Petra (35): Dcera týdny odmítala chodit na plavání. Nevěděla jsem, co se děje ve sprchách

Klárka začala chodit na plavání před několika měsíci a ze začátku byla nadšená. Vodu měla ráda už od miminka a na každý trénink se těšila. Hned se začala bavit s ostatními holkami, vracela se domů usměvavá a pokaždé mi vyprávěla o nových věcech, které se naučila.

Přirozeně mě pak překvapilo, když mi jednoho dne zničehonic řekla, že už tam nechce chodit. Nejdřív se vymlouvala na bolest břicha, potom tvrdila, že ji bolí hlava, a před každým tréninkem byla najednou podrážděná a nechtělo se jí z domu. Snažila jsem se doptávat, jestli se tam něco nestalo, ale vždycky mě utnula s tím, že už ji to prostě nebaví.

Životní styl

Dítě odmítá zeleninu? Zapojte ho do společného vaření nebo zkuste vlastní úrodu

Začala jsem si říkat, že ji plavání jednoduše přestalo bavit. Nechtěla jsem z toho dělat velkou vědu, protože jsem sama jako dítě několikrát nadšeně začala s nějakým kroužkem a za pár měsíců jsem toho chtěla nechat. Jenže u Klárky mě to trochu zarazilo, protože ještě nedávno o plavání mluvila pořád, vybírala si nové plavečky i koupací čepici a najednou takový obrat.

Zkoušela jsem jí nabídnout, že si dáme týden pauzu a pak uvidíme, ale ani potom se jí zpátky nechtělo. Před každým tréninkem měla nějaký důvod, proč tentokrát vynechat. Začala jsem být přesvědčená, že si jen hledá výmluvy, protože se jí nechce chodit pravidelně.

Začala jsem si všímat, že něco nesedí

Jednou už jsem toho měla dost. Řekla jsem jí, že pokud ji plavání opravdu nebaví, můžeme se o tom bavit a klidně skončit, ale nemůže mi každý týden říkat něco jiného jen proto, aby nemusela na trénink. Klárka se na mě chvíli dívala a pak řekla, že tam prostě nechce.

Nenechte si ujít: Přistihlo vás dítě při intimních hrátkách? Zhluboka se nadechněte a vše mu vysvětlete

Zeptala jsem se jí znovu, jestli se něco stalo, ale zase jen zavrtěla hlavou. Nakonec jsem ji na trénink odvezla. V autě byla celou cestu potichu a já si říkala, že se po plavání třeba vrátí do normálu.

Po tréninku jsem pro ni přijela jako obvykle, ale dost dlouho jsem na Klárku čekala. Zdržela se v šatně dlouho potom, co už všechny ostatní děti odešly. Chvíli jsem přemýšlela, jestli pro ni nemám jít, ale nakonec jsem zůstala čekat.

Po nějaké době vyšla z šatny, převlečená a s mokrými vlasy. Zeptala jsem se, proč jí to tak dlouho trvalo, ale jen pokrčila rameny a řekla, že se jí nechtělo spěchat. Cestou domů jsem na to pořád myslela. Už mi to nepřišlo jako obyčejná nechuť k plavání, jen jsem pořád neměla tušení, co za tím je, a dcera mě od sebe neustále odháněla.

Životní styl

Jak vychovat sebevědomé a odolné dítě? Nebojte se nechat ho selhat

Druhý den jsem raději trenérce zavolala a zeptala se, jestli si poslední dobou u Klárky něčeho nevšimla. Nechtěla jsem z toho dělat velkou věc, jen jsem se potřebovala ujistit, jestli se něco neděje přímo na tréninku. Odpověděla mi, že při plavání je dcera úplně v pořádku, baví se s holkami a normálně trénuje. Pak ale dodala, že si poslední týdny všimla jedné věci.

Klárka prý po tréninku zůstává v šatně mnohem déle než ostatní a často čeká, až většina holek odejde ze sprch. Několikrát ji viděla sedět na lavičce v plavkách, zabalenou do ručníku, a jen čekat.

V tu chvíli mi došlo, že jsem na Klárku čekala po posledním tréninku také déle. Zeptala jsem se trenérky, jestli se jí někdy podařilo zjistit, proč v šatně tak dlouho zůstává. Řekla mi, že když se jí na to jednou ptala, Klárka jen pokrčila rameny a řekla, že si chce dát načas. Domluvily jsme se, že si s ní každá zvlášť promluvíme a zkusíme zjistit, jestli se něco neděje.

Nechtěla jsem na dceru vypálit otázky hned po škole, a tak jsem ji vzala nejdřív do cukrárny, zašly jsme do parku a udělaly si hezký holčičí den. Po večeři jsme spolu seděly v obýváku a jen tak mezi řečí jsem se jí zeptala, proč po plavání tak dlouho zůstává v šatně. Hned zpozorněla a zeptala se, co tím myslím. Řekla jsem jí, že jsem na ni posledně dlouho čekala a trenérka si toho všimla také. Chvíli mlčela a pak řekla, že se jí prostě nechce chodit do sprch s ostatními holkami.

Nechtěla jsem na ni tlačit, tak jsem kolem toho opatrně našlapovala. Klárka nejdřív tvrdila, že neví. Pak si přitáhla polštář k sobě a začala si s ním hrát. Bylo vidět, že se jí o tom nechce mluvit. Řekla jsem jí, že mi nemusí nic říkat hned, ale pokud ji tam něco trápí, může mi to říct a nebudu se na ni zlobit. Chvíli bylo ticho a potom se mě zeptala, jestli bych jí mohla slíbit, že to nikomu neřeknu.

Teprve tehdy mi řekla, proč se sprchám vyhýbá.

Slíbila jsem jí, že to bude jen mezi námi, pokud si to přeje. Teprve potom ze sebe pomalu dostala, co se stalo. Jedna ze starších holek si jí před několika týdny všimla ve sprchách a začala komentovat její tělo. Řekla jí, že má velké břicho a že v plavkách vypadá směšně. Další dvě holky se tomu smály. Klárka se tehdy snažila dělat, že jí to nevadí, ale pak se zamkla v kabince a rozbrečela se. Od té doby se sprchám vyhýbala a čekala, až ostatní odejdou.

Přečtěte si také: Panické ataky deptají stále více Čechů. Jaké jsou příznaky a kde vyhledat pomoc?

Nejvíc mě dostalo, že mi o tom vůbec nic neřekla. Když jsem se jí zeptala, proč, jen pokrčila rameny a řekla, že jí to přišlo trapné. Prý se bála, že bych jí řekla, že si z ní holky jen dělaly legraci nebo že to přece není žádná velká věc. V tu chvíli mi došlo, jak dlouho to v sobě nosila sama. Vybavily se mi všechny ty chvíle, kdy mi říkala, že už na plavání nechce chodit, a já jí místo toho vysvětlovala, že si jen hledá výmluvy. Bylo mi líto, že jsem jí nevěřila, i když se mi vlastně celou dobu snažila říct, že se něco děje.

Řekla jsem Klárce, že to, co mi svěřila, nikomu vyprávět nebudu. Zároveň jsem jí vysvětlila, že nechci, aby kvůli tomu musela plavání úplně vzdát. Nakonec jsme se domluvily, že trenérce řeknu jen to, že se Klárka ve sprchách necítí dobře a potřebuje tam mít větší klid. Nechala jsem na ní, jestli někdy bude chtít říct, co se přesně stalo.

Životní styl

Čílí vás dětský křik a vztekání? Psycholožka radí šest kouzelných vět, které zaberou

Nějakou dobu se sprchovala doma a na plavání nakonec chtěla chodit dál. Postupně se všechno vrátilo do normálu. Mně ale dlouho vrtalo hlavou, jak snadno jsem její chování označila za výmluvy. Klárka mi přitom celé týdny říkala, že se jí na plavání nechce. Jen jsem tehdy netušila, co se za tím skrývá.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Rodiče v Česku selhávají, varují experti. Děti ohrožuje krize duševního zdraví, co zmůže stát?