"Samotný strach se dá překonat," říká kaskadér a koordinátor kaskadérů Miroslav Manhart

V oblíbeném seriálu televize Prima Modrý kód se to zlomeninami, modřinami a jinými poraněními jen hemží. Vlastně právem – děj se odehrává v prostředí urgentního příjmu, kde se pacienti s různými typy zranění dají očekávat. Některá z nich jsou vážná, některá méně. Dost je ale i těch, která jsou životu nebezpečná. A realisticky je natočit je pak úkolem kaskadérských scén, kterých je v tomto seriálu z nemocničního prostředí nejvíce v rámci aktuální české seriálové tvorby. Co všechno natáčení takových náročných scén vyžaduje, prozradil Miroslav Manhart, koordinátor kaskadérů v seriálu Modrý kód.

Kaskadéři zažívají docela krušné chvíle – skáčou z výšek, hoří, přejíždí je auta... Máte také někdy strach? Jak ho překonáváte? Strach to doslova není. Určité obavy, které souvisí s danou akcí, ano. Ať už jako koordinátor nebo kaskadér, který akci provádí, má člověk zodpovědnost za to, co dělá, a hlavně za to, jak celá akce vypadá. Ale i samotný strach se dá překonat a postupně si přivyknout, na – řekněme – trochu akčnější život.

Zažil jste, že by některý z kaskadérů nebyl schopný strach překonat a muselo se to řešit jinak? To by bylo hodně špatné. Jak už jsem říkal, obavy má každý, ale že by se kaskadér připravil na akci, a pak by couvl? Takového naštěstí neznám. Hodně věcí se dá natrénovat, a když by to i přesto nešlo a kaskadér by si nebyl danou akcí jistý, raději se prohodí s jiným, který danou akci zvládne. Je známo, že kaskadérské kousky se točí tzv. rovnou na ostrou klapku. Jaká jsou bezpečností pravidla? Na co se klade největší důraz? Takzvaně „naostro“ se točí jen některé akce, jako třeba pády z výšek nebo bouračky aut. Naopak rvačky a skoro vše, co se dělá s herci, je rozdělené do několika menších částí, které se točí z několika úhlů, a tedy opakovaně. Hodně lidí si myslí, že kaskadér jde do všeho po hlavě, ale ve skutečnosti jsou dané akce naplánované a mají svá pravidla. Když jsou na place herci, prvním naším úkolem je postarat se o jejich bezpečnost, pak následuje bezpečnost pro štáb a na konci jsme i my, kaskadéři. Určitě největší důraz se klade na přesné rozfázování dané akce. Natrénování pohybů, správné nakročení, správné odpočítání. Takže jednoduše řečeno, co akce, to jiná pravidla, která je třeba dodržovat. V Modrém kódu se točil třeba skok z prvního patra balkonu v nemocnici. Kaskadér skákal do krabic. Můžete vysvětlit, v čem je to lepší než skok do žíněnek? Všechno se odvíjí od výšky a složitosti pádu. V Americe se skáče výhradně do nafukovacích vaků. Jelikož my jsme národ vynalézavý, máme krabice. (smích) Předně jde o to, aby byl pád bezpečný. Krabice zajištují postupnou deformační zónu a jsou více bezpečné. Nevýhodou je pak jejich vyšší výška. U matrací (u skoků z menších výšek) je to naopak, stačí třeba jen jedna větší, ale zato na ni musí dopadnout člověk opravdu správně. Který kaskadérský kousek byl na Modrém kódu nejnáročnější? A celkově po celou dobu Vaší kariéry? Na co jste nejvíc pyšný? Asi všechny akce byly náročné a pyšní jsme taky na všechny. (úsměv) Na ´Modráku´ jsme toho dělali opravdu hodně. Jsou tu pády z výšek, ze svahu, z oken, ze schodů, na lyžích, do vody, rvačky, hoření, srážení autem, bouračky, výbuchy... Myslím, že v rámci televizí v České republice nemá tento seriál v počtu kaskadérských scén konkurenci. Jsme rádi, když akce vypadá reálně a divák tomu při pohledu na obrazovku věří. Dostal jste se v životě do nebezpečné situace, kdy vám pomohlo, že jste kaskadér a využil jste své znalosti? Určitě. Když přecházím ulici, musím být ve střehu stejně jako při akci. (smích) Museli jste někdy ke kaskadérskému kousku volat lékaře? Naštěstí jsem zažil jen odřeniny a modřiny. Žádné velké zranění nebylo. S tím, že si kaskadér trochu natluče, se musí počítat. Máme chrániče a pak, když si něco uděláte, víte, že jste to udělali špatně. Ono je to tak, že každá akce musí vypadat hrůzostrašně, ale přitom být bezpečná. Kolikrát se stane, že se třeba při proskakování sklem odřete a je vidět, že potřebujete náplast, ale to, že jste předtím dostali ránu do nohy, kterou ucítíte až druhý den, nikdo neřeší. Česká kaskadérská škola je uznávaná i ve světě. Jak si kaskadéry „vychováváte“? Máte pravdu, čeští kaskadéři působí po celém světě a jsou dost obsazovaní i do vedlejších rolí. Vše začalo u filmu Titanic, kde Češi zanechali významnou stopu, a od té doby si zahraniční produkce vybírají české kaskadéry na natáčení po celém světě. Dobrým kaskadérem se člověk nenarodí, je to o tréninku a zkušenosti, jako vše okolo, a za každým podařeným kouskem je hodně tréninkové dřiny. Jak by zněl takový inzerát na kaskadéra? To nemám ponětí... (úsměv) Několikrát se mi stalo, že jsem e-mailem dostal natočenou akční scénu „po domácku“, jako ukázku, co ten člověk umí. A říkal jsem si, že je blázen, a divil se, že to přežil ve zdraví. Je poptávka po ženách-kaskadérkách? Je nějaký kaskadérský kousek, o kterém byste řekl, že není pro ženy? To víte, že poptávka je. Ne každá herečka zvládne akční věci. Holky to mají v hlavě srovnané líp než někteří kluci a co do šikovnosti se klukům v pohodě vyrovnají. Zrovna nedávno na ´Modráku´ padala dvě děvčata ze střechy vlaku a akce vypadala moc dobře. Říká se, že ženy jsou slabšího pohlaví, ale já bych to tak neviděl.