KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Mezi stagnací a salafismem – těžké úkoly prezidenta Macrona

V masivním francouzském zákoníku práce žije ještě mnoho ustanovení z druhé půlky dvacátého století. To si ještě nezadlužená a mladší země mohla dovolit být štědřejší, mimo jiné proto, že nemusela bojovat o vývozní trhy s dnešní konkurencí v podobě nově industrializovaných států jihovýchodní Asie. Ale i uvnitř Evropy se konkurenceschopnost Francie za poslední generaci zhoršila – její automobilky se nedokáží účinně bránit expanzi těch německých.

Ekonomické reformy vyvolávaly ve Francii bouře už za Mitteranda, v osmdesátých letech. Nikomu se moc nechce vzdávat dosažených výhod a historicky roztříštěná francouzská odborářská scéna (jen hlavních odborových federací je pět) není schopna vystupovat vůči vládě a zaměstnavatelům jednotně, což znamená, že se skoro nikdy na ničem nedohodnou. Od té doby bojoval s ulicí úplně každý prezident. I budoucnost těch Macronových je zatím nejistá a záběrům násilností, které provázejí demonstrace, se z poklidné České republiky ani nechce moc věřit; je to opravdu západní Evropa, nebo spíš Brazílie? Je to západní Evropa.

Ve věcech ekonomiky a práce odráží Macron hlavně útoky levicové opozice – což v současné době, kdy se podpora tradičních socialistů zhroutila, znamená hlavně Mélenchonovu „Nepokořenou Francii“, stranu víceméně komunistického střihu. Pak je tu ovšem druhá palčivá oblast, a to je národní identita a islám. Tam má Macron konkurenci z opačné strany, od Marine Le Penové a jejího „Národního shromáždění“, kterým se podařilo to, o čem německá AfD jen marně sní: proniknout do širších vrstev populace. Na volební většinu to zatím nevypadá, ale některé departementy na jihu Francie daly Le Penové polovinu hlasů a zatím se zdá, že i v příštích prezidentských volbách se dostane do druhého kola.

Hlavní příčinou problémů, jejichž plody v podobě náboženského extremismu a odcizení mezi muslimy a nemuslimy dnes Francie sklízí, bylo mnohaleté ignorování či podceňování toho, co se v přistěhovaleckých komunitách děje. Ve dvacátém století se představitelé etnických menšin naučili, že „rasismus“ je velmi silná karta, která dokáže umlčet většinové politiky tak efektivně, že se řada z nich neodváží určitých témat ani dotknout. A začali tu kartu hrát. Působila dokonce i na politiky z mainstreamové pravice, která od té doby byla ve Francii několikrát u moci.

O duchovních a společenských, možná dokonce i mocenských, poměrech uvnitř přistěhovaleckých čtvrtí tak čím dál méně rozhodoval vliv sekulární republiky a čím dál více neformální lokální lídři. Někteří z nich jsou imámové vyškolení v cizině, kterým Francie na základě vládního programu umožnila přijet do země a kázat v místních mešitách. Bylo jich v průměru tři sta ročně, ale program běžel přes čtyřicet let, takže celkový součet byl daleko vyšší.

Podle zkušeností, které máme s demontáží komunismu po roce 1989, je zásadní zvrat po čtyřiceti letech skoro nemožný, a to i tehdy, pokud se společnost skutečně rozhodne změnit „přes noc“ celkový kurz. Za čtyřicet let zapustí určité myšlenky kořeny a zformují mentalitu celých generací. Nejstarší nezasažené skupiny obyvatel už jsou v důchodu a mezi rodiči i dětmi zavládla nová norma. Pokud tedy nyní Macron chce zásadně omezit vliv cizích zemí na dění mezi francouzskými muslimy, rozjíždí dlouhou hru, jejíhož případného dobrého konce se nemusí sám dožít, i když je na poměry francouzských prezidentů sám ještě mladý.

Elysejský palác stojí v této záležitosti mezi dvěma silami. Minimálně podstatná část francouzské veřejnosti se s islamizací celých městských čtvrtí nechce smířit, sekularismus je jedním z posvátných principů francouzské modernity; a aby toho nebylo málo, kromě nesnášenlivých náboženských myšlenek se z těch samých čtvrtí obvykle šíří zároveň drogy, zločin a násilí. Tihle nespokojení občané mají hlasy a dávají je převážně Le Penové, takže ignorovat je by pro Macrona znamenalo volební ohrožení.

Na druhé straně ovšem stojí země jako Saúdská Arábie, bez jejichž finanční a institucionální podpory by se tahle mnohaletá expanze radikálních islámských myšlenek do zbytku světa neobešla, a které přitom patří k dobrým zákazníkům francouzských firem, zejména co se nákupu zbraní týče. V roce 2015 podepsala Francie se Saúdy smlouvu, podle které dodá pouštnímu království pro jeho pobřežní stráž lodě za 10 miliard dolarů. To už je hodně peněz a hodně pracovních míst, tudíž hodně dobrý důvod, proč vládce z Rijádu příliš nedráždit. Třeba tím, že byste jimi vyškolené a podporované imámy plošně vypověděli ze země.

Cesta z těchto kleští nebude jednoduchá. Má-li se ale Francie udržet do budoucna pohromadě, nemůže současný stav v muslimských čtvrtích tolerovat. Příliš snadno by se z nich časem mohly stát evropské ekvivalenty pásma Gazy.

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy, Zapomenuté příběhy 2 a Krvavé levandule.

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.