Polívková: Buď ráda, že nejsi hezká, říkali mi. Kotek: Já nechtěl být hezoun

Herečtí kolegové Anna Polívková a Vojta Kotek se spolu potkali před kamerou v novém krimiseriálu Einstein. On jako potomek Einsteina, ona jako policejní vyšetřovatelka. Jakou roli by si ještě rádi zahráli? Jak moc je podle nich důležitá krása? A co jim v současné době nejvíc chybí? To vše prozradili v magazínu Prima ZOOM.

„Ti dva jsou jako jin a jang. A právě proto spolu dohromady tvoří dokonalou dvojici. Je s nimi zábava a čas plyne až moc rychle. Na obrazovky brzy zamíří nový seriál, kde ztvárňují hlavní role – dvě protichůdné osobnosti, které ale spolu vlivem okolností musí umět spolupracovat. Potomek Einsteina a policejní vyšetřovatelka. Není se co divit, že se hovor točil okolo geniality. Přestože došlo i na docela zásadní témata, vznikl lehký a osvěžující rozhovor, u kterého se, doufám, budete bavit,“ píše v úvodu rozhovoru s herci Annou Polívkovou a Vojtou Kotkem pro časopis Prima ZOOM šéfredaktorka Lenka Klicperová. My vám přinášíme ukázku ze zábavného rozhovoru.

• Chtěli byste žít třeba v nějaké jiné historické době, která vás přitahuje, zajímá? Třeba v pravěku?

Vojta: To by mě hrozně bavilo! Chtěl bych vědět, jestli bych v té době dokázal obstát. Život by byl tedy o asi dost kratší…

Anna: My bychom už byly takové stařenky!

• No, možná bychom už nebyly…

Anna: Mně by se líbilo vyzkoušet si žít v době mezi válkami – big bandy, swing – a ideálně aby nebyly obě ty války. Ale i padesátá nebo šedesátá léta třeba v New Yorku, hotel Chelsea, Patty Smith… Ale pro mě jako herečku, která vypadá, jak vypadá, je tahle doba ideální. Jak řekla Eva Holubová: „Holka, my bychom si před třiceti lety neškrtly!“ (smích)

• No ale to nezní, že byste byla příliš sebevědomá.

Anna: Jsem, ale ne na kameru. Oči a kamera, to je velký rozdíl! Ale mně to hlavně baví, všechny ty role. Už jsem taky párkrát hrála hezkou, kde se nezmiňovalo, že mám velký nos, ale to je zodpovědnost, protože se musíte dobře vyspat, musíte být na to nachystaná a je to takové znervózňující. Mě víc baví, když na to nemusím myslet.

• A vám někdy někdo řekl něco ošklivého ohledně vašeho zevnějšku?

Anna: Já pocházím z takové velmi upřímné rodiny! U nás se všechno glosovalo. Když mě ostříhali na ježka, říkali, že vypadám jako Rod Stewart, pak mi říkali Hurvínek nebo Zubínek, ale mamka myslela toho z Jamese Bonda, co má ty zlaté zuby. Tatínek občas taky pronese: „Zdálky dobrý, zblízka už je to horší!“ Ale i přesto jsem vyrostla v sebevědomou ženu.

Vojta: A možná i právě proto! Ale takhle vtipkovat se musí s glancem, ne děti urážet a deptat.

• Vám se, Vojto, asi tohle nedělo. Vy jste to měl odmalička dost obráceně, ne? Takový hezký chlapeček, pak takový hezký mladík, fanynky okolo…

Vojta: Asi to bude znít blbě, ale je to tak. A bylo to vždycky strašně otravný! Ono to vlastně zní hrozně, ale já jsem měl přesně opačný problém – chtěl jsem dokázat, že nejsem jen líbivý obličej, dlouhé řasy atd. Chtěl jsem dokázat, že mám taky něco vevnitř. Za těma řasama že je člověk s nějakou hloubkou.

Anna: Moje maminka taky vždycky říkala: „Buď ráda, že nejsi hezká!“ Asi to zní hrozně pro lidi, co na to nejsou zvyklí. Ale mamka byla krásná. Chtěla hrát komické role. A myslíte si, že jí je dali? Nedali. V Hrátkách s čertem měla hrát anděla, tak se těšila, že bude i legrační anděl. A oblékli ji do sexy šatů s výstřihem, aby byla krásný sexy anděl!

Vojta: Mně vždycky nabídli role hezouna – buď hezouna klaďase, nebo hezouna debila, ale ty zajímavé role, na kterých by se člověk vyblbnul, většinou dostával Mádl! (smích)

• A co byste si chtěli opravdu zahrát?

Anna: Mě hodně baví mužské role!

• To jste předvedla třeba v komedii Rudolfa Havlíka Po čem muži touží – bylo vidět, že vám to sedí, mě to moc bavilo. A jak to vlastně vzniklo? Koho to napadlo obsazovat vás do mužských rolí?

Anna: V divadle jsem jednou zaskakovala za Otu Jiráka, on přišel po prázdninách, a nějak se to už nechtěl učit. Alternace nemohly a Martin Zbrožek prohlásil: Co Anča? No, a mě to bavilo, mám pocit, že když jsem chlap, umím si vzít větší prostor.

Vojta: Já neměl nikdy nic vyloženě vysněného, ale chtěl bych si zahrát opravdu dobrého padoucha!

Anna: Taky jsem neměla nikdy vysněnou roli, ale možná ke stáru nějakou tragédii, třeba Médeu. Jen nevím, jestli bych unesla to ticho v hledišti…

• Chybí vám divadlo? Teď už skoro po roce vládních zákazů...

Anna: Už si na to zvykám, ale já potřebuji ten exhibicionismus.

• A nezkoušeli jste aktivitu přesunout do on-line prostoru?

Anna: To není ono… A taky jsem ze začátku nevěděla, kam mám dát tu energii. Já jsem večer taková napěchovaná bomba.

Vojta: Mně se vlastně do divadla nikdy moc nechce, ale jakmile pak člověk vleze na jeviště, je to super!

Anna: To já jsem zase úplně nejšťastnější, když můžu hrát divadlo! Miluju to! Zjistila jsem, že jsem možná trošku autista. Ale na jevišti vím, kde co je a kde mám být. Tam se úplně uklidním.

Vojta: Chybí mi kontakt s diváky. Teď jsme měli tiskovku na Wericha (divadelní představení plánované na léto – pozn. aut.), bylo to venku, v rouškách, bylo tam pár novinářů, a to bylo všechno. Na nás hercích muselo být vidět, jak jsme natěšený na publikum, kolegové začali vyprávět historky… Mě baví nejvíc zkoušení, vymýšlení si a nacházení se.

Celý rozhovor najdete v novém čísle časopisu Prima ZOOM, který je právě na stáncích.