Mám doma partnera, ale v hlavě jiného muže. Sním o kolegovi z práce

Když jsem nastoupila do nové práce, cítila jsem se pevně ukotvená. Měla jsem stabilní vztah, klidné zázemí a pocit, že přesně vím, kde stojím a za čím si chci v životě jít. S partnerem jsme spolu byli několik let, znali jsme všechny své zlozvyky, uměli jsme spolu mlčet i smát se a nic nenasvědčovalo tomu, že by mi v životě něco zásadního chybělo. O záletech a sexuálních fantaziích jsem poslouchala od kamarádek a nikdy by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát i mně. Vždyť emoce i touhy jsem měla už dávno srovnané.

Jenže potom se objevil Adam, který seděl jen o pár stolů dál. Byl vysoký, měl tmavé vlasy a v sobě přirozenou jistotu, která byla odzbrojující. Často jsme spolu řešili pracovní věci, občas jsme se zasmáli v kuchyňce u kávy, ale nebylo v tom nic, co by se dalo označit za flirt.

Neumím přesně říct, kdy se to zlomilo. Nebyl to žádný konkrétní moment, spíš série drobností, kterých jsem si najednou začala všímat. To, že jsem byla nervózní, když stál blízko mě. Že jsem si víc než dřív uvědomovala jeho vůni, hlas i samotnou přítomnost. Hledala jsem záminky, abych s ním mohla řešit pracovní věci, a dokonce jsem si ráno chystala oblečení tak, aby se mu líbilo.

Fantazie, které si našly vlastní cestu

Zpočátku jsem tomu nepřikládala velkou váhu a říkala jsem si, že je to přirozené. Člověk si přece všimne někoho přitažlivého, aniž by to něco znamenalo. Jenže ty myšlenky se začaly vracet a myslela jsem na něj čím dál víc i doma. Večer, když jsem ležela vedle partnera, hned ráno po probuzení, a hlavně v noci.

Sny přišly samy, aniž bych o ně stála nebo je jakkoli vyvolávala. Nedokážu říct, kdy se Adam stal jejich pevnou součástí, ale najednou byl všude. V mých myšlenkách před spaním i v těch chvílích těsně po probuzení, kdy tělo ještě reaguje dřív než hlava. Byly to sny, po kterých jsem se budila horká, s rozbušeným srdcem a pocitem, že se ve mně něco nebezpečně rozlévá.

Nejčastěji jsme byli v mých snech sami v kanceláři po pracovní době. Světla byla zhasnutá, jen město za okny vrhalo tlumené světlo dovnitř. Stál těsně blízko mě, tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla a dech na svém krku. Nedotýkal se mě hned, jen mě probodával svýma modrýma očima, jako by si dával načas, a mně po celém těle naskakovala husí kůže.

Pak mi pomalu odhrnul vlasy z tváře, prsty se mě dotkl jen letmo, ale i to stačilo, aby se mi stáhl žaludek a zrychlil dech. Klouzaly po kůži pomalu, jako by přesně věděl, co dělá. Přitiskl mě k pracovnímu stolu, ne tvrdě, ale dost pevně na to, abych cítila jeho blízkost, jeho tělo na mém. Nemohla jsem se pohnout, ani jsem to nezkoušela.

V těch snech jsem se mu nikdy nebránila. Jen jsem tam byla, otevřená tomu pocitu, té zakázané blízkosti, která byla tak skutečná, že jsem se po probuzení musela na chvíli posadit a nadechnout. Ještě dlouho poté jsem cítila jeho doteky na kůži, i když jsem věděla, že se nikdy nestaly.

Ráno jsem se pak dívala na partnera s lehkým bodnutím viny. Měla jsem ho ráda. Milovala jsem ho. A přesto jsem si začala uvědomovat, že existuje část mne, která by se ráda probudila vedle někoho jiného. Ale to se nestane. Nikdy se to nesmí stát.

Napětí, které už nešlo ignorovat

Ten pocit, že by se něco mohlo stát, mě vlastně děsil víc než samotné sny. Přes den jsem fungovala normálně, pracovala, smála se s kolegy, doma řešila běžné věci, ale někde pod tím vším to bylo pořád. Myšlenky mě pronásledovaly při každé činnosti. A čím víc jsem si zakazovala o tom přemýšlet, tím víc se mi Adam dostával pod kůži.

V práci jsem si začala všímat, že se změnilo i něco mezi námi. Nebylo to nic okatého, spíš drobnosti, kterých by si možná všiml jen ten, kdo je chce vidět. Pohled, který se o chvilku zdržel. Úsměv, který nebyl jen zdvořilý ani náhodný. Chvíle ticha, kdy jsme oba věděli, že bychom měli pokračovat v práci, ale ani jeden to neudělal hned. Pořád jsme byli profesionální a drželi si odstup, ale přesto jsem měla pocit, že se mezi námi něco nenápadně posouvá.

Začala jsem být opatrnější a hlídala jsem si i to, jak blízko si k němu stoupnu, jak dlouho se mu dívám do očí, co říkám a co už raději ne. Jenže čím víc jsem se snažila mít všechno pod kontrolou, tím víc mi docházelo, že některé věci prostě ovládat nejdou.

Doma jsem byla možná ještě pozornější než dřív. Snažila jsem se vnímat partnera, užívat si doteky i společné chvíle. Připomínala jsem si, proč ho mám ráda a proč s ním jsem. A přesto se mi občas stalo, že mi hlavou proběhla myšlenka, která tam neměla co dělat. Že jsem se přistihla, jak porovnávám pocity, aniž bych to chtěla. A to mě děsilo nejvíc. „Můžu milovat dva muže najednou?“ Hloupost. S Adamem je to jen chemie, žádná láska.

Adam se ke mně nikdy nechoval nepatřičně. Nikdy nepřekročil hranici ani mě nedostal do situace, kdy bych musela cokoli řešit nahlas. Možná právě proto bylo to napětí tak silné. Všechno zůstávalo mezi řádky, v pohledech, v tichu, v tom zvláštním vědomí, že kdybychom chtěli, stačil by jeden krok. A zatím ho ani jeden z nás neudělal.

Čím dál častěji jsem si opakovala, že to tak musí zůstat. Některé věci je prostě lepší nechat jen v hlavě. Jenže sny mi dál braly jistotu, se kterou jsem dřív usínala, a každé ráno jsem si musela znovu připomínat, že realita má svá pravidla a já sama je nechci porušit.

Večer, který všechno rozhodl

Když se mezi kolegy začalo mluvit o firemním večírku, zpozorněla jsem víc, než bych chtěla. Ne proto, že by šlo o něco výjimečného. Byla to jedna z těch povinných akcí, kde se míchá pracovní small talk s alkoholem a lidé se tváří uvolněněji, než ve skutečnosti jsou. Přesto jsem měla nepříjemný pocit, že právě tam by se mohlo něco stát. Nejhorší na tom všem ale bylo, že jedna část mne si to i přála. Ta část, kterou jsem se snažila celé měsíce potlačit.

Slíbila jsem si, že budu opatrná. Jedna sklenička, pár zdvořilých rozhovorů, zkontrolovat občerstvení a pak domů ke svému partnerovi. Do bezpečí.

Jenže čím blíž ten večer byl, tím víc jsem si uvědomovala vlastní neklid. Vybírala jsem si šaty déle než obvykle a sama sobě to vyčítala. Přesvědčovala jsem samu sebe, že chci jen dobře vypadat, ale věděla jsem, že v tom hraje roli hlavně Adam.

Na večírku bylo rušno, hudba hrála hlasitě a s kolegy jsme se u pultu s řízky smáli opilé šéfové, která předváděla gymnastické taneční kreace před mladíčkem z IT oddělení. Po chvíli se přidal i Adam a atmosféra se ještě víc uvolnila. Mluvili jsme o věcech, které s prací neměly nic společného, a s každou další skleničkou pofidérního vína bylo těžší hlídat si odstup.

Po půl hodině se mě zeptal, jestli bych s ním nešla ven na cigaretu. Ačkoli normálně nekouřím, souhlasila jsem a byla jsem ráda, že můžu na chvíli odejít z hluku na čerstvý vzduch.

Stáli jsme blízko sebe, ne natěsno, ale dost na to, abych cítila jeho koleno u svého. Ani tentokrát jsem se neodtáhla, přesně jako v mých snech. Když mě vzal za ruku, bylo to jiné než v představách. Jemné, skoro váhavé. Podíval se na mě těma svýma modrýma očima a já věděla, že ten pohled není nevinný.

Políbil mě krátce, ale intenzivně. A právě tehdy mi došlo, že tohle není sen. Je to realita. Hranice, za kterou jsem ve skutečnosti nechtěla jít.

Odtáhla jsem se a řekla mu, že nemůžu. Ne proto, že bych nic necítila, ale právě proto, že jsem toho cítila příliš. Nehádal se se mnou, jen mou ruku pustil. A já věděla, že musím jít domů. Sama. S hlavou plnou myšlenek, ale s pocitem, že jsem se rozhodla správně. Touha nezmizela, alespoň ne hned. Jen jsem si uvědomila, kam patřím.

Rozvod kvůli lajku na fotce cizí ženy? Podle odborníků mohou být sociální sítě začátkem nevěry: