Černí baroni nastupují i s majorem Terazkym v úterý večer na Primě

Nelehký život v armádě očima vojína Kefalína se ve Švandrlíkově pojetí stal nezapomenutelný. Humor, s jakým se dívá na život v útvarech PTP, se stal už pověstným. Vzpomínáte na duté hlavy velitelů a hlavně majora Halušky s přezdívkou „Terazky“? Stačí, aby se Kefalín snažil majorovi vysvětlit, že je absurdní, aby v 15. století měl vojevůdce v ruce kulomet. Terazky má na to odzbrojující odpověď: „V pätnástom storočí som tiež niebol majorom. A terazky hej!”

Terazkyho skvěle ztvárnil Pavel Landovský. Ten si sice prošel běžnou vojenskou službou, za to však, věren své povaze a mnoha svým pozdějším rolím, byl na vojně velký průšvihář. Tu na jeho bedrech přistál trest za to, že se občas porval, tu za to, že byl cítit alkoholem, a jindy zas, že si nevyčistil zbraň. Co mu však vojna přinesla dobrého, byl jeho zájem o divadlo. Díky hereckému kroužku, který sliboval v armádě určité úlevy a výhody, se propracoval až k profesionálnímu hraní a ke svému osobitému projevu, který potom v civilu dovedl k dokonalosti. A jako by se kruh uzavíral, jeho nejslavnější polistopadovou rolí u nás se stal onen major „Terazky“. Minulý rok byl dokonce ve svých 78 letech jmenován ministrem obrany čestným majorem!

Připitomělých velitelů je ale ve filmu výborně herecky podáno mnohem víc. Třeba poručík Troník v podání Miroslava Donutila, který se vojínům stylově představí: Pozor, přijde taková kontrolní otázka - jestlipak víte, jak mně chlapci většinou říkají? ... Nevíte, co? Mně chlapci většinou říkají Tronda.”

Herecká komediální plejáda

V úterý na Primě se ale můžete těšit i na další nezapomenutelné herecké kreace, třeba od Bronislava Poloczka jako kapitána Ořecha, Jiřího Schmitzera v roli poručíka Hamáčka nebo od Václava Postráneckého coby generála. Když například tento nabubřelý generál překvapí spícího vojína Macháčka (Borise Rösnera) a chce po něm vědět, jak by se zachoval, kdyby ho takhle přepadl „diverzant nebo imperialistickej hrdlořez“, Macháček na to: „My už bysme se nějak domluvili, žádnej strach...” A generál: „Zase se mi chce zvracet...”

Hlavní postavou je ale vojín Kefalín v podání Ondřeje Vetchého. Moderní švejkovská figura je pro Miloslava Švandrlíka hodně autobiografická, autor Černých baronů dokonce občas používal stejný pseudonym, když se podepisoval pod své texty, tedy Roman Kefalín.

Do humorného zvěčnění svých vzpomínek na vojenskou službu se Švandrlík pustil někdy z jara roku 1968, kdy v Československu roztávaly upjaté politické ledy. Knihu se podařilo vydat, ale než se stačil román rozšířit mezi čtenáře v dalších vydáních, padla normalizace a na autora klatba, která mu měla alespoň na chvíli znepříjemnit umělecký život. Hned po sametové revoluci se pochopitelně vtipné dílko dočkalo dalších vydání a v r. 1992 i nezapomenutelné filmové podoby.

Švandrlíkovi bývalí příslušníci praporů PTP, tzv. pétépáci, nemohli dlouho přijít na jméno. Přece jen tyto prapory byly protiprávně zřízeny spíš jako kárné jednotky pro režimně nespolehlivé osoby, jež měly podstoupit vojenskou službu. Ve skutečnosti v nich vládl tvrdý represivní režim a příslušníci PTP byli často využíváni jako levná pracovní síla na těžkou práci. Švandrlík si takovou jednotkou také prošel, byla to ale už nástupnická organizace s mnohem lehčím režimem a v tu dobu už technické prapory ztratily ono slovíčko „pomocné“. Nicméně pojmenování Černí baroni se vžilo i pro tyto vojáky. Vycházelo z toho, že nepohodlní vojínové nosili frčky černé barvy.

Kde se točilo

Každý se s těžkou dobou komunistického řádění vypořádává po svém a humor je nejlepší lékař na všechna příkoří. Miloslav Švandrlík to pochopil a režisér filmu Zdenek Sirový též. V exteriérech nás zavedl na zámek Zelená hora.

Dnes byste historický objekt už jen těžko poznali. Je opravený a nádherně trůní na kopci u obce Klášter a Nepomuk. Své těžké chvíle si ale skutečně zažil. Nejdřív jej zdevastovali fašisté, pak armáda a skutečně v něm působil i jeden technický prapor. Pro státní památku to byla jedna rána za druhou a řádění jejích necitlivých obyvatel je na některých místech stavby dodnes znát. Naštěstí ale už ne tak, jako ve filmu, který se točil jen zhruba dva roky poté, kdy objekt armáda opustila.

Ve filmu je ale zámek stále "vojenským" objektem a odehrávají se v něm neuvěřitelné situace, které nám Miloslav Švandrlík a filmaři dokázali přetvořit ve vtipnou podívanou plnou nápaditých postaviček, scének a hlášek. A za všechny na závěr alespoň ještě jednu ochutnávku. Jak si vojín Macháček vystřelí z majora a nenápadně přirovná „lid“ ke stádečku, o které se má postarat. Major Terazky: „Vojín Macháček! ... S okamžitou platnosťou vás menujem ošetrovatelkou sviní!” Vojín Macháček: „Sloužím lidu, soudruhu majore!”

Pobavte se s filmem Černí baroni v úterý ve 20.15 na Primě!