Čekala jsem na sex do svatby. A pak jsem se s manželem nedokázala milovat

Příliš ortodoxní křesťanská výchova může způsobit velké problémy v milostném životě.

Láska je krásná věc, jejíž nedílnou součástí je i milostný život. Někteří lidé ho však odkládají. Třeba proto, že si jen chtějí být jisti, že je partner skutečně miluje. Jiní zase proto, že jim to víra nedovoluje – tedy až po svatbě. Stejný příběh má i Laura.

Vyrůstala v křesťanské rodině, která považovala panenství za něco neskutečně posvátného. Na panenství se nahlíželo jako na nejcennější majetek, který je důležité si hlídat za každou cenu, tedy neztratit jej dřív, než je nezbytně nutné. A nezbytně nutné lze v tomto případě chápat jako "před svatbou". Opak by pro Lauru znamenal obrovskou ostudu.

„Všechna tahle varování jsem si vzala opravdu k srdci. Chápu, že pro lidi, kteří nevyrůstali v církvi, je to těžké pochopit. Plánovala jsem se sexem počkat až do manželství, nic jiného ani nepřipadalo v úvahu. Věděla jsem, že to bude těžké, ale kdybych jej měla dřív než po svatbě, litovala bych toho do konce života, nebo tak mi to alespoň říkali."

Prsten čistoty

Ve svých patnácti letech podepsala Laura slib, kterým jednoznačně přísahala, že nebude mít sex před svatbou. Slib nesl fyzickou podobu, kterou podepsala společně s několika vrstevníky ve skupině církevní mládeže, která se zabývala diskusí o předmanželské zdrženlivosti. Následující rok obdržela Laura takzvaný prsten čistoty a svému slibu zůstala věrná i přesto, že věděla, že její rodiče spolu začali žít už několik let před svatbou. Nikdy je však nebrala jako pokrytce a spíše věřila, že jen chtějí, aby se ona sama vyvarovala chyb, které sami v mládí učinili.

Varování před sexem na Lauru pršela ze všech stran, z rodiny i okolí, a tak raději vůbec nerandila s kluky, ani ve škole ani mimo ni. Dokonce se rozhodla svého manžela nepolíbit do té doby, než si ho vezme.

První polibek u oltáře

Se svým budoucím manželem se seznámila přesně rok předtím, než se zasnoubili, a svatba se konala pět měsíců po zásnubách. Většina lidí, kteří zjistili, že Laura svého manžela políbila vůbec poprvé u oltáře, tomu nechtěla ani věřit. Lidé se divili, jak může vědět, že je s manželem sexuálně kompatibilní, pokud ho nikdy v životě ani nepolíbila. Laura slýchala reakce jako: „Není to něco, co bys měla udělat ještě předtím, než mu řekneš své ´ano´?"

Po čase dívku negativní reakce lidí unavily, cítila se jako černá ovce, která nemá na svůj život žádný vliv. Proto o svém rozhodnutí přestala mluvit. „Pro mne i mého snoubence nebylo vůbec jednoduché potlačovat sexuální touhy. Oba jsme se ale rozhodli, že chceme ctít sami sebe a čest našeho Boha, tak to za tu oběť stálo. Na sdílení našich intimních záležitostí jsme se těšili ode dne, co jsme se vzali,“ vzpomíná dnes mladá žena.

Po svatbě Laura očekávala, že bude pyšná na své rozhodnutí a čekání se vyplatí, že bude sexuální život mnohem lepší a zábavnější. Nikdo jí nikdy neřekl, že by to mohlo být jinak. „Ani jeden z nás s tím neměl žádnou osobní zkušenost, nevedli jsme žádné upřímné rozhovory s jinými manželskými páry. Dokonce jsem ve škole neměla ani žádnou odpovídající sexuální výchovu. I přesto, že jsem se neustále a upřímně ptala, co mohu od svatební noci očekávat, nejlepší rada, kterou jsem kdy od svých přátel, rodiny a dokonce i lékařů dostala, bylo tvrzení, že všechno to dobře dopadne a že na to sama rychle přijdu,“ vybavuje si.

Když tělo nechce

Věci však nefungovaly tak, jak měly. Objevil se totiž jiný problém. „Krátce po návratu z líbánek mi diagnostikovali vaginismus. To znamená, že mám nedobrovolné kontrakce svalů pánevního dna, kvůli kterým je sex extrémně bolestivý, a občas i dokonce nemožný. Byla jsem z toho velmi frustrovaná."

Pro Lauru tato životní situace znamenala jedno z jejich nejtěžších období v životě. Po domluvě s lékaři a terapeuty si začala uvědomovat, že po ty roky, co se sexu bránila, se podvědomě přesvědčila, že sex je něco špatného, čeho je nutno se vyvarovat a neuvažovat nad ním. Když změnila své myšlení a byla na sex připravená, její tělo se nestihlo přizpůsobit. Nevěděla, co má dělat, protože strávila tolik let budováním si zábran. Ve skutečnosti však její vaginismus způsobila příliš striktní a nevyvážená náboženská výchova a také nedostatečná sexuální výchova.

"Když jsem si začala konečně uvědomovat realitu a to, před jak obtížným problémem stojím, chtěla jsem překonat svou diagnózu. Padla jsem však hlouběji do depresí a stále více jsem byla přesvědčená, že jsem jako žena a manželka selhala,“ svěřila se.

Jak se snažila vyhradit si čas a peníze na terapii, zjistila, že se z ní stává rozzuřený člověk, který je naštvaný na svět kolem sebe – na manžela, na rodinu, přátele a ze všeho nejvíce na Boha. Byla to pro ni nespravedlnost, kterou nedokázala unést. Tak tvrdě dřela, aby zůstala pannou, a teď, když už souložit může, tak vlastně stejně nemůže.

Když je sex tabu

Lauřina situace však není ojedinělá, zejména v křesťanské církvi se jedná o poměrně běžný jev. Mladí lidé se učí, aby se sexem počkali co nejdéle, a nakonec jsou v manželství nešťastní, protože mají vybudované zábrany vůči intimitě.

"Slovo sex je v mnoha křesťanských kruzích zcela tabu. Dětem říkáme, aby se mu vyhnuly, dokud se neožení a nevdají, a tím tato diskuze končí. Říkám si, co by se stalo, kdybychom začali o sexu otevřeně hovořit? Co kdybychom mluvili otevřeně o potěšení ze sexu? Co kdybychom si navzájem předávali své zábavné příběhy o našem poprvé? Co kdybychom otevřeně diskutovali o tom, jaký má sex účinky na náš mozek. Kdybych se měla rozhodnout znovu, stejně bych se sexem počkala. I přes všechny problémy nelituji, že žiju v křesťanské rodině, stále mám silnou víru. Na druhou stranu bych hrozně ráda povzbudila všechny, kteří bojují se stejnými problémy jako já,“ vysvětluje Laura.

-an-