Show Jana Krause: zpívající teta Bára, o lásce k herectví, dětech a kadibudce a hitparáda neduhů domácích mazlíčků

Bára Basiková

Prvním hostem, kterého si dnes Jan Kraus pozval, bude oblíbená česká zpěvačka Bára Basiková, aktuálně rovněž velmi čtená autorka blogu. „Na podzim jsem jeden ze svých blogů směřovala také k tématu koronaviru a bulvár neudělal nic lepšího, než že vytrhal věty z kontextu, poskládal je, dal je do médií a já jsem z toho vylezla jako úplná kráva, která se pasuje do role odbornice na koronavirus,“ vypráví zpěvačka s básnickým střevem, která začala psát svoji beletristickou, částečně autobiografickou prvotinu již za minulého režimu.

Její Rozhovory s útěkem pak po knižním vydání ocenil i Bohumil Hrabal, který dílo charakterizoval jako první lesbický román u nás. „Knihu jsem napsala, když mi bylo devatenáct, a má spoustu autobiografických prvků, protože nejlíp se píše o tom, co člověk sám zažívá – a to já jsem teda měla o čem psát, aniž bych tušila, co mě všechno ještě čeká,“ dodává s potutelným úsměvem v reakci na to, jak moc autobiografické toto dílo je. „Nicméně jsem už tehdy chtěla, aby ta knížka byla progresivní, hodně kontroverzní a samozřejmě v roce 1982 se nenosilo mluvit o lesbické lásce.“ Bára podle svých slov psala vždycky. „Můj tatínek mě naučil psát už v pěti letech,“ vzpomíná, „protože jsem asi tak dlouho otravovala, až mě to teda naučil. A můj první román se jmenoval Loď a byl o lodi plné lidí, která se potopila, a ti lidé zemřeli. Psala jsem tedy stále a dále, ale když přišly děti a do toho moje pěvecká kariéra, nebyl čas.

Občas jsem sice napsala nějaký fejeton do časopisu nebo nějaké písňové texty, ale nemohla jsem to rozjet tak jako na střední škole. Využila jsem vlastně až tu situaci loni na jaře. Píšu jednak blog, který se jmenuje Když skočíš, já taky…, paralelně píšu texty do šuplíku. A to pak dám všechno dohromady a v říjnu to vyjde jako kniha.“ Prozradí na sebe také to, že je takřka čerstvou majitelkou řidičáku, který si udělala teprve před dvěma lety, a to, že dlouhodobě bere antidepresiva. „Myslím, že od loňského jara jejich spotřeba obecně výrazně stoupla.“ Celkově vzato však prý žije šťastně. „Mám kde bydlet, mám kde spát, jídlo mám taky a jsem celý život zvyklá hrát s kartami, které dostanu. A to by měl asi dělat každý. Jak říkal můj kamarád Petr Muk, ať jsi dole, nebo nahoře, hlavně se z toho nepo…t,“ říká umělkyně, která toho času navíc vypomáhá v dětském domově. „Dělám tam všechno. Vytřu podlahu, sklidím nádobí po obědě, ustelu postýlky, pak si hrajeme, zpívám jim písničky. Děti mi říkají teto Báro a jsou tak malé, že vůbec nevědí, kdo jsem, což je velmi osvobozující.“

Miroslav a Eliška Hanušovi

Dalšími hosty posledního únorového dílu budou herci – Miroslav a Eliška Hanušovi neboli otec s dcerou. Eliška je i přes vysoký stupeň těhotenství v dobré kondici, a tak prý teprve minulý týden skončila s natáčením. Její otec, Miroslav Hanuš, zase nedávno dotočil film Vyšehrad, kde představuje postavu nápadně připomínající někdejšího místopředsedu Fotbalové asociace České republiky. „To bylo neuvěřitelně načasované. My jsme nevěděli, že bude zavřený. My jsme to natočili a pár týdnů nato ho zatkli,“ říká o reálném předobrazu postavy, kterou ve filmu hraje, Romanu Berbrovi, jenž byl zatčen v souvislosti s korupční aférou. „Navíc jsem to ani neměl hrát. Měl to hrát někdo jiný, myslím, že Jirka Dvořák, který dostal covid, a tak mi v noci volali, jestli bych nemohl ráno přijít.“

Od herecké profese odbočíme také k Miroslavově manuální zručnosti. Eliška nám prozradí, že nedávno společně postavili kadibudku, a tak se rozjede bouřlivá diskuse o tom, podle čeho rozhodnout, jak velký otvor záchodu zvolit. „Hrozně dlouho jsem řešil, koho z rodiny mám obtáhnout, aby to dalo ten správný tvar,“ popisuje umělec se slabostí pro domácí kutění. „Nakonec jsem odšrouboval prkýnko z mísy a obkreslil jsem si ten tvar, u kterého je jisté, že jím nikdo nepropadá.“

O Hanušových lze říct, že jsou herecká rodina, protože divadlu a hraní se věnuje i Miroslavova manželka a dcery. „Já to mám fakt rád, a když holky projevily přání, že by to chtěly dělat, tak řada kolegů říkala: jenom to ne. A to já nechápu. Já jsem v tom šťastný, i se tím uživím, dokonce i teď v téhle době.“ Aktuálně se však nejvíc těší na roli dědečka, kterou podle svých slov dosud neokusil. Zato roli tatínka tří dcer si prý užil dostatečně, dokonce byl tak trochu proti své vůli účasten při porodu nejmladší z nich. „Já jsem měl totiž obavy z toho, že tento zážitek může pokazit sexuální život, jak se kdysi tvrdilo,“ vypráví. „A o to jsem měl velkou starost.“ Naproti tomu Eliščin manžel bere svoji přítomnost u porodu jako samozřejmou. „Můj muž je dost odhodlaný a já budu ráda, když tam nebudu sama,“ reaguje na to Eliška.

Roman Skala

Do světa zvířat nahlédneme spolu s naším posledním hostem, veterinářem Romanem Skalou, který se podle svých slov specializuje hlavně na ortopedii a chirurgii. „Protože mám ordinaci v centru města, jsou mými pacienty především psi a kočky, občas nějaký králík či morče, i když kdysi jsme měl i nějaká lvíčata,“ přibližuje svoji klientelu a stěžuje si na přešlechtěnost některých psích ras, která předurčuje jejich problémy. „Například psi bez čumáku permanentně špatně dýchají a chrápou. I to se musí občas operovat, aby se jim trochu ulevilo. S tím bývají spojené rovněž křivé nohy, což taky není žádná hitparáda,“ vysvětluje s tím, že je to důsledek celkového zkracování, respektive toho, že se při šlechtění vybírají jedinci, kteří mají nějaký extrémní znak.

„Nejprve se vybere jedinec, který má trochu kratší nos, a pak se pořád dál vybírají ti, co mají krátký nos, aby se vytvořilo něco nového. A teď navíc frčí extrémy, takže čím je to zvláštnější, tím je to lepší.“ Z hlediska zdraví je podle něj ideální 15 až 20kilogramový vořech. Jak se chovají psi ve veterinární ordinaci? A jak jejich páníčci? Co znamená ve slangu zvěrolékařů výraz „parková univerzita“ či „doktor Google“? To a mnohem více se dozvíte v dalším dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause už dnes večer na Primě.

Show Jana Krause ve středu 24. února ve 21:35 na Primě.