Herec Vojtěch Franců: Kdybych se nevěnoval divadlu, sbíral bych houby a dělal čaje
Vojtěch Franců (24) je herec, kterého diváci televize Prima mohou znát z kriminální série Případ tanečnice, nejčastěji ho ale můžete potkat na divadelních prknech. V rozhovoru pro Prima Ženy promluvil o své cestě k herectví, o tom, jak tráví volný čas, i o tom, co by dělal, kdyby si nevybral právě tuto profesi.
Jak jste se dostal k herectví? Byl to váš sen už od dětství, nebo to přišlo postupně?
V pěti letech jsem začal chodit do dramaťáku v turnovské ZUŠ a co si tak pamatuju, vždycky mě divadlo lákalo a postupně vytlačilo všechny ostatní koníčky – házenou, florbal, zůstalo jen divadlo a historie…
Čtěte také: Česká zpěvačka Thera o spolupráci s Derulem: Je to profesionál, setkání bylo uvolněné
Co vás na herectví nejvíc baví a je naopak něco, co vás na něm občas štve?
Kromě toho, že mě baví stávat se někým jiným, kým ve svém životě nejsem, a objevovat či posouvat svoje hranice, moc rád jsem vždycky poslouchal příběhy – a skrze herectví je možné je i vyprávět. A divadlo ty příběhy umí vyprávět mnoha způsoby – slovy, beze slov, tancem, pohybem i hudbou – často vším dohromady. To je další věc, kterou mám na hraní hodně rád, že není jediný „správný způsob“, ale spíš široká škála možností, mezi kterými herec může hledat tu svou. A nejvíc vzrušující je, když se podaří objevit takovou, o které předtím nevěděl, že v něm může být. Také mě baví to prostředí v divadle a atmosféra před představením, kdy nám na jevišti všem jde o stejnou věc. Je to trochu jako sport, akorát se nezávodí, takový curling, ale bez ledu. No a co mě štve? Asi když to začíná zamrzat, ale i to k tomu občas patří.
Kdybyste se nevěnoval herectví, čemu byste se dnes pravděpodobně věnoval?
Možná bych cestoval, víc bych četl, sbíral houby a bylinky a dělal z nich čaje a masti. Ale upřímně si neumím představit, že bych dělal něco jiného – chybělo by mi to.
Máte za sebou studium na konzervatoři i DAMU. V čem vás tyto školy nejvíc ovlivnily?
Brněnská konzervatoř pro mě byla naprosto zásadním místem. Byl jsem nadšený z Brna, kam se doteď vracím a také jsem se tam hodně „odblokoval“ – třeba jsem do té doby nevěděl, že vůbec někdy budu zpívat. Myslel jsem, že to neumím a pamatuju si, jak jsem nervózní přišel na svou první hodinu zpěvu. Po dvou letech jsem díky paní profesorce Zezulové ztratil ostych a začal si trochu víc věřit. A podobně to bylo i v ostatních předmětech, v pohybu, tanci a i v herectví. Došlo tam podobně jako na DAMU k mnoha důležitým setkáním s kamarády i pedagogy, se kterými jsem se pak sešel v angažmá v Městských divadlech pražských, což je skvělé, protože to setkávání svým způsobem pokračuje dál. Umělecké školy mohou ukázat, co člověk chce, ale také, což je kolikrát stejně přínosné, co by chtít nemusel – s odstupem to vnímám jako takový zvláštní „trenažér“ a jsem moc rád, že jsem si to mohl zažít.
Kde vás mohou diváci aktuálně vidět, ať už v divadle, nebo na obrazovkách?
Už několik let působím v divadelním souboru Geisslers Hofcomoedianten ve VILE Štvanice a od září jsem nově v angažmá v Městských divadlech pražských, kde hraju v několika inscenacích, ke kterým mám osobní vztah. Rád bych pozval například na hru Farinelli a král v divadle Rokoko, kde ztvárňuji slavného pěvce a zazní tam i barokní árie. Velkou výzvou je pro mě také nová inscenace Divadlo světla, kterou uvedeme na festivalu Smetanova Litomyšl. Jde o silný příběh o vině a odpuštění, doplněný výraznou hudbou i vizuální stránkou. V Praze ji diváci uvidí jen dvakrát, v září v Divadle Hybernia, takže půjde o výjimečný zážitek.
Zahrál jste si i v sérii Případ tanečnice. Jak na natáčení vzpomínáte?
Moc rád! Díky seriálu jsme všichni absolvovali několikatýdenní kurz tance u Ivany Malé v taneční škole Emotion. Mohli jsme se tak připravit na role tanečníků opravdu důkladně. Já hrál takového baleťáka – Sašu, který se ve volném čase převléká za ženu. To mě moc bavilo. Hlavně to ale byla skvělá parta! Bylo nás tam 7 spolužáků a hodně jsme se skamarádili. No, vzpomínám na to rád… Tak třeba bude druhá série!
Píšete i autorské hry. Co vás k tomu přivedlo a co vás na psaní baví?
Psaní mě bavilo odjakživa a díky Geisslers Hofcomoedianten jsem začal psát i divadelní hry. Taky hrajeme inscenaci Horribilicribrifax, kterou jsme napsali spolu s Kateřinou Letákovou. Je to podle mě dost aktuální hra o třech vychloubačných kapitánech, kteří po válce nemají do čeho píchnout, je to plné černého a drsného humoru. Teď píšu hru Eliška a ta druhá, což je příběh o první české teroristce, Elišce Smiřické, která vyhodila do vzduchu jičínský zámek. Je to hra inspirovaná skutečnými událostmi – o tom, kam až může zajít hodně toxický sesterský vztah. Píšu moc rád, je to pro mě relax i určité „vybití“. Zas úplně jiné, než zažívám na jevišti.
Co vás naplňuje mimo herectví? Jak nejraději trávíte volný den?
Mám moc rád přírodu, cestování, hlavně do neprozkoumaných míst. V létě plánujeme s kamarádkou cestu do Kyrgyzstánu, takže už netrpělivě vyhlížím léto a mám zabalenou krosnu. No a když mám náhodou volno, tak hodně čtu – o historii, o houbách… Nebo poslouchám hudbu, bez toho bych asi nemohl fungovat vůbec!
Podívejte se na ukázku ze seriálu Případ tanečnice:
Autor článku
Vanesa Havlíková
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
