Markéta (32): Těšili jsme se na miminko. Místo toho přišla zdrcující zpráva od doktorky
Markéta netušila, jak zásadní zprávu přinese první screening Zdroj: iStock
Na miminko jsme se s manželem moc těšili a těhotenství probíhalo bez větších problémů. Všechno se změnilo při prvním screeningu, kdy lékařka objevila něco, co nás poslalo na další vyšetření. Výsledky pak byly mnohem horší, než jsme si vůbec dokázali představit.
O miminko jsme se s manželem začali snažit chvíli po svatbě, protože jsme cítili, že už je na to správný čas. Otěhotněla jsem poměrně rychle a první týdny probíhaly lépe, než jsem čekala. Až na únavu jsem neměla žádné nevolnosti, kterých jsem se bála, a vlastně jsem si to docela užívala. Že jsem těhotná, jsme z obrovského nadšení řekli rodině i kamarádům docela brzy. Ani ve snu mě nenapadlo, že bychom s tím měli počkat až po prvním trimestru.
Na kontroly jsem chodila podle toho, jak mi doporučila doktorka, a všechno zatím vypadalo dobře. Těšila jsem se na vyšetření kolem dvanáctého týdne, protože jsme konečně měli miminko vidět trochu podrobněji. Manžel šel na první screening se mnou a oba jsme byli zvědaví, jak je děťátko velké a jestli už bude možné poznat, jestli čekáme holčičku, nebo chlapečka.
Místo radosti přišel strach
Konečně na nás přišla řada, lékařka si mě vzala do péče a začala kontrola. Manžel seděl vedle mě a společně jsme sledovali obrazovku. Dojímali jsme se u bušení srdíčka a natěšeně čekali, jestli nám doktorka prozradí pohlaví. Najednou jsem si ale všimla, že už se tolik neusmívá jako na začátku, a začala jsem cítit, že je něco špatně.
Začala něco diktovat sestřičce a některá měření opakovala stále dokola. Pak se mě zeptala, jestli jsme někdy v rodině řešili nějaké genetické onemocnění. V tu chvíli už jsem věděla, že se něco děje. Manžel se na mě podíval a oba jsme jen mlčky čekali, co nám řekne.
Přečtěte si také: Berenika Suchánková poprvé o porodu syna: Ukázala fotky a popsala magický rituál se soškou
Lékařka nám vysvětlila, že na ultrazvuku vidí několik věcí, které se jí nezdají, a že bude potřeba udělat další vyšetření. V tu chvíli jsem pořád věřila, že se třeba spletla a všechno nakonec dopadne dobře. Doporučila nám další vyšetření a odběr plodové vody, který měl pomoct zjistit, jestli má miminko nějakou chromozomální vadu. Cestou domů na mě všechno dolehlo a začala jsem brečet.
Čekání bylo ještě horší než samotná vyšetření. První výsledky přišly po několika dnech, ale na ty podrobnější jsme si museli ještě počkat. Každý den jsem doufala, že nám někdo zavolá a řekne, že se spletli. Zároveň jsem se ale bála každého zazvonění telefonu.
Nakonec jsme se dozvěděli, že má naše holčička Turnerův syndrom a zároveň se u ní objevily další závažné komplikace. Lékaři nám vysvětlili, že prognóza není dobrá a že je velké riziko, že těhotenství neskončí narozením živého dítěte.
Bála jsem se, že mě manžel odsoudí
Najednou jsem nevěděla, co dělat a na co se mám vlastně ptát. V hlavě mi pořád dokola znělo jen to, že naše holčička možná nebude mít šanci se narodit živá, a pokud ano, čekaly by ji vážné zdravotní problémy.
Ještě před pár týdny jsme s manželem koukali po kočárku a dělali seznam jmen, a teď jsme seděli v ordinaci a poslouchali, že možná nikdy nebudeme mít možnost slyšet ani její smích. Manžel mě držel za ruku, díval se do země a nemluvil. Bylo vidět, že stejně jako já vůbec neví, co dělat.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Několik dní jsem byla jen zavřená doma a nemluvila. Manžel se o mě bál a já zase viděla, jak se snaží být silný za nás oba. Byla jsem mu za to vděčná, i když jsem mu to asi nedokázala říct. Začali jsme o tom doma postupně mluvit pořád dokola, ale možnosti ukončit těhotenství jsme se zpočátku vyhýbali. Já jsem nad ní přitom přemýšlela čím dál častěji. Bála jsem se ale vůbec před manželem říct nahlas, že mě něco takového napadlo. Říkala jsem si, jestli si nebude myslet, že se naší holčičky vzdávám příliš snadno.
Čtěte také: Výzkum potvrdil babskou pověru. Pohlaví dítěte poznáte před narozením podle jednoho příznaku
Nakonec jsem sebrala odvahu a řekla mu, že nad tím přemýšlím. Čekala jsem, že ho to naštve nebo že mi řekne, že bychom měli udělat všechno pro to, aby naše holčička dostala šanci. On ale chvíli mlčel a potom mi řekl, že ho napadlo úplně to samé.
Najednou jsme nevěděli, co dál
Snažili jsme se zjistit co nejvíc o tom, co by naši holčičku čekalo, pokud by se narodila. Lékaři nám vysvětlili, že vzhledem k jejímu stavu by měla velké zdravotní problémy a nikdo nám nedokázal říct, jak by její život vypadal.
Nejhorší pro mě ale pořád bylo vědomí, že vůbec není jisté, jestli se narodí živá. Nechtěla jsem pokračovat v těhotenství jen proto, že jsme si oba přáli dítě, pokud by naše holčička měla od začátku čelit vážným zdravotním problémům a nebylo jisté, jestli vůbec dostane šanci žít. Zároveň jsem se nedokázala zbavit pocitu, že pokud těhotenství ukončíme, rozhodujeme o životě vlastní dcery.
Přišlo mi, že jsme vlastně neměli žádnou dobrou možnost. Dlouho jsme se v tom oba motali a žádné řešení nám nepřipadalo správné.
Mluvili jsme o tom ještě několik dní pořád dokola a oba jsme věděli, že ať se rozhodneme jakkoli, bude to to nejtěžší rozhodnutí, jaké kdy spolu uděláme. Nakonec jsme se rozhodli těhotenství ukončit.
Nijak se nám ale po tom rozhodnutí neulevilo, spíš naopak. Najednou jsem věděla, co nás čeká, a přitom jsem si vůbec neuměla představit, že to opravdu uděláme.
Na samotné ukončení těhotenství jsme pak ještě nějakou dobu čekali, protože lékaři potřebovali dokončit všechna vyšetření. Byla jsem v 17. týdnu, když konečně přišel den, kterého jsem se celou dobu bála. Věděla jsem, proč tam jdu, a zároveň mi pořád nedocházelo, že se opravdu blíží chvíle, kdy se s naší holčičkou budeme muset rozloučit. Manžel byl celou dobu se mnou.
Mohlo vám ujít: Tichá hrozba v těhotenství: O preeklampsii ženy často nevědí, včasný záchyt zachraňuje životy
Samotný porod pro mě byl zvláštní směsí všeho možného. Věděla jsem, proč jsem se pro něj rozhodla, ale to neznamenalo, že mě nebolelo, že naše holčička nepřijde domů s námi. Dostali jsme možnost se s ní rozloučit a já jsem byla ráda, že jsme tu možnost měli.
Dlouho jsem měla pocit, že jsem udělala něco, za co se budu celý život stydět. Časem jsem ale pochopila, že jsme tehdy s manželem udělali to nejtěžší rozhodnutí, jaké nás mohlo potkat, a vycházeli jsme přitom z toho, co nám lékaři řekli o její prognóze. Na naši holčičku jsme nezapomněli a nikdy nechci, aby to vypadalo, že jsme po tom všem jednoduše šli dál. Byla součástí naší rodiny, i když s námi nakonec nemohla zůstat.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
