Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.

Příběh Veroniky (36): Tchyně mě má raději než moje máma!

Kdykoli se mluví či píše o tchyních, nikdy to moc lichotivé není. Příběh Veroniky je ale důkazem, že někdy vztahy mezi snachou a manželovou matkou mohou být mnohem lepší než s matkou vlastní...
Vydáno: 26.03.2017
Tchyně mě má raději než moje máma!
Tchyně mě má raději než moje máma! Autor: istock.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Matce bylo třiačtyřicet a vynechání menstruace připisovala blížícímu se přechodu. Když jí ale začalo být špatně a gynekolog jí oznámil, že je těhotná, okamžitě chtěla podstoupit interrupci, jenže na to už bylo pozdě. Protože máma si moje narození nepřála a při porodu málem zemřela, brala mě jako zlo a obrovskou životní komplikaci. Zato táta mě miloval a říkával, že jsem jeho princeznička. Což matku příšerně vytáčelo a často otci vyčítala, že mým bratrům (když jsem se narodila, byli už dospělí) se ani z poloviny nevěnoval tak jako mně.

Táta, velký smíšek a dobrák, pokaždé odpovídal: „Kdepak by mě napadlo, že se skoro v padesáti dočkám dcerky? Když byli kluci malí, měl jsem se co otáčet, abych nás uživil a na nějaký legrácky nebyl čas, ale dneska jsme na tom mnohem líp a tak si tuhle pozdní radost chci pořádně vychutnat.“

Zatímco táta mi vyřezával lodičky z kůry, pouštěli jsme draka, chodili na výlety, jezdili pod stan, matka si se mnou nehrála a jen výjimečně s námi jela na výlet. Vlastně si ji vůči mně pamatuji jen jako zamračenou, popudlivou a chladnou ženu.

Věřila jsem, že za jeho smrt můžu já

Ta obrovská tragédie se stala, když mi bylo osm let. Jedno nedělní odpoledne jsem dostala chuť na něco sladkého, třeba zákusky, a přemluvila tátu, aby pro ně sjel do cukrárny. I když matka byla proti, že prý nemusím mít všechno, co chci, otec sedl na kolo a rozjel se do vsi. A pak jsme se dozvěděli, že tatínka srazil náklaďák... Ten den ve mně umřela radost a štěstí.

Matka se zhroutila, já se uzavřela do sebe a protože jsem přestala mluvit a odmítala jíst, skončila jsem na dětské psychiatrii. Po propuštění z nemocnice mě doma čekalo peklo. „To kvůli tobě táta zemřel! Kdybych tenkrát šla k doktorovi o týden dřív, nikdy by ses nenarodila! Nenávidím tě, jsi moje prokletí a obrovská životní komplikace.“ Tato nenávistná slova na mě máma denně křičela a přestala se o mě zajímat. Bylo jí jedno, jestli chodím do školy, jaký mám prospěch, jestli mě něco trápí, bolí... Její „péče“ spočívala pouze v tom, že mi dala najíst a když nebylo zbytí, koupila mi nejnutnější oblečení nebo se mnou zašla k lékaři. Protože jsem matce uvěřila, že za tátovu smrt můžu já, nedá se slovy popsat, v jak obrovských výčitkách, zoufalství a smutku se moje dětská duše zmítala.

Konečně jsem se mohla svěřovat

Jediné moje štěstí bylo, že jsem se dobře učila a po základce jsem šla studovat ekonomickou střední školu. Bylo mi jedno, na kterou školu půjdu, hlavně musela být co nejdál od domova. Bydlela jsem na internátu a domů jezdila pouze z povinnosti jednou za měsíc. Ale i to brzy odpadlo. „Akorát zbytečně utrácíš za vlak. Jestli sis přijela pro peníze, tak si je vydělej – od čeho jsou brigády!“

Daleko od domova, mezi svými vrstevníky, jsem se po dlouhé době cítila šťastná a přestaly mě trápit noční můry. A ve třetím ročníku se můj život otočil o tři sta šedesát stupňů – seznámila jsem se s Vaškem. Když jsme spolu chodili asi tři měsíce, zeptal se mě na moje rodiče. Jenže jakmile uviděl moje rozpaky, rychle dodal, že to jen tak plácl a jestli nechci, tak ať o tom nemluvím. Pohladila jsem přítele po tváři – tolik mi připomínal tátu! Také se pořád usmíval a byl na mě moc hodný. „Chci o tom mluvit. Vlastně o tom potřebuju mluvit!“ a všechno, co jsem v sobě tolik let dusila, jsem Vaškovi řekla.

Manželova rodina mi všechno vynahradila

Nikdy nezapomenu na den, když mě přítel představil své rodině. Jeho matka, otec i sestra mě mezi sebe přijali, jakoby mě znali bůhvíjak dlouho a když jsem viděla, jaká mezi nimi vládne láska a úcta, polykala jsem slzy dojetí, ale i závisti.

Od té chvíle jsem se na setkání s Vaškovou rodinou, kde jsem se cítila nepoznaně dobře, moc těšila. Jen jsem se bála, že až jim řeknu o své rodině, budou se na mě dívat skrz prsty. „Ale jdi ty, rodiče i sestra to už dávno vědí. Řekl jsem jim to dřív, než jsem tě k nám poprvé přivedl.“

Polekaně jsem se na přítele podívala, ale dal mi prst na ústa a zavrtěl hlavou. „Nemůžeš za to, jak ošklivě se k tobě tvoje máma chovala, a už vůbec nemůžeš za smrt táty. Bylo příšerně krutý, že tě z takové hrůzy obviňovala! Snad chápeš, že tě celá moje rodina bere jako vlastní a má tě moc ráda, ale tak, jako já, určitě ne!“

Tohoto báječného člověka jsem si před patnácti lety vzala a s ním získala i báječnou rodinu.

Párkrát jsem se s matkou snažila usmířit, ale její zatvrzelost vůči mně je nezvratná. Už to ale neřeším. Mám milujícího manžela, nádhernou dceru a syna a ve své tchyni a tchánovi jsem zároveň získala nejlepší „mámu“ a „tátu“ na světě!

Mohla bych si od života přát víc?

Veronika

ZAJÍMÁTE NÁS! Jakou máte zkušenost  s tchyněmi? Dobrou, špatnou? Pište na mail prima-zeny@iprima.cz s heslem TCHYNĚ, ať se i ostatní poučí nebo pobaví. Na přání zachováme anonymitu. Děkujeme!

Článek je zařazen v: vztahy, manželství, tchyně, matka a dcera, domov a rodina, dobrá tchýně
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama