Whang-od Oggay žije na Filipínách, v provincii Kalinga. Zde se nachází malá vesnička Buscalan, kam ročně přijedou za Whang-od tisíce turistů právě kvůli její tvorbě. Říká se jí last mambabatok aneb kalingská tatérka, která používá tisíce let starou metodu tetování neboli batok. A její 102 let. Je jednoznačně nejstarší tatérkou na světe. Pamatuje doby, kdy v provincii Kalinga žili lovci lebek a kdy tetování mělo jiný účel než dnes.
Před 12 lety o Whang-od natočili dokument Discovery channel a od té doby za ní míří ročně tisíce turistů, kteří chtějí mít tetování právě od ní. Jelikož ale jí je už 102 let a nemá děti, naučila své umění své dvě praneteře. Sama už netetuje žádné složité ornamenty, říká, že už nemá tak pevnou ruku, její linka není už tak rovná a také, že už je moc pomalá a nestíhala by udělat práci pro všechny ty cestovatele, co za ní přijedou. Obě praneteře tak odvedou hlavní část práce a sama slavná babička pak vytetuje svůj charakteristický podpis v podobě tří teček.
Když přijdete do vesnice, kde Whang-od žije, zaplatíte vstupné a dostane pořadové číslo, abyste věděli, kdy na vás přijde řada. A pak už jen čekáte, až se vás umělkyně ujme.
Zapomeňte na speciální nástroje. Zapomeňte na to, že by používala dezinfekci. Jako barva slouží většinou saze smíchané s olejem a jako tetovací nástroj jen klacík s prostrčeným dlouhým trnem pomelovníku.
Cestovatel a režisér-dokumentarista Petr Horký s touto neuvěřitelnou ženou vedl přímo v její rodné vesnici rozhovor:
Tetuji do rána do večera. O víkendu přijede vždy spousta dalších turistů. Ale ve všední dny to mám radši.
Mám ráda, když jsou tu lidé a můžu hodně tetovat. Baví mě mladí.
Dřív jsem tetovala válečníky, ale dnes už se neválčí. Dnes je mír a já své schopnosti vnímám jako umění.
Tetovala jsem válečníky, když někoho zabili. Když jsem byla mladá, tak zabíjeli. Za každou smrt člověka měli právo na ozdobu.
Moje tetování je jen umění. Ozdoba těla pro potěšení. Ženy se tetovaly pro krásu, aby se líbily chlapům. Hlavně při tanci se tetování na ženě krásně vlní. Na ruce mám tetování hadí kůže pro odolnost, symbol dne a noci, žebřík – symbol pro vytrvalost a na druhé ruce mám to stejné.
Není tam žádné spojení s náboženstvím. Vždycky to prostě byla zpráva o tom, jak je kdo silný bojovník. Tetování se jednoduše dávalo, když někdo někoho zabil. A to nešlo porušit. Např. Hoašihu měl tetování, i když nebyl válečník, a proto do roka zemřel. Protože měl tetování neoprávněně, byl falešný. Muž v naší vesnici nikdy nesměl mít vytetováno nic, co by si sám nevysloužil, co nevykonal. Když jsi skutečný válečník, máš své vlastní tetování, jinak nesmíš mít nic. Proto není snadné mít tetování. Ale ten význam už je dávno pryč.
Myslím, že to pro ně nemá žádný význam. Prostě sem jen přijdou a chtějí mít ozdobu. To víte, turisté. Ale mně to nevadí.
Nejsou tam žádné změny, tetuji pořád stejné vzory. Tetuji já a mé praneteře. Mělo by to být tak, že když je babička umělecký tatér, tak byste pak měl tetovat taky. Všichni tatéři jsou z rodinného klanu. Dokonce i malé děti se tady chtějí učit tetovat.
Význam mého podpisu se obrací k nám třem, co spolu spolupracujeme. Učila jsem své dvě praneteře svému umění, takže vím, že až zemřu, tak holky v tom budou pokračovat. Jestli po mé smrti nechají stejný podpis, to už bude záležet na nich.
Jsem poslední. Všichni, kdo takto tetovali, jsou již mrtví. Na toho posledního válečníka si nepamatuju.
Nemizí. To, co máme v hlavě, to nemůže zmizet. Mění se význam, to ano, ale není snadné to odstranit.
Svět měníme všichni společně. Víte, mělo by to být tak, že v práci jsou na tom muži a ženy stejně. A když je někde žena, která nepracuje a nemá ráda práci, tak by neměla jíst. Když muž nemůže pracovat, tak nestojí za nic, je to lenoch. Všichni jsme si rovni.
