Eva (64): Důchodu se děsím. Manžel se těší, já se bojím, že budu zbytečná
Děsím se důchodu. Bojím se, že budu zbytečná Zdroj: DPphoto / Profimedia.cz
Můj manžel se na důchod těší, mluví o něm jako o čase, který si konečně užijeme spolu, zatímco já se při té představě nedokážu ubránit pocitu, že se ze mě stane stará bába. Nejsem připravená být tou ženou, která nikam nechodí, neví, co je za den a jen čeká, až večer začnou dávat něco, co už viděla třikrát.
Jakmile někdo řekne důchod, cítím nepříjemné pnutí někde mezi žaludkem a hrudí a v hlavě se mi okamžitě rozjede film, který se mi vůbec nelíbí. Vidím samu sebe doma, v oblečení, které už ani neřeším, protože není důvod se převlékat, s kafem, které vystydne, protože ho piju spíš ze zvyku než proto, že bych si ho vychutnávala. Den plyne, ani nevím jak, a najednou je večer a já mám pocit, že se vlastně nic nestalo.
Papuče a televize ještě nejsou můj plán
Práce pro mě nikdy nebyla žádná vášeň, nepatřím k lidem, kteří by o ní mluvili s jiskrou v očích, ale byla to jistota, že mám důvod ráno vstát. Věděla jsem, kam jdu, koho potkám, co se ode mě čeká, a i když jsem si občas zanadávala, měla jsem pocit, že jsem součástí normálního života. Bez toho si připadám nějak rozmazaná, jako bych ztratila pevné obrysy.
Můj manžel to vidí úplně jinak a vlastně mu to přeju. Těší se, že už nebudeme všechno plánovat podle kalendáře, že si prostě řekneme, že jedeme pryč, a pojedeme. Mluví o cestování, o vnoučatech, o tom, že budeme mít víc času jeden na druhého, a říká to tak samozřejmě, jako by bylo jasné, že se na to musím těšit taky. Usmívám se, přikyvuju, nechci mu kazit radost, ale uvnitř se mi pokaždé ozve něco nepříjemného.
Já v tom zatím vidím hlavně to, že přestanu být potřebná. Ne doma, tam o mě nikdo nepřijde, ale sama pro sebe. Bojím se, že se ze mě stane někdo, kdo je pořád k dispozici, ale vlastně už nikam nepatří. Že budu čekat, až někdo přijde, zavolá, něco bude chtít, a když se nic nestane, den prostě proteče mezi prsty.
Nechci sedět doma a říkat si, že už je jedno, co si vezmu na sebe, protože stejně nikam nejdu. Nechci se přistihnout, že se orientuju podle toho, co dávají v televizi, a ne podle toho, co mě čeká. Nechci mít pocit, že den je dlouhý jen proto, že nemám co dělat, ne proto, že bych si ho chtěla užít.
Manžel mi občas řekne, že si to zbytečně maluju černě, že život přece nekončí odchodem do důchodu, a já vím, že to myslí dobře. Rozumově mu dávám za pravdu, jenže ten pocit se rozumem moc řídit nedá. Pořád tam někde je a připomíná mi, že na tuhle změnu se zatím necítím.
Možná si jednou opravdu sednu s kafem venku, budu se dívat, jak si manžel hraje s vnoučaty, a řeknu si, že jsem se bála zbytečně. Teď se ale cítím spíš jako někdo, komu ještě nebylo řečeno, že má skončit, a přesto se s tím už tak nějak počítá.
Nechci si připustit, že už bych měla patřit mezi ženy, u kterých se automaticky předpokládá, že budou hlavně doma, v klidu a nikomu nepřekážet. Ještě mám chuť ráno vstát, obléct se, vyrazit mezi lidi a mít pocit, že jsem pořád součástí světa, který běží dál. A dokud tenhle pocit mám, nechci ho zahodit jen proto, že mi to vychází podle tabulek.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Dalibor Janda o důchodu: Žádnou penzi nemám, senioři si musí brát druhou práci:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
