Iva (53): Na nádraží jsem si všimla smutné ženy. Pár slov jí možná zachránilo život
Iva pracuje na nádraží, kde si všímá i zdánlivých maličkostí. Zdroj: iStock
Na nádraží jsem si všimla mladé ženy, která stála sama na kraji nástupiště a dlouho se dívala směrem ke kolejím. Něco mi na jejím chování nesedělo, a tak jsem se rozhodla ji oslovit. Netušila jsem, co všechno se stane.
Ten den jsem měla na vlakovém nádraží úplně obyčejnou směnu jako vždycky. Na nástupišti se to hemžilo lidmi, většina z nich spěchala a jiní zase vypadali dost otráveně kvůli zpoždění vlaků. V takovém ruchu člověk většinou nevěnuje pozornost jednotlivým lidem, ale jedna mladá žena mě přece jen zaujala. Stála stranou od ostatních a dlouho se dívala směrem ke kolejím. Nehýbala se, s nikým nemluvila, nebyla na telefonu a ani nevypadala, že na někoho čeká.
I když jsem měla dost práce, nemohla jsem si pomoct a chvíli jsem ji jen pozorovala. Měla jsem z ní divný pocit. Vypadala unaveně a hodně smutně. Čím déle tam jen tak stála na stejném místě a dívala se ke kolejím, tím méně se mi to líbilo.
Nemohla jsem nedělat nic
Nakonec jsem se rozhodla, že za ní půjdu. Nevěděla jsem, co jí řeknu, a trochu jsem se bála, abych ji svým příchodem ještě víc nerozhodila, protože vypadala hodně plaše. Zároveň mi ale připadalo horší jen přihlížet.
Přišla jsem k ní pomalu a snažila se na ni nepůsobit jako někdo, kdo vyzvídá nebo dotírá. Ztišila jsem si vysílačku a sundala si reflexní vestu, abych na sebe příliš nestrhávala pozornost. Pozdravila jsem ji a zeptala se, jak se má. Na otázku mi ale neodpověděla a vypadala hodně vystrašeně. Pořád se dívala před sebe a nic neřekla.
Přečtěte si také: Herec Vyskočil o tragické smrti syna: Neměl důvod se střílet. Někdo ho zavraždil
Chvíli jsem nevěděla, co říct, tak jsem začala úplně obyčejně. Všimla jsem si, že má na sobě hezký náhrdelník, a řekla jsem jí, že se mi líbí. Zmínila jsem, že jsem měla kdysi podobný, který jsem dostala po mamince, a snažila jsem se ji nějak rozpovídat. Možná to byla zvláštní konverzace, ale v tu chvíli mi bylo jedno, o čem mluvím. Hlavně jsem chtěla, aby se mnou začala nějak komunikovat.
Brzy mi došlo, že moje otázky nikam nevedou. Nechtěla jsem na ni tlačit, a tak jsem začala mluvit o úplných blbostech a nechávala na ní, jestli se ke mně přidá. Občas jsem se na něco zeptala, ale odpověď jsem většinou nedostala. Snažila jsem se zůstat klidná a nedat najevo, jak moc mě její chování znervózňuje. Zároveň jsem nenápadně upozornila kolegy, že s tou ženou něco není v pořádku, aby o situaci věděli i oni.
Stačilo pár vět
Pak jsem jí řekla, že tam teď jsme jen my dvě a že se nemusí bát, protože ji nebudu do ničeho nutit. Potřebovala jsem, aby věděla, že jsem za ní přišla jen proto, že mi na ní záleží a chci se ujistit, že je v pořádku. Několik vteřin se nic nedělo a pak se najednou rozplakala. Podívala se na mě a řekla, že není v pořádku.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Začala být čím dál neklidnější a bylo vidět, že sama neví, co se sebou. Snažila jsem se ale mluvit co nejklidněji a říkala jí, aby se soustředila jen na mě a nevšímala si lidí kolem. Nabídla jsem jí, že spolu odejdeme někam stranou, kde bude větší klid, a můžeme si dát třeba čaj. Nechtěla jsem po ní žádné vysvětlování, potřebovala jsem ji jen dostat z nástupiště do bezpečí. Mezi pláčem mi nakonec řekla, že jí zemřel tatínek, je v dluzích a neví, jak pokračovat dál.
V tu chvíli už jsem si byla jistá, že jsem udělala dobře, když jsem za ní přišla. Pořád jsem ale měla strach, abych neudělala nějakou chybu. Neznala jsem ji, nevěděla jsem, čím si přesně prochází, a rozhodně jsem se necítila jako někdo, kdo by věděl, jak takovou situaci vyřešit. Snažila jsem se proto hlavně zůstat s ní a mluvit klidně. Postupně se mi podařilo ji přesvědčit, aby odešla z kraje nástupiště a šla se mnou dál.
Mezitím už kolegové přivolali pomoc a po chvíli si ji převzali lidé, kteří se jí mohli věnovat dál. Já jsem se pak musela vrátit ke své práci, ale pořád jsem přemýšlela, jak na tom je a co s ní bude dál. Chtěla jsem vědět, jak dopadla, jenže jsem neznala její jméno a později jsem se o ní už nic nedozvěděla. Kvůli jejímu soukromí mi ani nikdo nemohl říct, co se s ní potom stalo. Dodnes vlastně nevím, jestli jsem jí zachránila život. Nevím ani, jak se jí dnes daří.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Vládu děsí duševní zdraví dětí. Roste počet sebevražd i sebepoškozování, chystá velké změny:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
