Zdeněk Svěrák slaví 90: Zákulisí nejslavnějších filmů a vtipné příhody z natáčení
Dá se říci, že téměř každý film, pod kterým je Zdeněk Svěrák podepsán, se stal diváckým hitem. Zpočátku je točil s dlouholetým kolegou Ladislavem Smoljakem, po revoluci pak se svým synem Janem. Jaké je zákulisí nejslavnějších komedií všestranného umělce, herce, scenáristy a textaře, který 28. března slaví 90. narozeniny?
Jáchyme, hoď ho do stroje (1974)
Co se týče návštěvnosti, patří komedie Jáchyme, hoď ho do stroje! mezi nejúspěšnější filmy Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Přitom se jednalo o jejich první společný filmový počin. Příběh o nesmělém mládenci Františkovi, který uvěří, že v životě bude mít zaručený úspěch jen tehdy, když se bude řídit podle takzvaného kondiciogramu a jím sestaveným přehledem svých šťastných a kritických dní, viděly v kinech více než tři miliony diváků.
Film je od začátku do konce prošpikován nejrůznějšími vtipnými hláškami, řada z nich se stala doslova legendární. „My jako začínající filmoví scenáristé jsme se pokoušeli vpravit tam co nejvíce humoru. Zároveň jsme se pořád obávali, že to není dostatečně vtipné. Vzpomínám na příhodu s Václavem Lohniským, který ztvárnil postavu psychiatra docenta Chocholouška. Ve scénáři měl text: ‚Sanitka se řítí ulicemi a dravčí oči docenta Chocholouška pátrají přes sklo.‘ Když jsme tu scénu dotočili, zeptal se mě, zdali měl dostatečně dravčí oči. S odstupem let musím konstatovat, že ta porce humoru, která v tom je, by se dala rozdělit do dvou filmů,“ vzpomínal Zdeněk Svěrák v televizním dokumentu „Tatínek“, který o něm natočil jeho syn Jan.
Čtěte také: Hořké zklamání herce Luďka Soboty. Manželka mu po letech přiznala, že syn není jeho
Na samotě u lesa (1976)
Zdeněk Svěrák se s Ladislavem Smoljakem při psaní scénáře inspirovali vlastními zážitky a zkušenostmi, které zažili v době, kdy společně pro sebe a svoje rodiny hledali chalupu. Jedna jim padla do oka, ale celá věc měla podstatný háček. Obýval ji jistý starší pán, který jim sliboval, že jim chalupu prodá a na jaře už nezaseje. Nikdy k tomu ale nedošlo a oni si tak museli rekreační sídlo pořídit jinde. Problémy nastaly při obsazování stěžejních rolí. Josefa Kemra a Jana Třísku jim na Barrandově odmítali schválit. První zmiňovaný byl tehdejšímu totalitnímu režimu trnem v oku proto, že byl hluboce věřící. Tříska měl v té době zákaz točit. „Na Barrandově jsem oznámil, že žádný jiný herec neumí tak dobře zacházet s kosou, jako pan Kemr. Tak nám ho nakonec schválili, ale na Třískovi trvali. Tak jsem to natáčení schválně natahoval a zdržoval až jim nic jiného nezbývalo, než povolit i jeho,“ vzpomínal v televizním dokumentu režisér Jiří Menzel.
Marečku, podejte mi pero! (1976)
Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka inspirovaly vlastní zážitky ze školy. Oba v minulosti pracovali jako učitelé. Když Smoljak vyučoval v Brandýse nad Labem na večerní škole pro pracující, ve třídě měl dva dospělé studenty, kteří seděli v první lavici a předháněli se v tom, kdo mu jako první podá matematické a fyzikální tabulky a pero, aby mohl zapsat do třídní knihy. Setkával se také s tím, že se někteří stylizovali do role šplhounů. Hlavní postavu ztvárnil Jiří Sovák, který jejich scénář považoval za mimořádný. Prohlásil o něm, že poprvé v životě v něm nemusel změnit jediné slovo, protože dialogy byly napsány mistrovsky.
Mohlo vám uniknout: Jiří Sovák se se synem Jiřím Schmitzerem rozhádal po natáčení Marečku, podejte mi pero! Pak ho vydědil
Kulový blesk (1978)
Tato komedie, kterou v kinech viděly téměř dva miliony diváků, vznikla díky vyprávění jejich společného známého, který se jim svěřil s netradičním zážitkem. Zúčastnil se čtyřsměnného stěhování, které bylo na realizaci tak složité, že se toho musel ujmout až člen Akademie věd. „Když nám tu svou příhodu vylíčil, hned jsme si s Láďou řekli, že to je báječný námět. Ještě ten den jsme vzali papír a na něj začali malovat jednotlivé rodiny a jejich možné povahové rysy. Shodli jsme se na tom, že to stěhování uděláme ještě v daleko větším měřítku,“ zavzpomínal Zdeněk Svěrák.
Už během psaní scénáře přemýšleli o hereckém obsazení. Hlavní roli Knotka chtěli původně svěřit svému kolegovi z divadla Járy Cimrmana Miloňovi Čepelkovi. Ten se ale na tak velkou práci před kamerou necítil, a tak byl osloven Josef Abrhám, který ji rád přijal. Postavu Mistra Bílka měl ztvárnit Jan Werich. Kvůli svým zdravotním problémům se ale musel omluvit, a nakonec ji získal operní pěvec Karel Kalaš.
Vrchní, prchni! (1980)
Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem původně do filmu počítali s plejádou těch největších hereckých hvězd. Vladimír Menšík, Radoslav Brzobohatý, Vlastimil Brodský, Jiří Suchý, Jiřina Bohdalová, Jana Brejchová, ti všichni se měli společně objevit v jedné scéně. Dokonce natočili desítky záběrů, nakonec ale zcela zbytečně. Tehdejší ústřední dramaturg Filmového studia Barrandov Ludvík Toman je totiž kvůli zákazu Jiřího Suchého všechny nechal bez milosti vystřihnout. „Jednalo se o scénu, kdy Dalibor Vrána zavítal do divadelního klubu s myšlenkou, že tučně zkasíruje přítomné umělce. Překvapení herci mu ale odmítli zaplatit, neboť jsou zvyklí, že útrata se jim připisuje na účet. Je škoda, že jsme ji nakonec neprosadili,“ litoval ještě po letech Ladislav Smoljak.
Vesničko má středisková (1985)
Letní komedie z vesnického prostředí o zaostalém závozníkovi s koňským chrupem a velkýma ušima vznikla tak trochu nedopatřením. Zdeňkovi Svěrákovi za synopsi k předchozímu filmu Na samotě u lesa totiž z Barrandova vyplatili omylem honorář hned dvakrát. Aby ho nemusel vracet, nabídl se, že za to napíše další. Měl na to ale šibeniční termín. „Zavolal mi tehdejší dramaturg s tím, že čekají revizi a musí tam v archivu ode mě něco mít. Potřeboval to ale do druhého dne. Říkal: ‚Napiš cokoliv, jen ať tam ty papíry jsou. Klidně blbost.‘ Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, byl příběh, který jsem zažil na vesnici, kde jsem zrovna renovoval chalupu. Řidič, který nám vozil písek a další materiál, měl závozníka, který nikdy nic nechtěl. Stačil mu rohlík. I když jsem ho zval alespoň na kafe, nikdy dál nešel, seděl na dvorku a čekal. Takže Otíka jsem měl. Pak jsem z toho sepsal krátký situační příběh a ráno to odnesl na Barrandov,“ vzpomínal Zdeněk Svěrák v televizním dokumentu Tatínek.
Problém byl zažehnán, ale jemu to stejně nedalo. Druhou kopii měl u sebe a když se pak náhodně setkal s režisérem Jiřím Menzelem, dal mu ji přečíst a požádal o názor. „Kvůli asi dvou tisícovkám, které mu byly chybně vyplaceny, musel Zdeněk na Barrandov narychlo něco dodat, jinak by byl zřejmě malér. Ta synopse, to jsou přitom asi dvě stránky textu, ale on je tak geniální, že je sepsal tak, že to mělo záblesk geniality. Hned jsem mu řekl, že tohle chci točit,“ líčil ve zmíněnému dokumentu Menzel.
Obecná škola (1991)
Už to vypadalo, že scénář Zdeňka Svěráka skončí v šuplíku. Režisér Vít Olmer, který ho měl původně točit, dal přednost Tankovému praporu a z projektu vycouval. A tak se k práci dostal Svěrákův syn Jan. „Po sametové revoluci zůstal scénář Obecné školy bez režiséra a dramaturg Filmového studia Barrandov navrhl tátovi: „Co kdyby to režíroval tvůj kluk?“ Myslel mě, čtyřiadvacetiletého cucáka, který měl za sebou pár studentských filmů a jeden zahraniční úspěch. Že se táta nebál mi to svěřit, tomu dodnes nerozumím, protože nemohl tušit, co z toho vzejde,“ prozradil Jan Svěrák, tehdy začátečník, který, jak sám přiznal o hraném filmu nevěděl skoro nic. „Tak jsem si nedovoloval. Kromě toho ten scénář byl opravdu krásný a ani dnes bych v něm nic nechtěl měnit. Jediný zásah tehdy vzešel od dramaturga Václava Šaška. Navrhoval, že by tatínek měl nějak konfrontovat Igora Hnízda a prokázat svoje hrdinství. Tak vznikla scéna s panzerfaustem, která původně ve scénáři nebyla,“ přiblížil Jan Svěrák.
Obecná škola byla pro jeho otce velmi osobní zpovědí. „Natáčeli jsme na pražském Bohdalci v domě, kde skutečně tatínek jako malý bydlel, přinesli jsme do něj i některé opravdové rekvizity. Třeba babiččiny hodiny a obraz Žně, který podle pohlednice namaloval můj děda, elektrikář a malíř amatér. Dokonce i dřevěné pavilony, do kterých táta chodil do školy, tam tehdy stály. I hospoda, kam chodil tátovi pro řezané pivo,“ uvedl Jan Svěrák.
Kolja (1996)
Dojemný příběh o přátelství starého mládence a malého ruského chlapce na pozadí pádu komunismu v roce 1989, který podle scénáře Zdeňka Svěráka režíroval jeho syn Jan, okouzlil lidskostí, humorem i poselstvím. Ne náhodou získal mnoho ocenění. Obdržel šest Českých lvů a za oceánem získal Oscara za nejlepší zahraniční film i Zlatý glóbus. V ČR ho v kinech vidělo téměř 1,5 milionu diváků. Film vydělal 45 milionů korun, což byl téměř dvojnásobek 28milionového rozpočtu.
Vratné lahve (2007)
Když Zdeněk Svěrák synovi Janovi přinesl námět a scénář k tomuto filmu, čekalo ho zklamání. Synovi se nelíbil a nechtěl ho točit. Domníval se, že je v něm příliš málo legrace. Zdeněk scénář několikrát předělával a teprve až jeho pátá verze se Janovi zalíbila. Jak se ukázalo, synův odhad byl správný. Film pokořil rekord návštěvnosti v kinech hned za první víkend, kdy vydělal téměř 14 milionů korun. Rozpočet filmu činil 31 milionů a po pěti měsících činily tržby více než 115 milionů. Celkově vydělal 124 milionů korun. Filmy Kolja, Obecná škola, Vesničko má středisková, Vratné lahve i Vrchní, prchni! jsou ke zhlédnutí na platformě prima+.
Zdeněk Svěrák napsal také knížku pro děti:
Autor článku
David Laštovka
David v rámci CNN Prima NEWS píše především o dění na domácí scéně. (david.lastovka@iprima.cz)
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
