Jan Kříž: Pořád o sobě pochybuju

Když jsi stál na pódiu a slyšel, že jsi získal roli Robina, bral jsi to překvapivě rezervovaně. Nebo ti v tu chvíli nedocházelo, že jsi vlastně vyhrál?

Ale docházelo, jenže jsem cítil zvláštní směs pocitů. Radost, ale i úlevu, že to mám za sebou, a trochu taky smutek, že všechno končí. Vyhrál jsem, ale bylo to na úkor Davida. Proto mi bylo hloupý skákat radostí do stropu, nebylo by to vůči němu fér. Navíc to ani nemám ve zvyku. Možná proto mohlo někomu moje chování připadat rezervované. Bylo toho na nás všechny trochu moc. Snažím se uklidnit, odpovědět na všechny zprávy a e-maily. Mám radost, že jsem vyhrál, těším se na představení a na kolegy v divadle.

S Martinou Bártovou se k sobě docela hodíte. Mám ten dojem, že vás spojuje i to, že navenek nedáváte najevo emoce. Nebo se mýlím?

S Martinou se postupně poznáváme. Řekl bych, že díky kolu duetů jsem se s ní poznal lépe než někteří jiní soutěžící. Přesto je pro mě záhadou. Ale musím říct, že příjemnou. Začínáme spolu teď po soutěži víc mluvit a při internetovém rozhovoru v Blesku jsme si užili i docela legraci. Začínám ji mít moc rád, je to prima holka

Leckoho možná napadlo, proč jsi do soutěže šel, když už v muzikálech hraješ?

Zpočátku jsem do televizní soutěže nechtěl, ale přesvědčila mě jedna osoba. Argumentovala tím, že je to jiný typ soutěže, jaký tu ještě nebyl, a že je to můj obor. Tak jsem to zkusil. Téma Robina Hooda se mi líbí, o roli jsem moc stál, chtěl jsem nazkoušet novou věc. A je skvělé, že to vyšlo.

Na divadelních prknech nejsi žádný nováček, překvapilo mě, kolik toho máš za sebou.

Já na nich vyrostl, jsme divadelní rodina. Babička je operní pěvkyně, táta operní zpěvák, a navíc režisér. Vystudoval jsem scénografii a začal dělat kostýmy a scénu pro různá představení, ale postupně jsem také začal v divadle hrát. Nejhektičtější byly poslední dva roky. Měl jsem asi dvaadvacet premiér, když počítám tituly, v nichž jsem hrál, i ty, kde jsem pracoval jako scénograf. Práce mi dodává sebevědomí, ale tohle už bylo moc. Chtěl bych si to všechno trochu přerovnat, abych měl víc času pro sebe a na sebe. Nejen abych si odpočinul a takzvaně se neutloukl v provozu, ale taky abych na sobě mohl pracovat. Ján Ďurovčík mi říkal, že bych měl trochu víc zabrat v tanci, že ve mně vidí určitý potenciál. A mě by lákalo chodit nejen na tanec, ale i na step.

Chceš zpomalit, ale přitom jsi právě získal hlavní roli.

Ale vypadá to, že se budu moct během zkoušení věnovat jen Robinovi. A to je luxus, který jsem za poslední dva roky nezažil. Vždycky jsem dělal na vícero věcech najednou, což pak člověku rozmělňuje pozornost.

A nejen roli, díky soutěži jsi získal i nový vztah...

Nechci to moc rozebírat, je to příliš čerstvé. Poměrně nedávno jsem se rozešel s přítelkyní, se kterou jsem byl hodně dlouho, a přestože náš vztah skončil, moc si jí vážím a mám ji pořád rád. S Maruškou se teprve poznáváme.

Jak jsi to myslel, že ti práce dodává sebevědomí?

Se sebevědomím je to u mě všelijaký, pořád o sobě hodně pochybuju. Abych mohl fungovat, potřebuju se opřít o svou práci, to mi hodně psychicky pomáhá. Tak se chci posunout někam dál, abych se měl o co opírat.

V jakém jsi se narodil znamení?

Na rozhraní mezi Pannou a Váhami. Jsem namixovanej z obou znamení. V práci jsem puntičkář, potřebuju mít ve všem systém, ale jinak jsem hroznej bordelář a strašně mě to ničí. Jak poměrně dost pracuju, nezbývá mi energie na nic dalšího.

Pochybuješ o sobě i v soukromí? Třeba co se týče vztahů?

Samozřejmě. Na věci nahlížím z mnoha úhlů. Ke scénografii to ostatně patří. Všechno analyzuju z několika stran. Výhodou je, že když mi někdo něco řekne, dokážu pochopit jeho úhel pohledu. Ale na druhou stranu si všechno moc beru, negativní věci na mě doléhají, protože ve všem vidím kousek pravdy. Já lidem nerad komplikuju život a naštvávám je. Nejvíc mi vyhovuje, když mě nechají dělat mou práci, a pokud je to možné, ani si mě moc nevšímají. To jsem nejšťastnější. Ale rád bych si v Praze vytvořil lepší zázemí, všechny přátele jsem nechal v Brně a tady jsem nějak neměl čas si je udělat. Chci se hodně vídat i s lidmi mimo divadlo, vytvořit si okruh lidí, kteří by mi dávali určitý nadhled nad touhle branží. On je vůbec celý showbyznys takový dost virtuální svět. Všichni jsou na sebe milí, protože jejich existence stojí a padá s tím, že si navzájem dávají práci. Strašně důležitý jsou kontakty a vztahy, což je pro člověka mé povahy dost stresující prostředí. Proto chci občas utéct i někam jinam.

Přátele jsi nechal v Brně?

Narodil jsem se v Liberci, kde mám pořád část rodiny. Teď se tam pracovně vracím, hraju třeba v muzikálu Sugar. Vyrostl jsem ale v Českých Budějovicích. A v Brně pak šest let studoval. Nejprve střední školu a pak vysokou, kterou jsem dostudoval už v Praze. Tady žiju poslední tři nebo čtyři roky.

Proč jsi nevystudoval rovnou herectví, ale scénografii?

Přemýšlel jsem o tom, dokonce jsem se připravoval na zkoušky. Nakonec mi to jedna dobrá duše – moje téměř druhá matka – rozmluvila. A jsem rád, že jsem nešel na konzervatoř. Dřív jsem si myslel, že na to, abych mohl hrát, potřebuju hereckou školu. Teď si myslím, že pokud člověk patří na jeviště, tak se tam stejně dřív nebo později dostane.

Kdy se ze scénografa stal muzikálový herec?

Předěl přišel asi během muzikálu Jekyll & Hyde, na kterém pracoval můj táta a hrála v něm má tehdejší přítelkyně. Jak jsem v něm byl víc zainteresovaný, sledoval jsem jeho vznik a napadlo mě, že bych si něco takového taky chtěl zkusit, že bych chtěl být součástí toho všeho.

Říkáš, že nic než práci nestíháš. Co bys chtěl stíhat?

Dělá mi hrozně dobře, když jím zdravě, moc rád vařím, na to bych si chtěl najít čas. Nebo na sport. Jednu dobu jsem běhal a chodil plavat, to mi taky chybí. Miluju kolečkové brusle, ale už jsem je strašně dlouho nevytáhl ze skříně a dva roky jsem nebyl lyžovat. Když jsem na poslední afterparty potkal Noida, který bude hrát Robina, a viděl ty jeho vypracovaný bicepsy, asi bych se sebou měl fakt něco dělat. (směje se Honza).

Případně i přidat tetování?

Na to si nepotrpím.

Děláš dojem staršího, než jsi. Připadáš si tak?

Od svých dvaceti let nepřemýšlím nad tím, jak jsem starý. Do té doby to asi každý víc prožívá. Věk je pro mě jen informace v občance. Pozoruju, že spíš vyhledávám lidi, kteří mají tohle informativní číslo vyšší. Možná je to i tím, že jsem trochu introvert. Tak nepůsobím tak mladě a střeleně. (směje se Honza)

Jakou nejbláznivější věc jsi udělal? Kdy jsi v sobě překonal introverta?

Když se cítím dobře v nějakém kruhu lidí, dokážu být velmi extrovertní. A odvázat se umím na jevišti. Ale nikdy jsem se tyhle věci v sobě nesnažil lámat. Jsem, jaký jsem. Třeba na silvestra jsme s partou kamarádů skákali polonazí salta ve sněhu. Nebo když jsem tančil, dělali jsme taky spoustu blbin.

Tančil?

Na střední škole jsem zažil krásnou dobu, kdy jsem se v Brně asi tři roky věnoval street dance. Tancoval jsem hodně intenzivně a dostali jsme se na republikovou špičkovou úroveň. Byla tam parta skvělých lidí, moc rád na tu dobu vzpomínám.

Prý jsi měl většinou starší přítelkyně. Čím to?

Nevím, možná mi u starších holek imponuje jejich vyrovnanost a klid, taky inteligence. Mně pomáhá, když mě přítelkyně a lidi vůbec spíš vedou ke klidu, než aby mi komplikovali život, hádali se, nevěděli, co chtějí, a podobně. Takže nemusím mít vedle sebe nějaké třeštidlo. Nerad někoho formuju. A taky nemám rád tu jednoduchou filmovou romantiku, kterou mladý holky hodně vyžadujou.

Jakou romantiku máš rád?

Spontánní a novou. Nerad degraduju chvíli s někým blízkým na citaci nějaké filmové scény s květinami a západy slunce. Myslím, že sám poznám, kdy je chvíle „romantická“. Mě málokdy nějaká žena výrazně osloví. A když už, tak mám pak tendenci se jí držet. Většinou mě zaujme, že je srovnaná sama se sebou i s okolím, ta vyrovnanost mi dělá dobře. Snažím se mít prostě kolem sebe klid.