Show Jana Krause: herec s romanticky smutným pohledem, tanečnice, která nemá s ničím problém, a potomci úzkostných lidí

První host dnešního večera je divadelní herec Ivan Lupták, jehož domovskou scénou je sice Divadlo Na zábradlí, velice rád a často však vystupuje také v pražském Studiu hrdinů či v divadelním spolku Cabaret Calembour.

„V současnosti navíc zkouším na Letní scéně Vyšehrad muzikál Starci na chmelu,“ doplňuje s tím, že ovšem se zpěvem je na tom nejspíš dost podobně jako Jan Kraus. „Naštěstí tam zas tak moc toho zpěvu nemám. V roli Filipa, kterého ve filmovém zpracování představuje Vladimír Pucholt, se takřka nezpívá a v tom filmu mu zpěv propůjčil Karel Gott.“ Přiznává také, že o existenci filmu věděl, ale dokud se nezačal připravovat na svou roli, film z roku 1964 neviděl. Moderátor na mladého herce prozradí jednu neobvyklou libůstku – texty se prý chodí učit na hřbitov. „Já jsem bydlel blízko Olšanských hřbitovů,“ vysvětluje, „které jsou obrovské a krásné a je tam velký klid, takže jsem tam nejdřív moc rád chodil jen tak, později pak koncepčně. Měl jsem dokonce jeden oblíbený hrob. Už to ale nedělám, protože už tam nebydlím.“ Původně začal Ivan studovat výpočetní techniku, což dnes vnímá jako velký omyl. „Měl jsem rád počítačové hry, tak jsem se v patnácti přihlásil na tento obor, ale časem jsem zjistil, že na té škole chtějí i něco jiného než jen hrát počítačové hry. V patnácti letech člověk ale taky pořádně neví, co chce dělat. Pak jsme jednou ve třetím ročníku střední školy šli na divadelní představení Richard III. A mě to tak uhranulo, že jsem si řekl, že tohle povolání bych chtěl zkusit. Podal jsem si přihlášku na DAMU, a oni mě vzali,“ vzpomíná mladý herec, jehož romanticky smutný pohled Jana Krause nepřestává fascinovat. „To se nemůžete divit, když jsem vyrůstal mezi urnami,“ komentuje to ironicky v narážce na to, že když byl malý, měli doma urny s popelem babičky a dědečka. Každopádně ho doposud režiséři jako romantického hrdinu prý moc nevyužívali. „Pohybuju se spíše ve velmi specifických divadlech, kde se dělá taková zvláštní dramaturgie, takže se s takovými rolemi ani nepotkávám.“

Jako dalšího hosta přivítáme tanečnici a choreografku Angeé Kláru Svobodovou, která udivenému Janu Krausovi prozradí něco o současných trendech v choreografii.

„Posledních asi deset let je moderní tancování na podpatcích, a je jedno, jestli je to žena nebo muž.“ A to můžeme Angeé opravdu věřit, neboť má mezinárodní přehled, mimo jiné studovala tanec v New Yorku. „Od pondělí do neděle jsem si mohla skládat rozvrh podle toho, co mě zajímalo,“ vzpomíná na své studium. „Měla jsem povinně třikrát týdně klasický balet, dvakrát týdně contemporary jazz, což je vlastně moderní tanec, který vychází z baletu, a třikrát týdně volitelný.“ Roční studium v letech 2007‒2008 si sama platila. „Byla to hodně vysoká suma v řádech statisíců, i když tehdy to ještě nebylo zdaleka tak strašně drahé,“ říká svému hostiteli, který se z ní snaží vypáčit výši školného. „Ale musela jsem mít našetřené peníze i na živobytí, protože jsem tam během studia nesměla pracovat. Jsem ovšem moc ráda, byla jsem první Češkou v historii té školy. Tím jsem to prošťouchla, a teď už jich tam bylo několik.“ Nyní vede taneční studio, které je podle jejích slov přístupné každému. „Lidé, kteří tam přijdou poprvé, většinou nic neumějí, ze začátku se tam trochu plácají, a teprve po pár hodinách začnou tancovat,“ vysvětluje moderátorovi, který projeví opatrné známky zájmu o taneční výuku. Angeé na lekci, která trvá hodinu, předtancovává, studenti se ji snaží napodobovat, a ona je navíc koriguje. „Chodí tam povětšinou holky, ale i několik mužů, dokonce i starších mužů. A jedna hodina vás vyjde levněji než fitko.“ Angeé, která působí, jako že ji jen tak něco nerozhodí, uzavírá svůj rozhovor s Janem Krausem s kouzelným úsměvem a se slovy: „Snažím se nemít s ničím problém.“

Na závěr si Jan Kraus popovídá s mladou vědkyní z brněnské Masarykovy univerzity, Julií Dobrovolnou, která se podílí na vývoji unikátního přístroje na měření stresu.

„Když jsme před zhruba deseti lety začali dělat výzkum stresu, zjistili jsme, že vlastně nikdo neví, co to je,“ říká na úvod paní docentka. „Těch definic je totiž tolik, že si pod tím každý představuje něco jiného. Běžně si lidé představují psycho-sociální stres, tedy že na vás někdo křičí nebo je nepříjemný, nebo že máte málo peněz… A pak jsou další definice, že třeba tělo nějak reaguje. Příroda ho vytvořila proto, abychom zůstávali pozorní.“ To je podle jejích slov velmi důležité. „Dokonce existují teorie, že dnešní lidé mají více úzkosti než naši předci, protože my jsme vlastně potomky těch, co měli úzkost, a díky tomu to přežili. Zatímco ti, co se nebáli, nedávali pozor, a kvůli tomu nepřežili.“ Přístroj, na jehož vývoji vědci pracují, je vlastně taková vestička, v níž jsou zabudována čidla. „Ta snímají tělesné hodnoty, které potřebujeme jako vstup pro výpočet podle určitého vzorce,“ vysvětluje vědkyně. Schéma tohoto vzorce budeme mít možnost vidět a paní Dobrovolná se nám ho pokusí objasnit. „Je pozoruhodné, že to funguje pro všechny lidi, což mi přijde fascinující.“ Její vědecký tým vychází z předpokladu, že stres je jen jeden, který člověk pociťuje ve svém těle, a na člověka působí všechny možné podněty z okolního prostředí. „A taková byla i ta úplně prapůvodní definice z roku 1936, která říkala, že je to nespecifická reakce těla na cokoli, co je schopné tu reakci vyvolat.“ Velmi překvapujícím zjištěním pak bude, že dobrou ochranou před stresem je prý krátkodobé ochlazování. Proč mají ženy potřebu vyššího tepla? Jaká strava je pro člověka ideální? A máme naslouchat chutím našeho těla?

To a mnohem více se dozvíte v dalším dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause již dnes večer na Primě ve 21.35!

SHOW JANA KRAUSE SLEDUJTE TAKÉ ONLINE!