Kolik je vám let? A proč se ostýcháte to říct?

Jako bychom chtěly mít na konci čísla určujícího náš věk jen koncovku -náct, výjimečně -cet, ale rozhodně ne -sát. Pokud vás věk stresuje, můžete se nechat kousnout upírem nebo se s tím nějak smířit. Někdy se zdá, že první varianta je asi stejně těžká jako druhá. Proč nás to „pitomé“ číslo někdy tak frustruje?

Číslo není důležité!

„Skutečný věk ženy není vůbec důležitý, ale v dnešní společnosti je vnímaný jako určující,“ říká koučka Lenka Černá. „Ono číslo si s sebou neseme na všech důležitých dokumentech, ptají se nás na něj protějšky při seznamování, udáváme ho u lékaře, v práci a tak dále. Je zcela pochopitelné, že se tímto číslem ženy orientují a ve většině případů zbytečně stresují.“

Často to vypadá, že pouhé datum narození určuje, jak si stojíme. Zda ještě můžeme mít děti, zda si ještě můžeme stihnout v životě splnit sny, zda na to máme dost energie. Zda náhodou neklameme make-upem – a přitom už máme „po sezoně“. Také ale, zda u nás budou druzí očekávat nějaký nadhled daný zkušeností a odžitými léty. Věk nás může na jedné straně handicapovat a na druhé přinášet respekt. Otázka je, jestli o takové či onaké hodnocení vůbec stojíme.

V přírodních kmenech se například věk vůbec neřeší, lidi si běžně nepamatují, kolik jim vlastně je. Vědí to spíše orientačně. To zní jako sen, že?

A kdy jste začala vy?

„Já jsem se začala stresovat svým věkem v šestatřiceti. Při pohledu do zrcadla jsem si připadala nějaká ‚opotřebovanější´. Mamka mi při vhodných příležitostech připomínala, že mi táhne na čtyřicet a s mým partnerem si ze mě společně utahovali. Byť to bylo dobromyslné, moc mi to nepřidalo,“ svěřuje se Erika. „Ve společnosti mladších lidí jsem o svém ‚stáří‘ začala dělat vtipy. No, myslím, že ani to není nejlepší. Je spíš trapné dělat ze sebe v šestatřiceti stařenu, byť mě tak někteří dvacetiletí můžou vnímat,“ dodává Erika, která je ukázkovou ženou průzkumů, jak si můžete přečíst níže.

Podle koučky Lenky Černé je nejdůležitější, jak se žena cítí fyzicky a mentálně. „Já osobně bych nejraději ‚klasický‘ věk zrušila a orientovala se jen tím, jak se cítím,“ dodává s úsměvem koučka.

Vyšší věk = nižší sebevědomí?

Zdravá sebevědomá žena by neměla být ze svého věku příliš frustrovaná. To se snadno řekne. Co s tím, když si začnete připadat neatraktivní a stará, ačkoli vám ještě není čtyřicet?

„Já osobně bych hledala kořeny nepříjemného pocitu v nízkém sebevědomí a položila bych si otázky: Proč se zbytečně podceňuji, dávám do určité škatulky? Kdo mi kdy řekl, že jsem v určitém věku neatraktivní? Byl to partner, média, rodiče?“ ptá se Lenka Černá.

Někdy je odpověď nasnadě. Pokud vaše matka nosí na pokraji šedesátky minisukně a hraje si na diblíka, těžko v ní najdete vzor, jak se vyrovnat s postupujícím věkem. Zkuste se rozhlédnout po někom inspirativnějším. Někdy v tom bývají mistryně naše babičky, které strach z povislé kůže tak nestresoval, vyrůstaly v jiné době.

Co kromě hledání pozitivních vzorů učinit, abychom neměly vrásky z prvních vrásek? „Důležitá je podpora sebelásky,“ říká Lenka Černá. „Hledání si takzvaných zdrojů radosti a činností, které mě budou uspokojovat. V jakémkoli věku se o sebe můžu starat, vzdělávat se. Když je nám přes třicet, už víme, co chceme, a jsme často nezávislé. Po čtyřicítce si můžeme užívat rodinu, být matkou. Po padesátce je před námi krásná etapa, kdy jsou naše děti nezávislé a my si můžeme užívat svobody i dlouholetého hezkého vztahu. Stáří nám přináší moudrost, kterou můžeme předávat.“

Co se děje uvnitř

Mnoho žen vypadá lépe po porodu než před ním. V pětatřiceti jsou atraktivnější než v pětadvaceti. Čím to? Říká se tomu otřepaně: vnitřní krása. Ta ale netkví v tom, že jsme hodné, slušné a ušlechtilé bytosti. Ale v tom, že jsme spokojené – víc si věříme, jsme na sebe pyšné, jsme ukotvené v životě. Pokud tedy nechceme být ve stresu ze svého věku, musíme hlavně žít život, který nás bude uspokojovat.

A Lenka Černá to potvrzuje: „Dokonalá pleť a tělo, to samo nemůže být základem našeho dobrého pocitu.“

Kdy vyhledat odbornou pomoc?

Podle výzkumu značky Dove jsou situace, kdy bychom si téměř všechny přály umazat pár let. Většinou pomýšlíme na omládnutí v situacích, kdy chceme svést nového partnera, navázat vztahy s novými lidmi nebo hledáme práci. To je docela normální.

V momentě, kdy se dlouhodobě kvůli věku přestáváme radovat a stagnujeme, je na čase vyhledat pomoc odborníka. „Ano, když jsou mé myšlenky na věk a utíkání životního času tak časté, že ovlivňují moji každodenní náladu, způsobují mi depresi a hlavně stagnaci v činnostech, je třeba si nechat poradit. V tento moment bych vyhledala odborníka, kouče, který může člověka přivést nazpátek na životní cestu, která mu přináší radost. V současné době sama se svými klienty řeším takzvanou ‚psychospirituální krizi‘, kdy jim pomáhám vyrovnat se se smrtí a pochopit její důležitost. To je téma, které je v současné době stále více aktuální,“ říká koučka Lenka Černá.

Jak si věří Češky? – Ve srovnání se světem řeší Češky svůj přibývající věk o něco méně, přesto by však necelá pětina nejraději vůbec neslavila narozeniny. - Ostych kvůli vyššímu věku míváme poprvé kolem 35 let. Ve světě už kolem 31 let. – Celých 44 % českých žen by si přálo vypadat mladší. – Proč máme stres z věku? Kromě vlivu společnosti (23 %) uvedly Češky překvapivě také to, že se jejich vyšší věk stává tématem u nejbližších, jako je rodina (17 %) nebo přítel či manžel (17 %). – Skoro 80 % českých žen se zdráhá odpovědět na otázku: Kolik vám je let? Připadáme si totiž příliš staré (16 %), tlusté (10 %) a neatraktivní (10 %). – Pouze 7 % českých žen je svým věkem vyrovnaných a je na něj dokonce pyšných. Zdroj: výzkum značky Dove v rámci kampaně How Old Are You?

ANKETA

1. Jaké máte pocity, když se vás někdo zeptá, kolik vám je let? Je rozdíl, když se ptá žena, nebo muž? Mladší, nebo starší?

2. Lžete někdy o svém věku nebo se vyhýbáte odpovědi či vtipkujete ohledně věku?

3. Napadlo vás někdy, jak „zapracovat“, abyste se v těchto situacích cítila líp?

Kateřina (23):

1. Je mi to jedno. Žádný rozdíl nevnímám. Když se nad tím zamyslím, tak si ani nevzpomínám, kdy se mě kdo naposledy na věk zeptal.

2. O věku nelžu nikdy. Když se občas bavím s náctiletými, tak zavtipkuju, že v jejich očích už můžu být „stará vykopávka“ a teenager už nějaký ten pátek nejsem.

3. Jsem v nejlepším věku, takže se cítím dobře aniž bych musela na něčem „pracovat“.

Erika (37):

1. Moc příjemné mi to není. Mám pocit, že už jsem stará, neatraktivní, hlavně pro mladší muže, kteří mě přitahují. Pocit, že už jsem v očích některých mužů „mimo hru“, mě někdy frustruje.

2. Nikdy o svém věku nelžu. Jeden čas jsem hodně vtipkovala. Pak jsem si všimla, že to dělá jedna asi padesátiletá kolegyně z práce, která vypadala výborně – a všechny jsme jí vlastně záviděly. Její hra na stařenu byla trapná. Tak už to nedělám.

3. Určitě na tom ještě máknu. Je asi normální mít nějaké výkyvy, když přijdou první šedivé vlasy, zhorší se pleť a tělo se změní po porodu. Chci aby moje dcera ve mně měla příklad jako já ve své mámě – ta stárnutí bere skvěle.

Irena (40):

1. Vůbec mi to nevadí, protože si myslím, že na svůj věk vypadám dobře a mnozí mi tu čtyřicítku ani nevěří, nebo ten úžas skvěle hrají. Takže si to vlastně docela užívám. O svém věku nelžu, ale striktně dodržuji, že mi je, kolik mi je – až do data narozenin.

2. Fakt ne. Momentálně jsem dost spokojená, takže tohle je pro mě otázka na úrovni Jaký jsi měla den.

3. Někdy se necítím nejlépe a ani nejlépe nevypadám, ale umím to zamaskovat líčením a tím, že si obleču něco parádního. Hned je mi celkově o dost lépe. A myslím, že moje nevlastní téměř osmnáctiletá dcera tu moji pohodu vnímá. Často mi polichotí třeba tím, že si nechá ode mě poradit s výběrem oblečení.

Jana (53):

1. Nevadí mi to, vůbec to neřeším a nerozlišuji, zda otázku klade žena či muž. Tedy pokud se nejedná o mladšího atraktivního muže. A nemusí být vůbec nadřízený.

2. Co se týká rádoby vtipných poznámek o věku, nemám je ráda ani od mužů ani od žen. Působí to na mě, že si tím dělají další „prostor“ k jednání – kdyby se jim něco nepovedlo – a dopředu se tím omlouvají.

3. Takovými myšlenkami se nezabývám, spíše se tomu asi snažím jít intuitivně naproti: sport, cestování, přátelé, koníčky, záliby, studium.

A jak jste na tom vy?

Ivana Králová