Radka Pavlovčinová: Víra v Boha je můj kompas

Už víš něco bližšího?

Zkoušky začínají po dvanáctém červenci. Už jsem dostala demosnímky s písničkami, které jsem si hned poslechla, i scénář. Jsem z té role úplně nadšená.

Předpokládám, že to bude asi tvá největší role v muzikálu?

Moje úplně první, kromě studia nemám s muzikálem žádnou zkušenost. Byla jsem sice součástí jednoho velkého projektu, kde bylo asi tři sta padesát účinkujících, ale jen jako tanečnice. Hrála jsem v seriálech nebo ve filmu, zpívala s kapelou, ale tohle je moje úplně první příležitost zahrát si v muzikálu. A taková krásná role! Přitom jsem do soutěže vůbec jít nechtěla a hodně to zvažovala. Ale muzikálová scéna v České republice a konkrétně i v Praze bohužel funguje trochu jako jedoucí vlak se stále stejnými cestujícími a já do něj rozhodně chtěla naskočit. Proto jsem se nakonec přihlásila a zariskovala.

V jakém filmu jsi hrála?

Začala jsem studovat v Praze Ježkovu konzervatoř a hned první letní prázdniny jsem dostala roličku ve filmu Rafťáci. Bylo to úžasné a dobrodružné léto, na které mám plno vzpomínek. Ale přežít mezi tolika holkama bylo někdy docela náročné. Neobešlo se to bez ženské rivality a napjaté atmosféry, takže si od té doby dávám na ženská uskupení trochu pozor :-). Ale díky Rafťákům jsem se vypracovala na post kormidelníka, což se na vodu hodí vždycky.

A v seriálech?

V Ulici jsem hrála v začátcích jednu z maturantek a kamarádku jedné z hlavních hrdinek – Sáru. Byly jsme takové tři nafrněné grácie. První krok byl taneční seriál, v němž jsem hrála hlavní roli – Silvii Allemand. Natočila se první řada a podle její sledovanosti měla vzniknout druhá, ale vysílání se nějak zkomplikovalo, takže se pak netočilo už nic. Ale všechno pro mě byla úžasná zkušenost, za kterou jsem vděčná. Teď se velmi těším na zkoušení muzikálu. Bůh mi dal mnohem víc, než jsem vůbec očekávala.

Boha poměrně často zmiňuješ... Má pro tebe velký význam?

Ano, rozhodně. Jsem věřící a je to podstata mého života. Myslím si, že pro každého člověka je víra velmi důležitá, a i když se spousta lidí této myšlence brání, myslím, že je to zbytečné. Protože bez víry bychom tady nemohli být. Takže každý z nás ji v sobě má. Do určité míry, nebo v jiné podobě... Každý jsme jiný a naše cesty životem taky a někdy je opravdu těžké unést tlak společnosti. Víra v Boha je takový můj kompas, dodává mi neuvěřitelnou radost. A tu pak můžu předávat dál.

Rozdáváš nejen radost, ale hlavně překypuješ energií. Laco Hudec tě podezřívá, že máš někde na těle tajné místo, do kterého dáváš nové a nové baterky.

Já se taky někdy divím, kde se ten temperament ve mně bere. Je to taková zvláštní síla, jejíž původ je prostě někde mezi nebem a zemí. Vždycky jsem byla tak nějak pod Boží ochranou, aniž jsem si to uvědomovala. Ale častokrát jsem to, co jsem od něj dostávala, využívala jen ve svůj prospěch. Byla jsem divoká, šílená, těžila z pozornosti lidí kolem sebe a v životě mi relativně nic nechybělo. Ale nebyla jsem šťastná a pořád si kladla otázky, na které jsem nenacházela odpovědi. Teď – díky Bohu – už je to mnohem lepší a i ty odpovědi se dostavily :-).

Můžeš to nějak konkretizovat?

Nechci zacházet do detailů, ale ty věci se samozřejmě týkaly lásky a vztahů mezi mužem a ženou. V životě se někdy stává, že dojdete do situace, která je prostě neřešitelná. A ani ta největší lidská snaha najednou nepomůže. To je právě ten krásný moment pro Boha, kdy vám může dokázat, že je opravdový a živý. Moment odevzdání se. Boží moc je rezervována pro ty, kteří to přestali zkoušet vlastním úsilím nebo se přestali pokoušet použít ji pro vlastní účely. Kdybych si tohle uvědomila dřív, možná by se dal ten vztah zachránit, ale právě na základě jeho konce jsem byla schopná k tomuhle poznání dojít. Život je zkrátka spletitý, což je ale dobře. Už se těším, až se na to jednoho dne podívám z nebe, z té ptačí perspektivy a pochopím, proč se všechny ty věci děly. Zatím musím být trpělivá a hezky si počkat i na toho pravého.

A na jakého muže čekáš? Jací tě přitahují?

Přitahují mě moudří muži, se kterými si můžu hodiny povídat, které zajímají podobné věci jako mě. Když někoho takového potkám, tak to se mnou vždy docela zamává.

V tuhle chvíli jsi spokojená s tím, co děláš? Už jsi se našla, nebo se pořád ještě hledáš?

Hledat budu asi pořád, jsem už taková. Ale spoustu věcí už jsem našla. Už vím, že opravdu chci zpívat, tančit a hrát, teď v sobě musím najít důvěru, že na to mám. Dlouho jsem měla pochybnosti, jestli jsem dost talentovaná. Ale ta touha je obrovská. Já bych trpěla, kdybych to nemohla dělat. Jedno léto jsem pracovala na recepci v obchodním centru, to mě strašně ubíjelo. Bylo mi šestnáct a chtěla jsem zkusit nějakou brigádu. Počítala jsem každou minutu do konce. Musím mít práci, která mi dá volnost, při které budu moct třeba i cestovat.

Jaké máš zázemí, kdo tě nejvíc podporoval?

Určitě moje máma, podporuje mě ve všem, co dělám. Umění opravdu miluje. Ale po rozvodu s tátou se musela svých koníčků vzdát, aby uživila rodinu. Za to jí patří mé velké uznání. Naštěstí teď začala malovat. Má výtvarný talent a nadání pro úpravu interiérů. Koupili jsme starý dům, tak se na něm může vyřádit. A je šťastná, že má zahrádku. Za podporu vděčím i nevlastnímu tátovi, který je zatím mým nejlepším diskuzním partnerem i v otázkách víry. A mám také čtrnáctiletého bráchu Adama, který taky krásně zpívá. Když byl mladší, zpíval výš než já, ale teď se mu hlas změnil a má pěkný basbaryton. Je chytrý, má hlavu na to, aby studoval, ale zatím se hledá. Lákalo by ho, co dělám já.

Co jsi dělala, než jsi se přihlásila do Robina Hooda?

Hrála jsem ve velkém mezinárodním projektu Ben Hur. Premiéra byla v Londýně a půl roku jsme s ním cestovali po Evropě. Vystupovali jsme v Německu, Švýcarsku, Belgii. Ale zasáhla finanční krize. Sice vydělával, ale ne dost na to, aby uživil tolik lidí, a hlavně aby vrátil náklady. Takže projekt byl téměř ze dne na den zrušený. A pár dní poté byl konkurz na Robina.

Kdo z finalistů ti bude nejvíc chybět?

Sblížila jsem se s vícero lidmi a doufám, že naše přátelství přetrvá. Laca znám už hodně dlouho, i když nijak důkladně. Poprvé jsme se potkali, když mi bylo asi jedenáct. Bylo to na mistrovství světa v diskotancích. Pak o pár let později na Ježkově konzervatoři a v posledních letech se potkáváme na konkurzech. Nejvíc jsem se však sblížila s Davidem. Přitom na konkurzu jsem si ho ani moc nevšimla. Ale pak jsme po jednom finálovém přenosu spolu propovídali několik hodin a já zjistila, že je to úžasná bytost. A z holek je mi nejbližší Miška Doubravová. Vidím v ní sebe, když jsem byla mladší, i když je mladší jen o dva roky. Ale vypadá fakt na těch patnáct. Dokonce i moje rodina se na ni pořád ptá, taky to tak vnímají. Líbí se mi na ní, jak je bezelstná, má čisté srdce, to se dneska málo vidí. Má v sobě zvláštní moudrost, ale ví, že na ni má ještě čas, že si zatím může užívat. Ona má krásné rodinné zázemí, je z nich cítit velká láska. To je moc důležité. Když někomu chybí pevné rodinné zázemí, zákonitě se to na něm podepíše.