Příběh Blanky: Příliš dlouhé váhání nám zničilo život

Blanka a Jonáš tvořili téměř ideální pár. Měli společné zájmy, milovali se, toužili po útulném domově a početné rodině. S jejím založením však museli počkat, až si vydělají dost peněz. Jenže vrtkavý osud si s nimi krutě zahrál a sen o vlastních dětech se nakonec rozplynul…

Blančina matka si sympatického Jonáše ihned oblíbila – její dcera byla jedináček a ona si vždy přála syna. Protože vyrůstal v dětském domově a neměl žádné příbuzné, nahrazovala mu vlastní mámu. Jonáš si jí velmi vážil, takže náklonnost byla vzájemná. A když si pak po promoci Blanku vzal, považoval se za šťastlivce, který má báječnou tchyni.

S bydlením to ovšem mladí manželé měli horší. Blanka s matkou žily v pronajatém dva plus kuchyň a takto stísněný prostor třem lidem nestačil. Mladí manželé se tedy rozhodovali, co dál. Nakonec se shodli, že život a kariéru rozjedou v Praze, kde je čekají lepší pracovní podmínky. Jonáš si brzy našel místo ve fakultní nemocnici a pár se odstěhoval do malé garsonky v okrajové pražské čtvrti. I Blančina máma uznala, že dvě stě kilometrů není nepřekonatelná vzdálenost a dcera se zetěm zvolili správnou cestu.

Zatímco manžel procházel zaškolovacím kolečkem lékařů-absolventů, Blanka marně hledala zaměstnání. Na slušné místo ne a ne narazit. Teprve po víc než půlročním snažení zakotvila v cestovní agentuře. Kvůli platu štěstím výskat nemohla, ale bylo to lepší než nevydělávat vůbec. Na nájem měli, a dokonce se jim dařilo občas ušetřit i na skromný výlet, kterým si zpestřili volné dny. Jejich lásce tenhle chudý život nijak neuškodil – naopak. Po večerech dělali plány a malovali si budoucí rodinu, kterou založí hned, jakmile vybudují pevné zázemí.

Čára přes rozpočet

Jonáš byl jako lékař striktně proti používání hormonální antikoncepce a v této otázce preferoval přirozenost. Blanka mu naprosto důvěřovala a navíc takový přístup upřímně vítala. S chemickou ochranou neměla dobré zkušenosti, protože po ní nekontrolovatelně přibývala na váze. Jenže všechno má svá úskalí – a třebaže si dávali pozor, chybička se vloudila.

Blanka těsně před změnou pracovního poměru na neurčito zjistila, že je gravidní. Namísto radosti však odcházela od gynekologa sklíčená a s mraky na čele. Dítě s Jonášem ještě neplánovali – v současné situaci si ho ani nemohli dovolit. Jak miminko uživí? Z Jonášova platu sotva zaplatili měsíční náklady na bydlení a bez Blančina příjmu budou mít stěží na jídlo. Zkrátka, pokud do jejich rodiny přibude další člen, čekají je jenom potíže.

Na řadu přišlo složité zvažování pro a proti a s ním nekonečné diskuze. Pomoc mladému páru nemohla nabídnout ani Blančina máma, která jen tak tak vyšla se svým platem prodavačky a navíc žila daleko. Emoce vedly k hádkám, slzám i utěšování… Nakonec manželé museli celou záležitost uchopit racionálně: jsou mladí, zdraví, a dětí tak mohou mít ještě spoustu. Rozhodli se pro interrupci.

Slzavé údolí

Cesta do nemocnice byla trýznivá. Blanka i Jonáš sice rozumově věděli, že na vybranou nemají a za svou volbou si stáli, ale její důsledky je přesto bolely. Jonáš svou ženu doprovodil na příjem, dál už musela sama. Se slzami v očích pak čekal, až ji bude moci vzít zpátky domů. Ani Blanka nepřestala plakat, dokud se nepropadla do milosrdné náruče narkózy.

Všechno proběhlo rychle a bez komplikací: Blanka byla podle lékařů zcela v pořádku. Jonáš ji odvezl s úlevou, že zákrok zvládla tak dobře, ona však zůstávala zamlklá. O slovo se přihlásily deprese, které ji provázely dalších několik měsíců. Teprve po čase se život začal vracet do zajetých kolejí a partneři se znovu sblížili intimně. A slíbili si, že jakmile budou schopni své dítě zaopatřit, začnou na něm bez odkladů pracovat.

Sen na dosah ruky

Postupem času se jim opravdu začalo dařit lépe. Jonáš dostal pracovní nabídku od soukromé kliniky a jeho plat tak razantně poskočil nahoru. Blanka zase povýšila na vedoucí kanceláře, takže se zvedl i její příjem. Manželé měli z úspěchu radost a začali se poohlížet po vhodném bydlení. Úspory rostly, a tak si zanedlouho pořídili krásný byt s terasou. Jejich sen o velké rodině se tak mohl začít uskutečňovat.

Po přestěhování sice jejich účty zely prázdnotou a měli hypotéku, ale bylo to veselejší, než platit nájemné v cizím. A Blanka s Jonášem se těšili, až něco našetří a pořídí si vysněné miminko. Blančina pracovní pozice byla nyní dostatečně pevná na to, aby se po mateřské mohla vrátit, a navíc po třicítce cítila, že její biologické hodiny už pomalu začínají tikat.

Mraky na obzoru

Mladí manželé odjeli na svou vůbec první dovolenou u moře. Romantická exotika vedla ke spoustě milostných chvilek a oni se z Chorvatska vraceli s nadějemi, že je Blanka těhotná. Avšak již známé příznaky se neozvaly a ani preventivní těhotenský test nepodal radostnou zprávu. Nebrali to nijak tragicky: vždyť jsou teprve na začátku. A uznali, že je nakonec jedno, jestli dítě zplodí na pláži anebo ve vlastní ložnici.

Jenže jejich snažení nepřinášelo plody ani po roce. Měsíce plynuly a frustrace s nejistotou narůstaly. Není snad na vině prodělaný potrat? Následovala řada lékařských vyšetření, konzultací a hledání příčin, proč se Blance nedaří otěhotnět. Nakonec podstoupil několik testů i Jonáš, ale nic z toho neodhalilo možný problém. Blanka byla naprosto v pořádku a ani její muž neměl zdravotní důvod, kvůli němuž by svou ženu nemohl přivést do jiného stavu. Tomu, aby spolu měli děti, zkrátka nic nebránilo.

Trvalo to ještě dalších deset měsíců, než gynekolog Blance konečně potvrdil šťastnou novinu. Nosila dítě! Cítila se skvěle a neměla absolutně žádné potíže. Čekání na miminko bylo tím nejkrásnějším obdobím, které s Jonášem v manželství zažili. O to horší pak ale byla rána, která přišla za několik týdnů: Blanku v noci probudily bolestivé křeče. Jonáš, který měl jako lékař neblahé podezření, ji okamžitě odvezl do nemocnice, dítě se však už zachránit nepodařilo.

Když štěstěna stávkuje

Oba pociťovali zklamání a také zlost na zlomyslný osud. O dítě se pak snažili o to víc, skoro až zběsile. Jejich milování tak začalo připomínat honbu za pokladem. Blanka horečnatě počítala plodné dny a věnovala se cvičení na zvýšení plodnosti. S každým uplynulým měsícem, kdy těhotenský test ukázal jedinou čárku, propadala víc a víc panice. Co když už nikdy znovu neotěhotní? Jonáš ji uklidňoval. Věřil, že jsou-li oba v pořádku, zdravé dítě se jim nakonec narodí.

Jenže potom přišla rána nejtěžší. Jonáš se jednoho večera nevrátil z práce a Blanka se mu nemohla ani dovolat. Když nakonec zazvonil zvonek a ona plná starostí běžela otevřít, za dveřmi nestál manžel, ale policista v uniformě. Oznámil jí, že Jonáše cestou z kliniky napadl neznámý útočník. Okradl ho a velmi surově ztloukl. Blančin muž skončil s četnými zraněními na intenzivní péči a pár dní bojoval v umělém spánku o život. Blanka se zmítala v obavách o milovaného muže a bděla u jeho lůžka dnem i nocí. Když se nakonec probral a lékaři vyslovili příznivou prognózu, děkovala za to Bohu.

Nic však nebylo růžové ani poté, co pominulo bezprostřední ohrožení života a Jonášův stav se začal zlepšovat. Během přepadení totiž utrpěl také vážné poranění reprodukčních orgánů. Třebaže na pohlavní funkci to nemělo vliv, konečný verdikt byl nemilosrdný – Blančin manžel už nikdy nebude moci mít vlastní dítě. Zůstal navždy neplodný.

Trvalý stín...

Jonáš se po fyzické stránce postupně vzpamatoval natolik, že následky svých zranění téměř nepociťoval. Psychika však stávkovala. Nedokázal překonat to, že své ženě nemůže dát dítě, po kterém oba tolik touží. Také ho drtily těžké výčitky kvůli miminku, které si kdysi nechali vzít. O možnost mít spolu vlastního potomka teď definitivně přišli a byli odkázaní pouze na adopci anebo umělé oplodnění.

Jenže ani o jedno z toho nestáli. Vlastně o těchto možnostech ani nemluvili, oba pohlceni zatrpklostí vůči osudu. Třebaže si vzájemně nikdy nic nevyčítali a raději se k Blančině interrupci nevraceli, visela mezi nimi jako temný stín. Kdyby tehdy neřešili nedostatek financí tak radikálně, nezůstali by dnes – kdy mají velký byt a slušné peníze – bezdětní. Nad jejich vztahem tak zůstal mrak a ani jeden z nich netušil, zda ho vůbec kdy něco odvane…

© Markéta Harasimová