Mezi nebem a sesternou: Co zažívají zdravotníci u lůžek umírajících. Právě vyšlo v časopisu Záhady života

Zdravotní sestry nejsou snílci s přebujelou představivostí. Jsou to proškolené profesionálky, zvyklé na zápach dezinfekce, neustálé pípání monitorů, stresové prostředí i střízlivou realitu anatomie. Pokud právě od nich zazní vyprávění o neobyčejných úkazech, málokdy jde o pouhou iluzi. Bývá to výsledek stovek a tisíců odsloužených nočních směn. Nemocnice, chirurgie nebo hospice jsou místa nasáklá silnými emocemi – strachem, bolestí i smířením. Právě zde je hranice mezi světem živých a mrtvých tenčí než kdekoliv jinde. Není proto divu, že tu občas dochází k jevům, nad kterými nakonec kroutí hlavou i ti největší skeptici z řad lékařů.

Celosvětové »anomálie«

Ať už se zeptáte sestry z pražské nemocnice, nebo zdravotníka z Londýna, jejich zážitky vykazují až mrazivě podobné společné znaky, které se napříč odděleními neustále opakují. Jedním z nejčastějších úkazů bývá nečekané zvonění pacientské signalizace z pokoje, kde ještě odpoledne někdo zemřel a lůžko zůstalo do druhého dne neobsazené. Přivolaná sestra pak uprostřed noci po příchodu na pokoj najde jen prázdnou postel a rozsvícenou kontrolku – jako by se někdo neviditelný stále dožadoval pozornosti.

Srpnové Záhady života právě v prodeji Zdroj: Dreamstime, 123rf

Podobně tajuplně se chovají i nemocniční výtahy. Ty jako by v nočních hodinách získávaly vlastní vůli: samovolně odjedou do patra, kde těsně předtím někdo skonal, na prázdném poschodí otevřou dveře, chvíli počkají a bez jakékoliv vnější obsluhy se zase vrátí zpět. Atmosféru nočních směn pak dotvářejí zvuky neznámých kroků na ztichlých pasážích či tlumený šramot vycházející z neobsazených pokojů. Mnohé sestry v těchto chvílích mívají neodbytný pocit, že na oddělení či sesterně zkrátka nejsou úplně samy.

Fenomén předtuchy odchodu

Zvláštní kapitolu tvoří chování samotných pacientů těsně před smrtí. Sestry z hospiců a paliativních oddělení mají dobře zmapované situace, kdy se těžce nemocný člověk – do té doby odevzdaný nebo v polobdělém stavu – náhle posadí, zadívá se do jednoho místa v pokoji a začne mluvit s neviditelnou postavou. Nejčastěji v těchto vizích vystupují zesnulí příbuzní, kteří pacientovi oznamují, že si pro něj brzy přijdou. Psychologie tento jev často vysvětluje jako obranný mechanismus mozku nebo vliv nedostatečného okysličení. Jenže svědectví zdravotníků i rodin potvrzují, že pacient, který takové setkání zažije, zpravidla do dvou dnů odejde.

Přišel si pro ni?

S neuvěřitelným zážitkem, který s touto kategorií prožitků úzce souvisí, se nám svěřila i naše čtenářka Drahomíra z Hradce Králové: 

„Můj otec zemřel náhle na zástavu srdce v roce 2004. Tou dobou byla maminka v nemocnici po náročné amputaci nohy v důsledku cukrovky. Byli spolu přes padesát let. Ačkoliv jsme museli náhle zařizovat pohřeb, dohodli jsme se v rodině, že před maminkou budeme zatím mlčet, aby se její stav ještě nezhoršil.“

Advertoriál

Časopis Záhady života. Pravdivý příběh filmu V zajetí démonů 4: Poslední rituály

Maminka po silných lécích blouznila. Chápejte, sestřičky jí dokonce musely přivazovat ruce k posteli, protože se pořád zvedala a chtěla jít domů. Pohřeb tatínka ještě ani neproběhl, když jsme za ní přišli na návštěvu. Najednou nám začala vyčítat: ‚Vy mi celou dobu lžete! Dneska v noci za mnou přišel táta a já vím, že umřel. Řekl mi, že se už brzy setkáme a že si pro mě přijde!‘ Úplně nám to vyrazilo dech, ale dál jsme zapírali. Ona už ale byla v jiném světě – přestala nás poznávat a pořád se s úsměvem dívala do jednoho místa, kde nikdo nebyl. Pravdu se z našich úst nedozvěděla. O několik dní později odešla za svou celoživotní láskou a pohřeb už měli společný.

Kluk, který už nezestárne

S osobní zkušeností z pražského anesteziologicko-resuscitačního oddělení (ARO) se nám svěřila i paní A. D. z Mladé Boleslavi: 

„Když jsem ještě jako studentka ošetřovatelství dělala praxi na pražském ARO, dostala jsem na starosti osmnáctiletého kluka. Byl to mladý motorkář po těžké havárii. Jeho mozek už nevykazoval známky aktivity a přístroje ho udržovaly při životě jen kvůli orgánům určeným k transplantaci. Na tu noční směnu nikdy nezapomenu. Zničehonic jsem pocítila zvláštní změnu v atmosféře kolem jeho lůžka. Neviděla jsem ho očima, a přesto jsem s absolutní jistotou věděla, že tam je. Vznášel se nad svým nehybným tělem. Z jeho přítomnosti sálal drásavý smutek. Ten kluk miloval život, měl všechno před sebou a bylo zřejmé, jak těžce se vyrovnává s tím, že cesta zpátky už neexistuje. Seděla jsem u jeho lůžka a v duchu se ho snažila uklidnit. Vnímala jsem, že slyší každou moji myšlenku. Říkala jsem mu, že až uvidí světlo, má jít za ním a bude v bezpečí. Je to už přes dvacet let, ale na toho mladíka jsem nikdy nezapomněla.“

Síla vůle a neviditelné pouto

Sepsat svůj příběh se rozhodla i paní Jana. Více než deset let pracovala v zařízení pro nevyléčitelně nemocné. Na své zkušenosti vzpomíná takto: 

„V hospici se člověk denně potkává s lidmi v pokročilém stadiu rakoviny a s těžkými osudy. Na jednu starou paní ale do smrti nezapomenu – její příběh mi ukázal, jak neuvěřitelnou moc má lidská vůle a touha po odpuštění.“ Zdravotní sestřička ji často vyvážela na vozíčku ven na zahradu pod stromy a společně se těšily ze zpěvu ptáků a bzučení hmyzu. Její pacientka věděla, že umírá, a byla na svůj odchod připravená. 

Životní styl

Nejstrašidelnější domy Slovenska. Právě vyšlo v časopisu Záhady života

„Řekla bych dokonce, že se na to vysvobození i těšila. Přesto mi opakovaně říkala, že ještě odejít nemůže. Neměla totiž vyřešenou zásadní věc – chtěla se rozloučit a usmířit se svým jediným synem, který už dlouhé roky žil v zahraničí. Ačkoliv jejich vztah před časem vychladl a neměla na něj žádný kontakt, nevzdávala to. Každý den před usnutím na něj v modlitbách myslela a snažila se vloudit do jeho snů, aby ho k sobě přivolala. S ostatními sestřičkami nám jí bylo moc líto, ale neměly jsme tušení, jak bychom jí mohly pomoci.“ Jednoho dne se ale stalo něco neuvěřitelného. Jméno, které z jejího vyprávění všichni tak často slýchávali, se najednou ozvalo z reproduktoru dole u zvonku. „Toník“ přišel na návštěvu a dožadoval se maminky...

Jak dopadl příběh paní Jany? A co dalšího zažívají při své práci naše zdravotní sestřičky? Výpovědi, které vám vyrazí dech! Obsáhlou sbírku výpovědí si přečtete POUZE v nejnovějších Záhadách života! Najdete je na vašich stáncích již od 4. 8. 2026.

Jak získat Záhady života za stánkovou cenu včetně poštovného až do schránky?

Objednat můžete ZDE: https://zahadyshop.cz/d/novinka-8-2026-tistene-vydani-1000230/ nebo https://www.send.cz/casopis/1042/zahady-zivota

V novém vydání také najdete:

• Karma České republiky očima astrologa Ing. Petra Rastokina: Proč se z Čechů staly »smějící se bestie«?

• Jasnovidka Blanka Kalábová: Karma není trest, ale lekce! Jak se vykládají taroky?

• Reinkarnace: Žena, která měla zemřít před 150 lety

• Případ vraždící tulpy: Syn vytvořený myšlenkou zavraždil svoji matku!

• Paranormální jevy: Elektrická dívka – předměty od ní odskakovaly jako živé!

• Velké letní putování: Díl třetí – srpen

• Tajemná nestvůra: Moře vyvrhlo stvoření, které nejsou schopni určit ani biologové!

• Hroby nebi na dotek: Proč některé národy pohřbívají své zesnulé zavěšením na skály?

• Kráčí Evropou ďábel? Kde všude zanechal své stopy?

• První hackerský útok: Americký Rumburak – šokující výstup zloděje signálu vyděsil statisíce diváků

• Bylinkářka tělem i duší Anna Bednářová vám prozradí, na co se při sběru léčivek zaměřit v srpnu

• Tajemství staré japonské léčby: Metoda z období Chan léčí i  dnes!

To vše a mnohem více v srpnových Záhadách života.

https://www.facebook.com/zahadyzivota/, www.zahadyzivota.cz