Kateřina Neumannová: Se soupeřkami jsem nikdy nekamarádila. Doping na sportovci poznáte

Fenomenální běžkyni na lyžích Kateřinu Neumannovou asi nemusíme dlouze představovat. Olympijská vítězka z roku 2006 nedávno oslavila 49. narozeniny a při té příležitosti zavzpomínala na své sportovní začátky i zlatý závod a legendární objetí s dcerou Lucinkou v cíli. Proč mezi závodnicemi nikdy neměla kamarádky a jak dokázala skloubit pracovní vytížení s výchovou dcery?

• Nedávno jste s Jaromírem Jágrem točila k jeho padesátým narozeninám pořad Máme rádi Jardu. Byl nějaký okamžik, který vás s hokejovou legendou vysloveně spojil?

Asi neumím vypíchnout jeden konkrétní okamžik. V určitou dobu se naše sportovní kariéry občas někde potkaly, většinou na olympiádách nebo sportovních či společenských akcích. Znám i jeho maminku. Naše kariéry šly vedle sebe a logicky jsme na sebe naráželi. Pro mě bylo fajn, že taková obrovská osobnost je člověkem, se kterým mám dobrý vztah.

• Jaromír prozradil, že se pořád cítí na třicet. Vy sama máte narozeniny tentýž den jako on, tedy 15. února, a životní jubileum vás čeká příští rok. Vnímáte otázku věku stejně?

Věk vůbec neřeším. V poslední době mám fajn období, kdy mám práci, která mě baví, můžu sportovat a Lucka je větší, takže už ode mě nepotřebuje dennodenní servis, který už mi nebere tolik času. Zároveň ji ale mám vedle sebe. Svá léta nepociťuju, a kdyby mi to vždycky ty naše společné narozeniny nepřipomněly, je mi to v zásadě úplně jedno. Zatím mě nic nedohání.

• Dovedla byste si při vašem zápřahu představit, že byste se třeba už stala babičkou?

Určitě se necítím na to, že bych se měla starat o vnouče, ale až to jednou přijde, nějak se s tím poperu. Zatím si ovšem nemyslím, že by se to ani vzdáleně blížilo. Je to spíš otázka na Lucku, ale myslím, že v tomto to má nastavené jinak, že chce spíš dělat sport.

Fotogalerie

Lyžařka Kateřina Neumannová

• Když se vrátíme do vašich sportovních začátků, původně jste se věnovala kanoistice a měla jste ráda sjezdové lyže. Kdy a proč jste se nakonec rozhodla pro běžkování?

Běžky byly vždycky součástí mých sportovních aktivit. Když jsem byla malá, trošku mě k tomu ne nutili, ale podporovali mě v tom rodiče. Mě to moc nebavilo, jednou za čas jsem ale na běžkách jezdila. Pak to byl doplňkový sport ke kanoistice, takže jsem jezdila s partou – v létě na vodu, v zimě na běžky. V určitém věku mě pak bavilo závodit a trénovat na horách. Taky se mi líbilo na Šumavě, kde bylo hodně závodů, vždycky jsem se těšila, až tam pojedeme z Písku na víkend. Sešlo se více věcí dohromady. Později mi navíc přestalo vadit, že je to docela dřina, protože ze začátku jsem jezdila raději z kopce dolů. (smích)

• Vy jste se vedle zimních olympijských her na běžkách zúčastnila i těch letních na kole. O něco podobného se pokoušela Martina Sáblíková, o Ester Ledecké nemluvě. Co všechno se podle vás musí skloubit, aby se daly zvládnout dva různé sporty na světové úrovni?

Ony existují kombinace sportů, které k sobě mají blízko z podstaty té dané disciplíny. U hlavního sportu máte celoroční přípravu a pak jsou sporty doplňkové. A k některým sportům je ten doplňkový hodně podobný svou zátěží, díky čemuž pak vznikají kombinace letních a zimních sportů. Lyžaři v létě dost často jezdí na kole, protože je to podobná zátěž. Pak vznikají kombinace letních a zimních sportů. U Ester je ještě větší rarita, že to dokázala v rámci dvou různých zimních sportů, i když pořád je to na sněhu, z kopce dolů, pořád je to oblouk. Jsou tam ale velké technické rozdíly. Co se cyklistiky a běžkování týče, pro tuto kombinaci je důležitá fyzická zátěž, která je u těch sportů podobná. Není to tak, že byste dělali dvě naprosto rozdílné disciplíny, ale prolínají se. Tím jedním sportem se vlastně chystáte na tu druhou sezonu.

• Někdo si bohužel k podobným úspěchům pomáhá nedovoleně. Po olympiádě v Salt Lake City jste získala dodatečně stříbrné medaile po odhalení dopingu Rusek. Kdysi jste naznačila, že se vědělo, že nejednají fér. Jak se k vám takové informace dostávaly?

Někdy to poznáte podle nápadných změn výkonnosti. Forma závodníka samozřejmě není celou zimu stabilní, ale mírně kolísá. A je divné, když kolísá hodně, když jsou tam výrazné skoky ve výkonnosti. To může zavdat příčinu k myšlenkám nebo pocitu, že to nemusí být v pořádku. Pokud ale člověk není chycen na základě rozboru vzorku, jsou to všechno jenom dohady.

• A jak tyto dohady ovlivňovaly váš přístup k oněm hříšnicím?

Většinu z nich jsem pak už nikdy neviděla, to platí i o Ruskách, u kterých byl doping prokázaný. Když pak tu závodnici někde potkáte, spíš si jí přestanete vážit a těžko z vás můžou být kamarádky. I když já jsem mezi svými soupeřkami nikdy kamarádky neměla.

• Opravdu? To je celkem překvapivé vzhledem k tomu, že jste spolu trávily prakticky celou sezonu, což není zrovna málo času…

U některých byly vzájemné sympatie, ale že by to byly holky, se kterými bych šla na kafe nebo je vyhledávala mimo závody, to ne. Svoje kamarády jsem měla spíš mimo svět vrcholového sportu.

• Přejděme ale spíš k fair play sportování. V jednom rozhovoru jste přiznala, že celý svůj památný zlatý závod z olympiády v Turíně jste viděla až relativně nedávno. Jaké pocity jste u něj takto zpětně prožívala?

Je to emočně pořád hodně silné. Úplný konec, poslední dva kilometry, si vybavuju naprosto živě. Neříkám metr od metru, ale poslední dvě stoupání před cílem si pamatuju a pocity z nich si v sobě dokonce umím vyvolat. Ten dojezd jsem samozřejmě viděla hodněkrát, ale nikdy jsem si nepouštěla první dvě třetiny závodu, které sice byly taky důležité, ale zároveň se tam jako by nic moc nedělo. Člověk má málokdy čas si sednout na hodinu a půl a dívat se znova na celý závod. To možná až budu mít míň práce a nebudu mít co dělat.

• Památný moment, kdy k vám v cíli přiběhla malá Lucinka, už má zarytý v hlavě snad úplně každý. Vaše dcera však s vámi nebyla jen na olympiádě, vozila jste ji s sebou prakticky na všechny závody. Jak je vůbec možné v takovém zápřahu přepínat hlavu a rozdělovat čas mezi závodění a dítě?

Byla jsem takhle zvyklá fungovat od té doby, co se Lucka narodila. Buď se mnou byla chůva, nebo babička. Lucku jsem s sebou až na naprosté výjimky, když jsme jeli závodit na tři dny třeba do Švédska, vozila všude. Pro mě to samozřejmě chvílemi bylo mírné nepohodlí, protože tomu dítěti je úplně jedno, jestli maminka závodí, nebo ne. Takže se mnou třeba chtěla spát v posteli, která byla malá, ale než aby řvala vedle v pokoji, raději jsem si ji vzala k sobě. Ona hned usnula a já jsem spala zkroucená na boku, ale byla jsem vnitřně spokojená. Pro mě bylo důležité mít ji u sebe i za cenu toho, že ne vždy bylo všechno ideální z hlediska sportu. Ta psychická pohoda ale byla důležitější.

• Kariéru jste ukončila v roce 2007 a hned jste plynule přešla do pracovního procesu, stihla jste navíc vystudovat andragogiku, vedete vzdělávací projekt pro bývalé sportovce a sem tam si zaskočíte okomentovat závod v televizi. K tomu všemu jste ještě zvládala věnovat spoustu času dceři. To je téměř nadlidský výkon…

Odjakživa jsem byla zvyklá být zaměstnaná. Nebavilo mě být doma. Měla jsem oporu v rodině, Lucčině babičce. Když jsem chtěla pracovat, vždycky jsem měla k ruce někoho, kdo byl ochoten mi s Luckou pomoct, takže ona tím nikdy netrpěla a já jsem se mohla věnovat svým pracovním věcem. Spíš jsem šidila čas sama pro sebe, ale asi jsem takového založení. Teď už se to ale začíná lepšit.

Celebrity

Kateřina Neumannová vzpomínala na Nagano. Co má společného s Jardou Jágrem?