Bára (39): Kvůli spolužákovi jsem nechtěla na třídní sraz. Po 20 letech se mi omluvil

Na střední jsem nikdy nepatřila k těm oblíbeným. Nebyla jsem vyloženě žádný outsider, prostě jsem byla spíš tichá holka, která se moc necpala do kolektivu. Navíc jsem byla trochu při těle, a právě toho se chytil Tomáš, jeden ze spolužáků. Dost si mě kvůli tomu dobíral a ostatní se toho samozřejmě chytali.

Životní styl

Monika (30): Nejlepší kamarádka se začala přátelit s mojí mámou. Štve mě to

Vadilo mi to, ale neuměla jsem se ozvat. Vždycky jsem se jen zasmála, i když mi do smíchu opravdu nebylo. Nechtěla jsem, aby poznal, že mě tím dostává. Tomáš časem zjistil, že se na mě může zaměřit skoro kdykoli a ostatní se vždycky přidají. Občas mi schovával penál nebo mi bral svačinu ze stolu. Prý už bych neměla víc jíst, jinak budu potřebovat dvě židle. Doma jsem to pak vždycky obrečela.

Když se tak zpětně zamýšlím nad celou střední, spíš jsem to tam protrpěla. Ne že by byly celé čtyři roky jen hrozné, ale žádné opravdové kamarádství na celý život jsem si tam s nikým nevytvořila.

Mohlo by se vám líbit: Za šikanu výprask rákoskou. Singapur zavádí tresty přímo ve škole, dívky mají výjimku

Po maturitě jsem s většinou spolužáků přestala být v kontaktu. O Tomášovi jsem skoro nic nevěděla a vlastně jsem to ani nepotřebovala. Časem jsem na školu přestala myslet, ale některé věci mi v hlavě zůstaly hodně dlouho.

Na sraz jsem původně jít nechtěla

Za ty roky se toho u mě pochopitelně změnilo docela dost. Je mi devětatřicet, mám dvě děti a založila jsem si reklamní agenturu. S manželem jsme spolu už jedenáct let a žijeme kousek za městem v bungalovu. Vlastně vedu dost obyčejný, ale hodně spokojený život. Právě proto mi přišlo zvláštní, jak mě jedna pozvánka na sraz po dvaceti letech dokázala rozhodit.

Životní styl

Majda (22): Na prvním rande jsem chtěla být za dámu. Pozvracela jsem stůl i jeho

Hned mi naskočilo, že nepůjdu ani náhodou. Proč bych měla mít potřebu po tolika letech vidět lidi, kteří se mi ve škole smáli? Neměla jsem s nimi nic společného a vlastně jsem ani netušila, co bych si s nimi měla říkat. Navíc jsem věděla, že tam bude i Tomáš, a představa, že s ním budu celý večer v jedné místnosti, mě vůbec nelákala.

Pak mě ale pořád urgovala Adéla, spolužačka, se kterou jsem se tehdy kamarádila. Bydlí dneska na druhém konci republiky, takže jsme se za ty roky viděly opravdu jen párkrát. Vždycky jsem na ni ale vzpomínala jenom v dobrém. Byla jediná, která se mě kdy zastávala, a taky možná proto to občas schytávala od ostatních.

Čtěte také: Školní psychologové nemají důvěru žáků, ukazuje průzkum. Co by podle dětí pomohlo?

Napsala mi, že se na sraz chystá a že by mě opravdu ráda viděla. Náhodou měla být zrovna v našem rodném městě, a tak jí přišlo škoda, kdybychom se zase minuly. Přemlouvala mě, ať přijdu aspoň kvůli ní, a tak jsem nakonec svolila.

Na sraz jsem dorazila trochu nervózní. Nevěděla jsem, co od toho čekat, a chvíli jsem dokonce přemýšlela, že se po půl hodině omluvím a pojedu domů. Nakonec to ale nebylo tak hrozné. Některé spolužáky jsem poznala hned, vypadali, jako kdyby neuběhl ani jeden rok, ale u druhých jsem občas musela zašťourat v paměti. Přece jenom se za dvacet let člověk dokáže hodně změnit, já sama byla dokonalou ukázkou.

Životní styl

Eleanora (29): Měla jsem přítele a chtěla děti. Všeho jsem se vzdala a stala se jeptiškou

Povídali jsme si o tom, kdo má jakou práci, co po škole dělal, kdo je ženatý nebo vdaný a kdo už se stihl rozvést, a samozřejmě jsme vytáhli i pár historek ze školy. Bylo to vlastně docela příjemné, ale hodně mě překvapilo, kolik spolužáků mě chválilo, jak mi to sluší. Říkala jsem si, že asi čekali, že po těch letech budu vypadat ještě hůř než na střední.

Role se vyměnily a já si to užívala

Tomáš se během večera několikrát objevil u našeho stolu. Na první pohled jsem ho skoro nepoznala. Měl hodně kilo navíc, začínal plešatět a ze sebevědomého kluka, který byl na střední pořád středem pozornosti, byl najednou unavený čtyřicátník s pořádným pivním pupkem. Přesto jsem si při pohledu na něj vybavila přesně toho samého člověka, který se před lety bavil na můj účet. Tentokrát jsem ale cítila i trochu škodolibé radosti.

Chvíli jsme se míjeli, až se nakonec zastavil přímo u mě. Začal se vyptávat, co dělám a kde žiju. Když jsem mu řekla, že mám reklamní agenturu, hned se toho chytnul. Vyprávěl mi, že má autoservis a potřeboval by pomoct s propagací, protože by potřeboval přitáhnout víc zákazníků.

Přečtěte si také: Svatba malých žáků na škole v Líbeznicích vyvolala bouři. Milé gesto, nebo překročení hranic?

Chvíli jsem se na něj dívala jako zjara a řekla jsem mu, že ne. Nechtěla jsem mu dělat reklamu ani mu nijak pomáhat. Tomáš na mě chvíli nechápavě koukal a pak se zeptal, jestli jsem se na něj kvůli něčemu naštvala. V tu chvíli jsem mu připomněla střední a všechno, co mi tehdy dělal. Jak si ze mě dělal legraci kvůli váze, bral mi svačiny, schovával věci a pořád měl nějaké poznámky před ostatními.

Vypadal opravdu překvapeně. Měl úplně jinou vzpomínku na naše školní roky než já. Pro něj to byly obyčejné fórky, kterými se mezi sebou spolužáci bavili. Ani ho nenapadlo, že já jsem to brala úplně jinak a že jsem kvůli tomu chodila do školy s pocitem, že zase něco přijde.

Životní styl

Lada (31): Chtěla jsem si ulehčit práci pomocí AI. Nakonec jsem se ztrapnila před celou firmou

Některé věci si vůbec nepamatoval. Já naopak přesně věděla, co mi kdy řekl a udělal. Připomněla jsem mu i tu historku se dvěma židlemi, na kterou jsem tehdy myslela ještě dlouho potom. Tomáš chvíli mlčel a pak řekl, že mu nikdy nedošlo, že mi tím opravdu ubližoval. Nakonec se mi omluvil.

Omluvu jsem od něj přijala a řekla mu, že už to nechci dál řešit. Bylo to před dvaceti lety a vracet mu teď všechno, co mi tehdy dělal, by stejně k ničemu nebylo. Byla jsem ale ráda, že jsem mu konečně řekla, jaké to pro mě tehdy bylo.

Nenechte si ujít: Kyberšikana v Česku? Problém přiživuje zbrklé chování rodičů i neochota mluvit, míní experti

Pak jsme se vrátili k ostatním a každý se zase bavil po svém. S Tomášem jsme spolu ten večer už skoro nemluvili. Ani jsem o to nestála. To, že se mi omluvil, ještě neznamenalo, že z nás najednou budou kamarádi. Byla jsem na sebe ale pyšná, že jsem se konečně postavila za tu náctiletou Báru, která brečela doma do polštáře kvůli tomu, že ji nějaký idiot nazýval tlustou.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušeností čtenářky

Pozor na sdílení fotek dětí na sociálních sítích. Mohou být nástrojem šikany či predátorů: