15. prosince 2018 07:30
Martina ČerňanskáPříběh Heleny: Nejhorší vánoční večírek mého života
Nejhorší vánoční večírek mého života Zdroj: thinkstock.com
Na vánoční večírky už nechodím. Vyvolávají ve mně vzpomínky na zdánlivě nevinnou oslavu, která mi zkazila život.
Vdávala jsem se ve dvaatřiceti, můj muž Petr byl, dá se říct, má životní láska. Chodili jsme spolu pět let, pak mě požádal o ruku, na což se opravdu nedá zapomenout. Přesně věděl, které místo mám nejradši na světě. Byl to splav kousek od chalupy, kam jsem s rodiči jezdila od nejútlejšího dětství. Poklekl pod starou vrbou. Vůbec jsem to nečekala, první, co mě napadlo, bylo, že přece nejsem slavnostně oblečená. Měla jsem obyčejné bavlněné letní šaty. Pak mi vhrkly slzy do očí, otevřela jsem krabičku se zásnubním prstýnkem a dojatě řekla: "Ano!" Ani nedokážu vypovědět, jak mě nadchlo to, že poklekl pod vrbou u splavu, u kterého jsem sedávala a hleděla do vody, už když mi bylo pět. Pocit, že žiju v pohádce, bohužel nevydržel dlouho.
Spřízněné duše
Hodně jsme mluvili o miminku, plánovali jsme ho zhruba za dva roky. Na to už nedošlo. Všechno se mi zhroutilo kvůli jedinému vánočnímu večírku. Pracovala jsem toho času v grafickém studiu, Petr vystudoval architekturu, svou práci miloval. Ano, to jsem zapomněla říct, on ještě k tomu všemu vydělával velmi slušné peníze. Dům, který jsme si postavili podle jeho návrhu, oslňoval celé městečko. Hlavně si nemyslete, že šlo o podnikatelské baroko, náš domeček byl střízlivě jednoduchý, nevyumělkovaný, krásný. Já si zas vzala na starost zahradu, studovala odborné knihy, prohlížela časopisy, přemýšlela, jak ji udělat co nejzajímavěji, abych Petrovi dokázala, že také něco smysluplného dovedu. Dodnes jsem přesvědčena o tom, že jsme byli spřízněné duše. Dva lidé, kteří se prostě museli potkat.
Povinný večírek
Čas pospíchal jako zběsilý, vrátili jsme se z úchvatné svatební cesty a najednou už klepaly na dveře Vánoce. Vánoční večírek byl v naší firmě dobrovolně povinný, však to znáte. Nejít tam by znamenalo dát najevo, že opovrhujete velkorysým pozváním – tak by si to vysvětlili nadřízení. Vůbec se mi tam nechtělo, raději bych strávila obyčejný večer s Petrem, u krbu, s gramofonem a sklenkou bílého vína. S povzdechem jsem si však oblékla koktejlky a rozloučila se s tím, že přijdu domů, jak nejdříve to půjde. A pak už je všechno jakoby zahalené v podivné mlze. Noční klub, spousta kolegů a kolegyň, alkohol teče proudem. Zachutnají mi koktejly, dost piju, sama se tomu divím. Celý večer trávím ve společnosti tmavovlasého charismatického kolegy, který nastoupil teprve nedávno. Jako by mně učaroval. Jako by mi nasypal něco do pití. Poslušně mu podávám ruku. Odcházíme spolu.
V posteli
Ráno jsem se vedle něho probudila v posteli. Krve by se ve mně nedořezal! Chvatně jsem se oblékla a telefonovala domů, že jsem trošlu přebrala a usnula u kolegyně. Petrovi vůbec nepřišlo na mysl, že bych mohla lhát, tak ideální vztah jsme měli. Smál se, řekl: "Hlavně že jsi v pořádku, už jsem si začínal dělat starosti." Jakživa jsem se necítila tak mizerně. I když jsem si zajistila alibi u kolegyně a z toho černovlasého vymámila slib, že nikdy nikomu neprozradí, co se mezi námi odehrálo, byla jsem na dně. Div jsem se z toho nezbláznila. A jakýsi šílený hlas v mé hlavě šeptal: "Přiznej se a uleví se ti. Petr je tvá spřízněná duše, neboj, on to pochopí."
Vnitřní hlásek
V duchu jsem vnitřnímu hlasu odpověděla, že tohle není dobrá rada. Moudří přece říkají: "Zatloukat, zatloukat..." Možná to není důstojné, zato je to prozíravé. Hlásek mi bohužel stále ne a ne dát pokoj. Cítila jsem se opravdu příšerně, nakonec jsem se rozhodla, že nejlepším řešením bude čestně se přiznat a poprosit o odpuštění. Tak jsem to skutečně udělala. Nedokážu popsat, co se pak strhlo! Kdepak odpuštění! Roztřískal zrcadlo, vázu po babičce, komodičku v hale. V tu chvíli mi bylo jasné, že přiznání byla největší hloupost mého života. Doufala jsem, že to milosrdný čas spraví, to jsem se ale hluboce mýlila. Petr odešel, už se nikdy nevrátil. Časem se oženil podruhé, dnes je otcem dvouleté holčičky. A já jsem sama.
Helena (35) z Ústí nad Labem
Autor článku
Martina Čerňanská
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
