Jak se Zdeněk Pohlreich snažil v Ano, šéfe! zachránit potápějící se Ponorku

Kdysi mimořádně bohaté město poznamenala těžba, zničila demolice, nový Most se plíživě mění v postkomunistický Bronx. Alespoň podle šéfa. Majitel restaurace, kam míří, je patriot, a tak úplně si to nemyslí. Marcel Oktábec působí jako smutný muž bez emocí, ale na své podřízené je měkký, i když je sleduje kamerou. Mladé servírky se tváří, jako kdyby obsluhovaly v podniku RaJ z osmdesátých let. V Ponorce se nikdo neusmívá. Most má v té době dvacetiprocentní nezaměstnanost, přesto si zaměstnanci svého místa neváží. Šéf tu ale odhalí „velký hlad po dobrém jídle“.

Přehrajte si extra sestřih nejlepších hlášek Zdeňka Pohlreicha z Ponorky:

To je dobrá zpráva pro pana Oktábce, ovšem nejprve musí v Ponorce umět to dobré jídlo uvařit. Nadějí by mohla být nová kuchařka Pavla, která nastoupila přesně v den, kdy do Mostu zavítal Zdeněk Pohlreich.

Jak moc její elán zvedne zdejší katastrofální kuchyni a naštve zaměstnance, kteří to chtějí mít pěkně postaru? A jak moc zvedne šéf pracovní morálku mladého personálu, který se chová jako v socialistické odborářské buňce? Zatím je ze všeho pěkně rozpačitý, jak uvidíte v Ano, šéfe! v pondělí ve 22.40 na Primě. Snad to nebude další Mission: Impossible...

Není vše, jak vypadá

Před vstupem do restaurace člověk čeká nejspíš klasickou zaplivanou sídlištní putyku, ale zdání klame. V poněkud temném členitém prostoru se sedmdesáti místy se nachází pozoruhodný interiér rustikálního charakteru, něco mezi westernovým saloonem a pražskou kavárnou devadesátých let. Jídelák připomíná omalovánky a šéfa pobaví „smažená trojka Ponorka“, bez té nemůže být.

A co ještě letí v Ponorce? Jídlo Saint Tropez

„V zemi, kde z potravinářských produktů jsou nejodpornější sejry, se na každou porci dává tuna sýra,“ rozčiluje se šéf a definuje český „gastromariáš“. „Když nevíš co, tak tam strouhneš sejra, nakrájíš to na nudličky, zaliješ to sójovkou nebo to namočíš do friťáku anebo to rozmlátíš na kaši a vysušíš do bezvědomí. To máme čtyři trumfy – všechno funguje!“

Kvalita jídla je opravdu katastrofální. Stejně katastrofální je nicméně i vybavení kuchyně, kde jsou prakticky všechny spotřebiče „po smrti“ a majitel se zatím neměl k investicím. „Dvě stě let starý mrazáky, to jsem zvědavej na to, jaký má majitel auto.“ Zdeněk se moc neplete, pan Oktábec sbírá auta, pro pohyb po městě používá několik mercedesů, mimo Most jezdí ve ferrari. „Miliardy debilních dekorací za desetitisíce a v kuchyni není žádné moderní zařízení,“ zlobí se také šéf. Jako první úkol dostanou proto v Ponorce úklid interiéru a kuchyně, odstranění všech zaprášených dekorací a nákup nových sporáků. Zvířecí lebky, čarodějnice, umělé cibule, kančí a kravské kůže musejí pryč! I když pan Oktábec trpí…

Dobrá hospoda se bez emoce dělat nedá

Marcel Oktábec má řadu aktivit, z nichž „většina není hezkých“. Spolu s partnery provozuje nebo pronajímá herny, penziony a hospody. Hazard ale válcuje konkurence, i proto se chce soustředit na restauraci, k níž má údajně velký vztah, protože si ji sám vybudoval. Začíná být ve ztrátě a to se mu jako chladně kalkulujícímu podnikateli pochopitelně nelíbí. „Jsem ve správné lokalitě?“ diví se šéf, když za pár dní najde vysmýčenou kuchyni s novými sporáky a uvnitř Pavlu, která pro něj z vlastní iniciativy uvařila ukázkové tříchodové menu. „Mám tady iniciativního zaměstnance,“ žasne buditel českých restaurací.

Pavlin předkrm – arabský humus, steak z panenky a jahodové mascarpone mají slabiny, ale její aktivita a odhodlání se šéfovi líbí. „Potřebuje na sobě trochu zapracovat, ale neříká, že to nejde.“ Šéf chce po Marcelovi, aby kuchyň naplnil „emocemi a surovinami“, a na příkladu kuřete v kuchyni předvede, jak se vaří hospodárně a jak se kalkuluje cena. Na vzorku pěti jídel zkusí své osvědčené postupy: kvalitní a dobře naservírované, neošizené jídlo nacenit na normální cenu a během zátěžového večera vyzkoušet, zda lidé budou ochotni za dobrou porci zaplatit v kombinaci s dobrým pitím. „Pokavaď to bude vždycky takhle chutnat, tak to zvládneme,“ myslí si všichni.

Trénink, organizace a systém

To je ta úspěšná trojčlenka fungující restaurace. „Jste na ně moc hodnej,“ připomíná šéfovi Oktábcovi další bolavé místo jeho podniku šéf Pohlreich. Servírkám před zátěžovým večerem radí, ať se místo studia zákoníku práce i ve vlastním zájmu usmívají, i když se jim nechce, protože nakonec je čeká lepší spropitné, což by jim zase mohlo zvednout náladu. Zátěžový večer, kdy se podávala dobrá kuchyně za vyšší než v místě obvyklé ceny, vyšel. „Kasa – to židovský piano – hrála nahlas.“

„Mám pro vás dobrou zprávu: v tomhle městě je neskutečnej hlad po normálním jídle,“ potěší Zdeněk Marcela, který chtěl být původně hercem. „Jsem neskutečně šťastnej,“ říká majitel – herec jediné filmové role, představitel mladého Fučíka v Kovalově filmu Julek. Ovšem hned nazítří po úspěšném zátěžovém dnu jako by se do soukolí Ponorky zadřel písek. Všichni jsou unavení, stránky jídelního lístku jsou „v rekonstrukci“ a v kuchyni docházejí suroviny na oběd. Nebude lepší Ponorku na tři dny zavřít a všechno v klidu dodělat, naplánovat a znovu otevřít s plnou parádou? Děvčata se opět tváří skepticky a kysele… „Jestli máte to sebevědomí poslat to všechno do kytek, tak to udělejte, ale není to fér,“ domlouvá Zdeněk Pohlreich personálu. Teprve uvidí, zda to padlo na úrodnou půdu…

„Už aby se tady točil další válečnej film,“ žertuje při odchodu. „Viděli jsme tady neuvěřitelný věci: kuchařku, která měla chuť pracovat, záhadnýho majitele, o kterém vůbec nevím, co si mám myslet, a stále tady vládne diktatura proletariátu,“ shrnuje šéf a trochu se bojí, s čím se setká v Mostě při svém návratu. Dá si „české národní dědictví“ – katův šleh z panenky? I to ho tady čeká…