. Tyhle oblasti nikdy v živé paměti nezvolily konzervativní poslance, tentokrát ano. A voliči, kteří tak zásadně zamíchali kartami, patřili převážně k dělnické třídě; z etnického hlediska to byli vesměs původní Britové.

Vítězství Borise Johnsona je ještě větší, než by se ze získaných mandátů dalo soudit. Konzervativci byli u moci předchozích devět let a po valnou většinu té doby prováděli extrémně nepopulární úsporná opatření, austeritu. Ještě nikdy v moderní historii Británie se nestalo, že by po devíti letech něčí vlády opoziční strana křesla ztratila. Teď ano.

Dílem je tenhle výsledek dán nepopularitou Jeremyho Corbyna a mlhovou clonou, kterou labouristická strana vypustila na téma Brexit. Ale další roli hraje i skutečnost, na kterou pozvolna přicházejí v dalších zemích světa: žádná skupina voličů nemůže být brána za samozřejmou. I ti nejvěrnější voliči se mohou od strany po desítkách let odvrátit, pokud dojdou k názoru, že ona se odvrátila od nich. Tenhle druh nespokojených modrých límečků svého času dostal do Bílého domu Donalda Trumpa.

Přitom to není tak dávno, jenom asi deset let, co se na levici fantazírovalo o nové permanentní majoritě. K tradičním dělnickým voličům měly přibýt i ženy, protože organizovanému feminismu přeci nemohou říci ne. A k ženám neběloši, k nebělochům sexuální menšiny, k sexuálním menšinám studenti, takže na pravici měl zbýt jenom zahořklý středostavovský bílý heterosexuální muž nad pětatřicet let, přežitek minulosti, který bude i u domácího stolu trčet jako kůl v plotě. I když, jaký rodinný stůl? Vaření večeře doma je vlastně taky přežitek a dneska se každý dost zabaví se smartphonem v ruce.

Tahle sázka dost zásadním způsobem nevyšla. Ani demokratům, ani labouristům, ani jiným sociálně demokratickým stranám, které naskočily na vlak identitární politiky a připitomělého hesla „v rozmanitosti je síla“. Kdyby to heslo bylo pravdivé, byl by politicko-ekonomickým středem Evropy Balkán a světa jako takového Papua-Nová Guinea, tam se v pralese mluví přes osmi stovkami jazyků. A ubohé, relativně homogenní země jako Dánsko a Japonsko by byly součástí rozvojového světa. Existuje určitá výhoda v diverzitě názorů (a to je přesně ta, kterou postmoderní levice nemá ráda), ale různorodost etnická a náboženská je spíš zdrojem permanentních konfliktů. Ani to Československo se nakonec neudrželo pohromadě.

Jednou ze slabin takové velmi široké koalice je to, že fanatici identitární politiky nechápou, jak vnitřně složitý je lidský svět. Trhliny ve společnosti rozhodně neprobíhají po jasně definovaných čarách. Když je někdo gay, ale zároveň milionář, proč by měl volit stranu, která mu sice slíbí manželství, ale zároveň mu hrozí sebrat ještě víc peněz a majetku? Když je někdo dělník, ale hrdý patriot a armádní veterán, proč by měl volit stranu, jejíž předseda se bratříčkuje s teroristy typu Hamásu a působí dojmem člověka, který by při fotbale fandil komukoliv, kdo hraje proti Anglii? Když je někdo hinduista nebo žid, proč by měl volit stranu, která si hodně předchází muslimy? Tyhle komunity se přeci nijak zvlášť rády nemají, a to je možná ještě slabě řečeno.

Navíc je politika v jistém smyslu hra s nulovým součtem, zejména co se rozdělení pozornosti týče. Žádná strana nemůže mít příliš mnoho priorit, musí se soustředit na dvě tři záležitosti a její veřejný profil je dnes do značné míry dán tím, čemu se na sociálních sítích věnují její aktivisté. A ti můžou mít úplně jiné představy o tom, co je důležité, než jaké by vyplývaly z racionální analýzy demografických poměrů.

Dobrý příklad je třeba otázka různých práv transsexuálů. Jejich zastánci jsou na Twitteru ohromně hlasití a všudypřítomní, takže kdo tam tráví větší množství času, může nabýt dojmu, že jde o téma, kolem kterého se točí dnešní svět. A pocítí také hrůzu jim něco odmítnout, protože v takovém případě se na něj ihned sesype agresivní dav a zahrne jej urážkami. Jenže reálně vzato jde o pár set či tisíc lidí v celé ohromné a široké jazykové anglosféře, kteří si zkrátka zajišťují viditelnost tím, že těch tweetů generují neuvěřitelné množství. A mezi běžnými voliči je to téma v lepším případě zcela irelevantní, v horším je dráždí; ty totiž zajímá bydlení, práce, veřejné služby, zdravotnictví, imigrace a občas i nějaká strategická otázka, jakou je právě Brexit.

Místo „permanentní majority“ má dneska levice spíš existenční problém. Ani v USA a ve Velké Británii, kde fungují většinové volební systémy, si nemůže slibovat vítězství; politici na pravici si dávno všimli, že určité tradiční voličské kruhy protivníka jsou nyní otevřené naslouchat hlasům z jiných stran. Příliš rozkročené koalice zkrátka moc dlouho nefungují.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.