Eleanora (29): Měla jsem přítele a chtěla děti. Všeho jsem se vzdala a stala se jeptiškou

O tom, že bych jednou mohla vstoupit do řádu, jsem nejdřív nikomu neříkala. Sama jsem vlastně nevěděla, jestli to myslím vážně. Rodičům jsem to řekla až ve chvíli, kdy jsem začala do jedné komunity jezdit častěji. Mysleli si, že mě to za pár měsíců přejde. Asi se jim ani nedivím. Do té doby jsem měla práci, kamarády a za sebou několik vztahů. Ten poslední byl docela vážný a nějakou dobu jsem si dokonce představovala, že bychom spolu mohli jednou založit rodinu.

Celebrity

Daniela Drtinová drží dobrovolný celibát. Zvažovala i klášter a cestu jeptišky

Byli jsme spolu skoro dva roky a byla to velká láska. Poprvé jsem měla pocit, že by to mohl být někdo, s kým opravdu zůstanu. Nakonec jsme se rozešli, ale vlastně to ani nebylo kvůli tomu, že by mezi námi bylo něco vyloženě špatně. Prostě nám to nevyšlo. Nějakou dobu jsem pak zase normálně chodila na rande, ale měla jsem pocit takové zvláštní prázdnoty a nenaplněnosti.

Začala jsem tehdy víc chodit do kostela a poznávala lidi, kteří brali víru mnohem vážněji než já. Zpočátku jsem tam chodila hlavně proto, že mi tam bylo dobře. Postupně jsem se začala vyptávat i na život v řeholní komunitě. Sama jsem to ale nebrala nijak vážně, spíš jsem to jen oťukávala, ale dost mě to začalo pohlcovat.

Mohlo by se vám líbit: Víno připomíná jejich jméno dodnes. Příběh lidí, které Evropa po staletí vyháněla

Začala jsem si proto zjišťovat, jak takový život skutečně vypadá, a domluvila si návštěvu jedné komunity. Chtěla jsem si to hlavně osahat na vlastní kůži. Nechtěla jsem se rozhodovat podle představ, které jsem měla o jeptiškách z filmů nebo z vyprávění ostatních.

První návštěva mě docela překvapila. Čekala jsem možná mnohem větší ticho a přísnost, ale ženy, které tam žily, se spolu normálně bavily, smály se a řešily běžné věci. Některé byly výrazně starší než já, ale vůbec jsem neměla pocit, že bych mezi ně nezapadala. Začala jsem tam jezdit častěji a postupně jsem se s některými ženami i víc sblížila.

Mohla jsem se jich ptát na věci, které mě zajímaly, a ony mi nic nepřikrášlovaly. Řekly mi rovnou, že život v komunitě není jen o modlitbách a hezkých chvílích. Člověk musí přijmout určitý řád, společné bydlení a také to, že nebude mít tolik soukromí jako dřív. Chtěla jsem si to vyzkoušet na vlastní kůži, protože poslouchat o takovém životě a opravdu v něm nějakou dobu být jsou dvě různé věci.

Životní styl

Markéta (32): Těšili jsme se na miminko. Místo toho přišla zdrcující zpráva od doktorky

Musela jsem se vzdát svého starého života

Po několika návštěvách už jsem si dokázala představit, že bych tam jednou opravdu zůstala. Pořád jsem ale měla v hlavě hlavně jednu věc. Pokud do toho půjdu, už si nebudu moct říct, že si jednou najdu manžela a založím rodinu. Nebyla to maličkost, nad kterou bych mávla rukou. Měla jsem děti vždycky ráda a předchozí vztah mě naučil, že dokážu mít k někomu opravdu blízko.

Pořád jsem měla strach, že udělám chybu. Nakonec jsem ale rodičům řekla, že bych se chtěla stát jeptiškou a přijmout řeholnictví za své. Zpočátku byli naprosto v šoku, ale pak se začali ptát, co to pro mě bude znamenat a jak si takový život vlastně představuju. Ani já jsem tehdy neměla odpověď na všechno, ale byla jsem rozhodnutá to zkusit.

První týdny po nastěhování pro mě byly zvláštní. Najednou jsem nemohla ráno vstát a rozhodnout se, co budu celý den dělat. Měla jsem svoje povinnosti, společné jídlo a čas na modlitbu. Zároveň jsem bydlela s několika ženami, které byly mnohem starší než já. Nejstarší z nich bylo skoro devadesát a mně chvíli trvalo, než jsem si zvykla, že právě tyhle ženy jsou teď lidé, se kterými trávím většinu času.

Čtěte také: Tajemství Vatikánu: Papež roztančil Masaryka, napsal knihu vtipů i naštval StB, popsal historik

Překvapilo mě, jak rychle se z těch nezvyklých věcí stala rutina. Ráno jsem vstala, udělala, co bylo potřeba, a pak jsme se věnovaly práci. Večer jsme seděly u jídla a povídaly si. Někdy jsme se smály úplným blbostem. Právě tyhle obyčejné chvíle mi asi nejvíc pomohly zvyknout si, že můj život teď vypadá úplně jinak než život mých kamarádek.

Samozřejmě jsem ale nemohla jen tak zapomenout na to, co jsem nechala venku. Kamarádky dál chodily na rande, některé se vdávaly a postupně měly děti. Já jsem věděla, že tohle už nebude moje cesta. Občas mě napadlo, jaké by to bylo, kdybych se rozhodla jinak. Takové myšlenky jsem ale neměla jen v prvních týdnech a nepřestaly existovat jen proto, že jsem si oblékla řeholní šat.

Po nějaké době jsem musela také složit řeholní sliby. Zavázala jsem se k chudobě, čistotě a poslušnosti. Tím se definitivně potvrdilo, že už nebudu mít partnera, nevdám se ani nebudu mít děti. Právě tohle pro mě bylo asi nejtěžší. Sex mě samozřejmě napadl taky, ale mnohem víc jsem přemýšlela nad tím, že už nikdy nebudu mít vztah s jedním člověkem, se kterým bych jednou žila a založila rodinu. Nikdy nebudu mámou.

Životní styl

Janek (54): Dcera si našla frajírka z Prahy. Neumí ani zatlouct hřebík

Občas se mě někdo zeptá, jestli mi to nechybí. Nedokážu říct, že mě nikdy nenapadne, jaký by můj život byl, kdybych se rozhodla jinak. O některé kamarádky jsem přišla, protože dnes žijeme úplně jiné životy. Svého rozhodnutí ale nelituju. Kdybych se měla rozhodnout znovu, udělala bych to stejně.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Korejská sekta pokoutně operuje v Česku. Bývalá členka popsala, jak těžké bylo odejít: