Společné dítě necháváme vyšší moci, prozradili Richard Krajčo a Karin Babinská

• Vy jste spolu točili film Křídla Vánoc (2013) a taky tři videoklipy skupiny Kryštof – Ty a já, Šňůry a Zůstaň tu se mnou. Jak se vám navzájem spolupracovalo? Karin, jaký je Richard herec? Richarde, jaká je Karin režisérka?

Karin: Ríša je super herec, velmi kultivovaný a disciplinovaný. Jakmile spolu pracujeme, nenarážíme na situace, že by někdo nad druhým chtěl mít moc nebo nad ním zvítězit. Dodržujeme štábní kulturu. Když se zrovna točí a jsem v pozici režisérky, mám poslední slovo já. Když třeba režíruju show kapely Kryštof, poslední slovo má zase Ríša. Vždycky je to záležitostí toho, čí je daný projekt. S Ríšou se mi spolupracuje skvěle, má neuvěřitelný herecký talent.

Richard: Je to pravda. (smích) Karin vlastně všechno řekla. Nesnažíme se jeden druhého přeskočit a respektujeme své profese. A u herectví to jde samozřejmě lépe, když režisér ví, co chce. Je to pak snadnější, protože ho režisér vede, netápe a ani si pak nepotřebuje něco dokazovat. A Karin ví přesně, co chce. Například během natáčení Křídel Vánoc jsme všichni dostali kompletní životopisy postav. Mysleli jsme si, že to vůbec nepotřebujeme, ale něco nám to dalo. Zkrátka a dobře spolupracuje se nám výborně.

• Jak to máte s pracovním vytížením? Nosíte si práci domů?

K.: Nás práce hodně baví, takže o ní doma dost často diskutujeme. To je dané i tím, že z domu hodně pracujeme. Já píšu knížky, takže doma trčím pořád. Když Ríša nekoncertuje, je taky doma, řeší třeba manažerské věci nebo skládá a vzájemně to spolu probíráme. Je to pro nás každodenní záležitost a ani bych nechtěla, aby to bylo jinak.

R.: Svým způsobem děláme každý něco jiného, ale je to trochu podobné. Baví mě vyprávět Karin moje nápady na texty a konzultovat je s ní. Když jsem se třeba připravoval na roli Tomáše Krásy ve Vysoké hře, Karin zase pomáhala mně a hodně jsme toho pak přenesli i do scénáře. Určitě existují páry, které si práci domů netahají, a je to v pořádku. U nás to ale funguje a jsem rád, že se vždycky dokážeme shodnout.

• Společně jste pracovali taky na knížce Kecy, kecy, kecičky, která vznikla z příspěvků na blogu Karin a je doplněná o glosy Richarda. Jak fungovala spolupráce na ní?

R.: Já jsem její příspěvky oglosoval, abych k nim přidal trochu mužský pohled. Karin rok mapovala události kolem naší rodiny a my vůbec netušili, že z toho nakonec bude kniha. Když ale přišla nabídka ji vydat, řekli jsme si proč ne. A já jsem k tomu chtěl něco dodat, aby čtenáři věděli, že si určité věci nemyslím přesně tak, jak je zachytila Karin. A takto pak vlastně vznikl i náš společný projekt Kecičky a písničky, což je taková talk-show, se kterou jezdíme za diváky. Zjistili jsme, že se v různých věcech trochu trumfujeme, shazujeme, děláme si ze sebe legraci a že to pak baví i lidi, kteří na to chodí.

• Plánujete nějaké další společné projekty?

R.: Možná, vymysleli jsme si takový seriál, sitcom. Původně jsme to brali jako legraci, takže jsme se o něm zmínili našemu kamarádovi, filmovému producentovi. On se toho chytl a dal dohromady všechno, co bylo potřeba. Teď o to někdo projevil zájem a řešíme, že by se to možná opravdu zrealizovalo.

K.: Práce na tomto seriálu by nás těšila, protože to bude úplně něco jiného, utečeme od závažných témat a bude to legrace. Nedávno jsem se smála tomu, že ještě když jsem před deseti patnácti lety hodně točila reklamy, což mě tehdy živilo, četla jsem u svého popisu, že mou specializací jsou zvláštní efekty a humor. Takže bych se teď díky sitcomu zase mohla k humoru vrátit.

R.: Jenom aby to, co jsme vymysleli, bylo vtipné. My se smějeme, ale uvidíme, jestli to nebude málo. Kromě toho ještě budeme na podzim točit klip k nové písni od Kryštofa. Jde o první vánoční píseň vůbec, kterou s kapelou máme, takže to bude výzva. A co bude pak, nevíme. Před rokem a půl bychom neřekli, že budeme dělat nějakou talk-show, ono nás ale vždycky něco napadne. Tak je to s naší prací, sami si něco vymýšlíme a tím se bavíme.

• Karin, vy jste napsala i další knihu s názvem Za sny. Jak moc vám vůbec Richard mluví do psaní?

K.: On mi nemluvil ani do té předchozí knížky, jen to pak oglosoval, vepsal do té knížky svoje postřehy. Do jednotlivých blogů ale nezasahoval, nikdy je ani předem neznal. Do knížky Za sny nevstupoval žádným způsobem, stejně jako nevstupuje do té, kterou píšu teď. Je to beletrie, moje fantazie, můj příběh. Ríša mi pomáhá tím, že mi to, co napíšu, předčítá nahlas a já si u toho ještě sama tříbím, co bych měla změnit, co funguje a co ne, protože vidím, jak reaguje. Na základě toho pak já něco upravím, nebo taky ne. Ale že by do toho vstupoval…

R.: To je zakázané.

• Do jaké míry vaše poslední i další plánovaná kniha vychází z vašeho života?

K.: Příběh jako takový je smyšlený. Ale čím dál víc zjišťuju, že jakmile píšu knížku, jsem obsažená v každé z postav. Ať už jde o ženskou, nebo mužskou postavu, všechny prožívají moje zážitky. Zároveň se v nich promítají i lidé, které znám. Ríša to pak čte a směje se, že píšu o něm, a pak čte dál a říká, že tohle nedělá, a já odpovídám, že to přece není on. Ty střípky jsou z věcí, které znám, protože jakmile píšete něco o emocích, vždycky to musí vycházet ze skutečných prožitků.

• Karin, jak jste vůbec na začátku vašeho vztahu vnímala slávu skupiny Kryštof? Žárlila jste na Richarda v obklopení fanynek?

K.: To žárlení mě úplně minulo, protože jsem tehdy kapelu Kryštof prakticky neznala. Jejich písničky se mi vyhýbaly. Před lety jsem slyšela Lolitu, která se mi moc nelíbila, takže jsem ji vytěsnila ze svého života. Pak jsem občas někde zaslechla Atentát. Nikdy jsem ani neposlouchala rádio, protože mi leze na nervy. Teprve když Richard složil píseň Cesta do Křídel Vánoc, řekla jsem si: wow, to je krásná písnička, možná že to s tou kapelou není tak marné. Začala jsem tedy jejich hudbu trochu poslouchat a Ríša mě potom pozval na jejich první halový koncert.

Tam jsem koukala jako blázen, protože jsem si myslela, že takové koncerty dělají jen zahraniční interpreti. Absolutně vůbec se totiž nezajímám o hudbu a nikdy jsem nebyla na žádném koncertě, jen na skupině Olympic, když jsem byla malá. Byla jsem proto opravdu překvapená, že českou kapelu poslouchá tolik lidí. Když jsme spolu pak začali žít a Ríša mě měl představit kapele, říkal, že se za mě trochu stydí, a pustil mi dokument o Kryštofovi, ve kterém mi všechny ukázal. Když mě pak vzal poprvé mezi ně, všechny už jsem je znala.

R.: Karin není úplně žárlivá. Já žárlím víc a ona se mi za to směje.

• Jak jste se vlastně dali dohromady? Liší se nějak vaše verze společného příběhu?

R.: Ony se neliší, protože jsme se seznamovali my dva. Dlouho jsme se znali jen zpovzdálí, z takového letmého setkání. Karin mi totiž asi už před 15 lety nabídla roli ve svém prvním filmu Pusinky, jenže jsem tehdy nemohl. Po šesti letech pak přišla nabídka na film Křídla Vánoc, na kterém už jsme spolu pracovali a blíže se seznámili. Po natáčení filmu jsme pak zjistili, že by nám po sobě bylo smutno, kdybychom spolu nebyli.

K.: To, že jsme se seznámili blíže, ale neznamená, že jsme spolu něco měli nebo podobné věci, o čemž se tehdy různě spekulovalo v bulváru. Byly to ale nesmysly, na to nebyla energie, síla ani čas.

R.: Prostě jsme se lidsky sblížili a pak se nám začalo stýskat, takže zhruba půl roku po natáčení filmu se naše cesty protnuly pevněji.

K.: Dlouho jsme o tom nemluvili, protože bychom museli vyvracet všechny fámy a pomluvy, které kolem toho vznikly, a to je vždycky zbytečné. Proč by se měl člověk bránit tomu, co se kde píše a o čem se spekuluje. Je to jen voda na mlýn dalším řádkům.

R.: Bylo to zajímavé spojení. Já se svou mediální nálepkou zvrhlíka, kterou mám mnoho let, a ta neposkvrněná víla. Stejně jsem to určitě všechno způsobil já, všechno jsem zničil, pošpinil, podupal… dávali nám rok. Takže jsme se tomu nebránili, ale spíš se jen usmívali.

K.: Až po mnoha letech říkáme, jak to všechno bylo. A já to ráda vyprávím, protože jsme takový důkaz, že láska existuje.

• Dokazujete si svou lásku i na Valentýna? Slavíte tento svátek?

R.: My slavíme všechno. Máme spolu několik výročí.

K.: Myslím, že žádní lidé nemají tolik výročí a různých druhů seznámení jako my. Každá příležitost k obdarování se nebo večeři je dobrá.

R.: My jsme si hlavně řekli, že musíme mít své „společné“ dny, protože je to podle nás ve vztahu důležité. A opravdu je dodržujeme, takže i kdybychom neměli oslavy, které jsme si vybudovali, snažíme se vyhradit si dny sami pro sebe, kdy vyrážíme na večeře a děláme si párty ve dvou. Lidi na takové dny často zapomínají, a ony přitom přispívají k utužení vztahu.

• Oba máte děti z předchozích manželství. Neuvažujete ale i o vlastním společném?

R.: Tomu necháváme naprosto volný průběh. Říkali jsme si, že když za námi nějaká dušička bude chtít přijít, tak přijde.

K.: Je to tak. Na druhou stranu už jsme malinko staří a ta únava je cítit. Máme tři malé děti a do toho hodně práce. Člověk si samozřejmě někdy řekne, že by ještě chtěl další dítě, že je to takové naplnění vztahu. Pak jsou ale dny, kdy je člověk rád, že ho nemá, protože už únavou kolikrát ani nemůže vstát z postele. My jsme to opravdu nechali nějaké vyšší moci, ať se stane, co se má stát.

Na společný rozhovor Karin Babinské a Richarda Krajča v Show Jana Krause se můžete podívat v následujícím videu: