Show Jana Krause: polemika o ráčkování, balada o ikonické Heleně a nikdy nevyfocené Ludmile a šťastné dítě revoluce

V předvečer oslav třicátého výročí listopadové revoluce přivítáme v Show Jana Krause herce, letošního držitele prestižního divadelního ocenění Ceny Thálie, Viktora Dvořáka, a mimo jiné představitele Václava Havla v právě natáčeném filmu s pracovním názvem Havel. „Čas od času se najde někdo, kdo mi připomene, že jsem Václavu Havlovi podobný,“ komentuje umělec, „a vůbec první, kdo si toho všiml, byla herečka Jaroslava Adamová. My jsme ještě asi rok po absolvování DAMU uspořádali se spolužáky na půdě školy představení a ona byla na premiéře. Po představení mě najednou někdo táhne za rukáv a vleče mezi lidi a křičí: podívejte se na něj, podívejte se na něj, on vypadá jako Havel za mlada, a já jsem ho zažila!“ Na natáčení životopisného filmu o dramatikovi a pozdějším českém prezidentovi Václavu Havlovi se samozřejmě poctivě připravoval, pouštěl si různé záznamy, aby nastudoval jeho pohyby, gesta, mimiku. „Na internetu je zdrojů dost, takže jsem si pouštěl nějaké dokumenty a všechno možné, co jsem našel. Dokonce i ráčkuju.“ Ale předvést divákům, jak mu to jde, nechce. „Já už jsem ten film natočil a už je to hotový. A už se k tomu nechci vracet jako nějaký imitátor,“ snaží se vysvětlit své důvody, proč si máme na jeho ráčkování počkat až do června příštího roku, kdy by měl film přijít do kin. „Ráčkování není úplně snadný, a tak jsem si musel před každou klapkou tak jako chrčet. A když jsem šel po natáčení do divadla odehrát představení, přistihl jsem se, že přicházím na jeviště a už zase chrčím a připravuju se na to ráčkování. Což je strašný, a tak se to vědomě odnaučuju.“ Na metodiku ráčkování si musel před natáčením sám přijít, sám také trénoval, a to prý povětšinou doma, protože na veřejnosti se styděl. „Musel jsem si navodit pocit, že mi nejde normální r, a ono mi to tam pak samo skočilo,“ říká herec, který sám sebe popisuje jako plaššího člověka a který na sebe prozradí, že absolvoval terapii tmou. „Je to velmi sofistikovaná místnost se sociálním zřízením, v níž je naprostá tma a ve které člověk stráví několik dnů. Já jsem si tím prošel celkem třikrát. Ale to bylo myslím takové období a to už mám nyní za sebou.“ Vzpomíná na to ale rád. Je prý až neuvěřitelné, jak se člověk ve tmě rychle zorientuje, například najíst se prý vůbec není problém, na rozdíl od vymáčknutí pasty na zubní kartáček. „To bylo to nejtěžší, co mě tam potkalo, co se fyzické orientace týče.“ A smysl toho všeho? „Poznej sám sebe. Je to velmi intenzivní, hutná medicína pro duši,“ uzavírá herec.

Sledujte upoutávku Show Jana Krause:

Dalšími hosty, kteří nám připomenou atmosféru sametové revoluce, budou Helena Vodenková a Jan Šibík – tehdy osmnáctiletá dívka z ikonické fotografie listopadu ’89 a autor této fotografie. Slavná fotografie s dívkou skloněnou nad zapálenou svíčkou, kterou drží v rukách, se nejprve dostala na plakáty u příležitosti svatořečení Anežky České, nyní je na titulní stránce Šibíkovy fotografické knihy k roku 1989. „Když jsem fotil tuhle fotku, byl jsem úplný začátečník,“ vrací se ve vzpomínkách do pohnuté atmosféry roku 1989 dnes jeden z nejlepších českých fotografů. „To jsem fotil teprve asi čtyři roky, což je hrozně málo. To byl vlastně začátek mojí kariéry a mě to nastartovalo.“ Dodnes si prý přesně pamatuje místo na Albertově, kde fotografii pořídil, i soumrak, který právě padal a jehož atmosféra je z fotografie patrná. „Já jsem šla tehdy na demonstraci se svojí sestrou,“ doplňuje paní Helena a Jan Šibík k tomu dodává, že na fotografii je vidět právě i kousek jí. „Ta fotka je kvůli kompozici nepatrně uřízlá,“ vysvětluje, „takže tam zůstala jen její ruka s prstýnkem. Já jsem chtěl centrální kompozici a něžnost.“ „Moje sestra má zásluhu na tom, že jsem tam vůbec byla,“ vstupuje do toho Helena Vodenková. „Já jsem tam nechtěla jít, protože to pořádalo SSM, ale pak se ukázalo, že tam budou i nějaké další pololegální i ilegální organizace, a tak jsme si řekly, že tam půjdeme.“ Jan Kraus se bude snažit v legraci přesvědčit fotografa, že bylo velkou chybou nevyfotit i sestru, která vlastně byla iniciátorem toho, že dívky na demonstraci byly. „Já se vážně omlouvám, ale já jsem si sestry tehdy vůbec nevšimnul.“ A tak nakonec přivítáme na pódiu i ji, „nikdy nevyfocenou Ludmilu“, jak to poeticky pojmenuje moderátor, sestru Heleny Vodenkové. „Já to necítím nijak úkorně,“ komentuje s úsměvem své pocity paní Ludmila, „já jsem byla na svoji sestru vždycky pyšná. A navíc musím dodat, že jsem v té době měla trvalou a brýle, vezměte si, jak to asi vypadalo, já jsem byla symbol doby, mě nemohl vyfotit.“

Posledním hostem pak bude „dítě revoluce“, David Kosák – narozen 17. listopadu 1989, vnuk malíře Mikuláše Medka, pravnuk spisovatele Rudolfa Medka a prapravnuk Antonína Slavíčka, prasynovec Ivana Medka, novináře a kancléře prezidenta Václava Havla. „Narodil jsem se asi v půl páté, tedy zhruba v době, kdy to všechno začínalo,“ říká, „a maminka ani tatínek, který musel hlídat mé sourozence, se kvůli tomu nemohli zúčastnit žádných akcí.“ Ač z vynikající rodiny, umělecké nadání prý ale někde vyprchalo, svěřuje se smíchem David, který je ředitelem nemocnice v Neratovicích, kterou vede dva roky. „Párkrát jsem zkoušel kreslit, ale vůbec mi to nešlo. Pokoušel jsem se o něco a vždycky z toho vylezl takový nepovedený vlk,“ přiznává mladý muž, který za pár dnů oslaví třicátiny. Jaké vzpomínky má na svého prastrýce Ivana Medka? Chodil za ním na Hrad? A setkal se někdy s Václavem Havlem?

To a mnohem více se dozvíte v dalším dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause již dnes večer na Primě!