Matce bylo třiačtyřicet a vynechání menstruace připisovala blížícímu se přechodu. Když jí ale začalo být špatně a gynekolog jí oznámil, že je těhotná, okamžitě chtěla podstoupit interrupci, jenže na to už bylo pozdě. Protože máma si moje narození nepřála a při porodu málem zemřela, brala mě jako zlo a obrovskou životní komplikaci. Zato táta mě miloval a říkával, že jsem jeho princeznička. Což matku příšerně vytáčelo a často otci vyčítala, že mým bratrům (když jsem se narodila, byli už dospělí) se ani z poloviny nevěnoval tak jako mně.
Táta, velký smíšek a dobrák, pokaždé odpovídal: „Kdepak by mě napadlo, že se skoro v padesáti dočkám dcerky? Když byli kluci malí, měl jsem se co otáčet, abych nás uživil a na nějaký legrácky nebyl čas, ale dneska jsme na tom mnohem líp a tak si tuhle pozdní radost chci pořádně vychutnat.“
Zatímco táta mi vyřezával lodičky z kůry, pouštěli jsme draka, chodili na výlety, jezdili pod stan, matka si se mnou nehrála a jen výjimečně s námi jela na výlet. Vlastně si ji vůči mně pamatuji jen jako zamračenou, popudlivou a chladnou ženu.
Ta obrovská tragédie se stala, když mi bylo osm let. Jedno nedělní odpoledne jsem dostala chuť na něco sladkého, třeba zákusky, a přemluvila tátu, aby pro ně sjel do cukrárny. I když matka byla proti, že prý nemusím mít všechno, co chci, otec sedl na kolo a rozjel se do vsi. A pak jsme se dozvěděli, že tatínka srazil náklaďák... Ten den ve mně umřela radost a štěstí.
Matka se zhroutila, já se uzavřela do sebe a protože jsem přestala mluvit a odmítala jíst, skončila jsem na dětské psychiatrii. Po propuštění z nemocnice mě doma čekalo peklo. „To kvůli tobě táta zemřel! Kdybych tenkrát šla k doktorovi o týden dřív, nikdy by ses nenarodila! Nenávidím tě, jsi moje prokletí a obrovská životní komplikace.“ Tato nenávistná slova na mě máma denně křičela a přestala se o mě zajímat. Bylo jí jedno, jestli chodím do školy, jaký mám prospěch, jestli mě něco trápí, bolí... Její „péče“ spočívala pouze v tom, že mi dala najíst a když nebylo zbytí, koupila mi nejnutnější oblečení nebo se mnou zašla k lékaři. Protože jsem matce uvěřila, že za tátovu smrt můžu já, nedá se slovy popsat, v jak obrovských výčitkách, zoufalství a smutku se moje dětská duše zmítala.
Jediné moje štěstí bylo, že jsem se dobře učila a po základce jsem šla studovat ekonomickou střední školu. Bylo mi jedno, na kterou školu půjdu, hlavně musela být co nejdál od domova. Bydlela jsem na internátu a domů jezdila pouze z povinnosti jednou za měsíc. Ale i to brzy odpadlo. „Akorát zbytečně utrácíš za vlak. Jestli sis přijela pro peníze, tak si je vydělej – od čeho jsou brigády!“
Daleko od domova, mezi svými vrstevníky, jsem se po dlouhé době cítila šťastná a přestaly mě trápit noční můry. A ve třetím ročníku se můj život otočil o tři sta šedesát stupňů – seznámila jsem se s Vaškem. Když jsme spolu chodili asi tři měsíce, zeptal se mě na moje rodiče. Jenže jakmile uviděl moje rozpaky, rychle dodal, že to jen tak plácl a jestli nechci, tak ať o tom nemluvím. Pohladila jsem přítele po tváři – tolik mi připomínal tátu! Také se pořád usmíval a byl na mě moc hodný. „Chci o tom mluvit. Vlastně o tom potřebuju mluvit!“ a všechno, co jsem v sobě tolik let dusila, jsem Vaškovi řekla.
Nikdy nezapomenu na den, když mě přítel představil své rodině. Jeho matka, otec i sestra mě mezi sebe přijali, jakoby mě znali bůhvíjak dlouho a když jsem viděla, jaká mezi nimi vládne láska a úcta, polykala jsem slzy dojetí, ale i závisti.
Od té chvíle jsem se na setkání s Vaškovou rodinou, kde jsem se cítila nepoznaně dobře, moc těšila. Jen jsem se bála, že až jim řeknu o své rodině, budou se na mě dívat skrz prsty. „Ale jdi ty, rodiče i sestra to už dávno vědí. Řekl jsem jim to dřív, než jsem tě k nám poprvé přivedl.“
Polekaně jsem se na přítele podívala, ale dal mi prst na ústa a zavrtěl hlavou. „Nemůžeš za to, jak ošklivě se k tobě tvoje máma chovala, a už vůbec nemůžeš za smrt táty. Bylo příšerně krutý, že tě z takové hrůzy obviňovala! Snad chápeš, že tě celá moje rodina bere jako vlastní a má tě moc ráda, ale tak, jako já, určitě ne!“
Tohoto báječného člověka jsem si před patnácti lety vzala a s ním získala i báječnou rodinu.
Párkrát jsem se s matkou snažila usmířit, ale její zatvrzelost vůči mně je nezvratná. Už to ale neřeším. Mám milujícího manžela, nádhernou dceru a syna a ve své tchyni a tchánovi jsem zároveň získala nejlepší „mámu“ a „tátu“ na světě!
Mohla bych si od života přát víc?
Veronika
