Přežila největší hurikán na otevřeném moři. Přes měsíc bojovala o život, snoubenec zemřel

Budoucnost Tami Oldham-Ashcraft se v září 1983 zdála jasnou. Se svým snoubencem Richardem Sharpem se posledních šest měsíců plavili po moři, nyní svou vášeň spojili s novou prací – jejich úkolem bylo dostat třináctimetrovou jachtu po moři z Tahiti do San Diega. To, co se zpočátku pro pár milující mořeplavby zdálo jako dobré obchodní rozhodnutí, se brzy stalo noční můrou. Do té doby klidný oceán zasáhl jeden z nejhorších hurikánů v historii.

Třiadvacetiletá Tami po zásahu jednoho z nejhorších hurikánů v historii zůstala na otevřeném moři sama. Přírodní živel připravil o život jejího snoubence. O ten svůj bojovala čtyřicet jedna dnů.

Boj o život na otevřeném moři v hurikánu, který neustával

Pří úderu hurikánu měli oba jeden cíl: jachta se nesmí potopit. Ač se hurikánu s názvem Reymond snažili uniknout, dvanáctimetrové vlny jejich snažení značně komplikovaly. Zatímco si sáhli na dno svých sil, hurikán nevykazoval žádné známky slábnutí. Právě naopak. Stočil se jejich směrem a pronásledoval je jako kořist.

Richard během útoku hurikánu trval na tom, aby se Tami zajistila bezpečnostním pásem v podpalubí. Pak už mladá dívka slyšela jen Richardův výkřik „panebože“ a nastala tma. Loď se prudce naklonila, Tami se praštila hlavou o zeď a omdlela. Když se probudila o dvacet sedm hodin později, zjistila, že bouře skončila. To byl ale teprve začátek jejího utrpení. Na palubě uviděla bezpečnostní lano visící z lodi – její snoubenec byl pryč.

Smrt snoubence a nekonečná samota na otevřeném moři

Tami usoudila, že vítr a vlny byly natolik silné, že přetrhly Richardovo bezpečností lano a smetly jej do vody. Zůstala sama. Vyděšená a zápasící s obrovskou ztrátou a zlomeným srdcem. „Rozhodně nejtěžší bylo vypořádat se se smrtí Richarda,“ svěřila se po letech novinářům. „Byly chvíle, kdy jsem už nechtěla žít, protože jsem nevěděla, jak dál.“

Tami po prozkoumání stavu lodi zjistila, že navigační systém i nouzové rádiové zařízení nejsou funkční. Sama, vyděšená a zraněná neměla čas truchlit nad ztrátou svého muže. To, co se stalo v příštích jednačtyřiceti dnech, bylo nejen neskutečně bolestné, ale stejně tak inspirující.

Psychické zhroucení a vnitřní hlas

Mladé ženě se podařilo dát dohromady z dostupných materiálů provizorní plachtu a vyrobit čerpadlo k vypuštění zatopené spodní části lodě. Pro navigaci směrem k Havaji vzdálené dva tisíce čtyři sta kilometrů použila navigační přístroj sextant a hodinky.

Přívěšek ve tvaru sextantu pokrytý diamantem nosí dodnes jako připomínku toho, jak se dostala domů. „Zachránilo mi to život!“ V roce 2003 novinářům řekla, že přežívala na arašídovém másle a konzervovaných potravinách s ovocem nebo sardinkami. Vzpomínala, že byla na pokraji duševního zhroucení, truchlila nad smrtí snoubence, ztratila spoustu krve.

Dva dny trpěla katatonií – ztuhlá se nemohla hýbat, jíst ani mluvit. Pak se v jí v hlavě ozval vnitřní hlas, který říkal, aby vstala a dala se do práce. „Ten hlas mě udržel na správné cestě. Jen jsem jej následovala.“ Během příštích dnů se zorientovala a snažila se loď natočit tak, aby využila proudy, které, jak doufala, směřují na Havaj. „Když jsem byla v režimu přežití, zármutek nebyl tak intenzivní, jako když jsem se dostala na břeh a boj o život skončil. Všechno mi Richarda stále připomínalo. Prostě to pro mě bylo opravdu těžké. Ale instinkt přežít mi pomohl soustředit se a udržet se na správné cestě.“

Jak přežít na moři

Každý den v poledne se dívala dalekohledem sextantu a upravovala jej tak, aby měřil úhel slunce nad obzorem. Pomocí námořních map určila zeměpisnou šířku. I přesto čelila dalším zkouškám. „Na obzoru jsem viděla izolovaný mrakovitý tvar. Mohla to být Havaj?“ Následující den se ukázalo, že ji mysl obelhala. Žádný ostrov tam nebyl. Letadlo, které si myslela, že nad ní proletělo, ji nevidělo.

Vyčerpaná a nejistá, jestli ještě někdy uvidí zemi, začala uvažovat o tom, že udělá něco nemyslitelného. Vzala pušku, která byla na palubě, nabila ji a strčila si ji do úst. Něco ji nakonec přesvědčilo, aby to neudělala. Zatímco někteří se později ptali, zda k ní promlouval Bůh, Tami věří, že to byla její vnitřní síla. O několik dní později ji uviděla japonská výzkumná loď. Do havajského přístavu Hilo se dostala jednačtyřicet dnů po zásahu hurikánem.

Život po hurikánu? Našla štěstí

Tami překvapivě stále miluje mořeplavby. Vyrovnat se s přetěžkou životní zkušeností jí pomohlo sepsání příběhu. „Rozhodně jsem trpěla nějakým těžkým posttraumatickým stresovým syndromem,“ přiznala Tami později. Šest let si nemohla přečíst žádnou knihu kvůli zranění hlavy a prožitému traumatu. Podle svých slov se nemohla na čtení soustředit a slova na ni začala skákat ze stránek. Také trpěla nočními můrami a měla strach z létání. „Měla jsem noční můry, ve kterých jsem se vracela na moře, ztracená.“

Rány se začaly hojit až osm let po události. Richard už ji nepronásleduje ve snech a spíše jí připomíná, že život stojí za to žít. Roky po tragédii přivázala prsten od Richarda k růži a pustila jej po moři. Začala znovu číst a postupně sepisovat, co se tehdy stalo. O deset let později potkala dalšího podmanivého, modrookého muže, za kterého se provdala a s nímž má dvě děti. Rodina žije na ostrově San Juan.