Buďte s dětmi parťáci a domluvíte se na všem, říká autorka Nevýchovy

Katko, jak vlastně Nevýchova vznikala?

Už odmalička mám při různých vypjatých momentech schopnost nezapadnout do emocí, v důsledku kterých se často dějí velké, dramatické věci. Spíš všechno s odstupem sleduji. A během mé pedagogické praxe jsem zažila mnoho situací, ve kterých jsem si říkala, jak by to šlo udělat lépe. Myslím, že tohle zažívá spousta rodičů nebo učitelů, ale v důsledku emocí se lidé nejsou schopni koukat na jednotlivé situace s jasnou myslí a hledat jednoduchá řešení.

A potom k vám přišly děti partnera. To jste dál jen tak pozorovala?

Děti mého muže ke mně přišly skoro ze dne na den. Jankovi nebyly ani dva roky a Kristýnce bylo šest. Museli jsme něco udělat, aby naše soužití fungovalo, protože já byla často unavená a nevěděla jsem si rady. Začala jsem se radit s dětmi a taky jsem se spoustu věcí naučila od svého muže, který umí žít, myslet na svoje potřeby, a o to lepší je táta. A tak jsme se společně začali domlouvat, jak vyřešíme jednotlivé situace.

Z těchto zkušeností tedy vyplynula Nevýchova?

Ano, s kolegy jsme rozebírali jednotlivé situace, které jsem s dětmi prožívala. Vždycky se ptali: „A jak tohle řešíte s Jankem?” Z příběhů každodenního života jsme vytvořili postupy, mnohokrát je vyzkoušeli a dnes je učíme rodiče v Nevýchově.

Jak dlouho takový proces trval? To určitě není otázka týdnů....

V našem případě to byly měsíce velmi intenzivní práce. Ale děje se to pořád, v Nevýchově citlivě reagujeme na potřeby našich rodičů. Když přijde třeba maminka, účastnice kurzu, že potřebuje vyřešit nějaký problém, na kterém se zadrhla, pomůžeme jí s tím. Ukážeme jí, jak může najít řešení s použitím základních principů Nevýchovy. A když zjistíme, že tenhle problém se v něčem významně lišil od stovek jiných, které už rodiče s Nevýchovou vyřešili, pracujeme s tím. Doplňujeme nebo zpřesňujeme naše principy a postupy tak, aby byly použitelné v každé situaci a pro každého. Je to ale vždycky víc otázka změny přístupu k dítěti než používání nějakých postupů. Nevýchova se tím vlastně dost liší od jiných přístupů. U nás totiž nedostanete rady typu „když vaše dítě dělá tohle, udělejte tamto“. Vaše dítě je jiné než děti vašich kamarádek, a co funguje u nich, nemusí fungovat u vás. Proto rodiče učíme, jak se svým dítětem najít vlastní řešení, dobré pro oba.

Už jsme zmínili partnerovy děti. Někdo by mohl namítat, že vychovávat cizí děti je jiné než vychovávat vlastní. V některých situacích je to několikanásobně těžší, v jiných zase lehčí...

Nepochybně je to jiné a možná, že až se uvidíme za dva roky, řeknu vám, jak moc. Ale v Nevýchově je už obrovské množství lidí, kteří mají vlastní děti, a jejich výsledky nejsou jiné než ty moje, jsou stejné. Možná já jsem jen měla na začátku výhodu jistého vhledu.

Já se spíš ptala, protože mne zajímá, jak složité situace lze s Nevýchovou zvládnout. Když jsou děti součástí rozvodu, jen málo jich to zvládá bez problémů.

Jistě, když k nám děti přišly, museli jsme zvládnout celou řadu velmi citlivých situací. Bylo to pro mne velké ponaučení, protože jsem se dozvěděla, o čem všem se s dětmi člověk může bavit a jak otevřený může v komunikaci s nimi být. To je důležité zejména kvůli dětem, protože ony s těmi věcmi žijí, cítí je a napadají je různé otázky. A když problémy citlivě pojmenujeme, dáme jim odpověď na jejich otázky, samozřejmě přiměřeně jejich věku, velmi často zjistíme, že nepotřebují složitý rozbor situace. Stačí jim pár vět a potom třeba přijdou a doptají se na další věci, které je zajímají. My jsme si doma vytvořili otevřený komunikační prostor, kdy děti mohou kdykoliv přijít a zeptat se, jak to je. Ale já jim neříkám: „Je to tak a tak,“ říkám: „Já to mám takhle a rozumím tomu, že někdo jiný to má třeba jinak.“ A děti si pak nemusí vybrat, které stanovisko se jim líbí více, protože vědí, že obě jsou možná. Můžou pak milovat obě strany, aniž by z toho měly nepříjemné pocity. Podle mne není lepší způsob, jak zvládat dramatické situace.

To ale asi není úplně jednoduchá cesta?

Musíte se rozhodnout, jestli potřebujete rychle zaplašit jednu konkrétní situaci nebo jestli přemýšlíte v širším kontextu života dítěte. Pokud jen potřebujeme něco vyřešit a je nám jedno jak, tak se budeme chovat jinak, než když nám záleží na tom, abychom z té situace oba dobře vyšli a aby se dítě naučilo řešit situace propříště a otevřeně komunikovat. Ono se to dá zvládnout i prvním způsobem, ale je otázka, jestli je to skutečné řešení a co si z něj dítě odnese. Protože když si odnese, že si lžeme a že musí být ostražití, je to špatně. Ale když si odnese, že o všem se dá doma mluvit a že vždycky dostane odpověď, tak je to přece super!

A říkáte třeba dětem pravdu, i když se s partnerem hádáte?

Když se s partnerem dohadujeme, tak děti vědí, že se jich to netýká. A Janek třeba řekne, ať si to vyřešíme, a jde vedle. Za chvilku přijde a řekne: „Tak co, ještě?“ Není v hádce emočně zatažený, vidí, že naše diskuze spěje k cíli a že máme snahu se domluvit. To mi přijde jako obrovská deviza. Ale my se moc nehádáme, je přece rozdíl mezi hádkou a řešením situace. Taky máme na věci různé názory, a to je skvělá věc. Někdy mají rodiče dojem, že je vše v pohodě, když s nimi dítě souhlasí. Podle mě ale není cílem výchovy, aby děti souhlasily, ale aby o věcech přemýšlely a uměly hledat řešení. Když se tohle doma naučí, dostaly do života důležitou dovednost.

Často mluvíte o dohodě, ale přitom upozorňujete, že dohoda není kompromis. Jaký mezi tím cítíte rozdíl?

Když jsme se začínali domlouvat s Jankem a když najednou dostal možnost rozhodovat o sobě, začal přicházet s řešeními, která by mne na začátku ani nenapadla. Samozřejmě jsem měla nejprve tendence navrhovat řešení, která byla někde mezi tím, co jsem chtěla já a co chtěl on, něco, co bychom přežili oba. Kompromis podle mne je, když žena chce jít na koncert a muž na fotbal, a nakonec jdou do divadla. Není spokojená ani ona, ani on, nikdo nevyhrál. Jenomže moje zkušenost je, že pokud děti dostanou možnost, nacházejí s rodiči řešení, kdy vyhrají oba. Mnohdy dítě potřebuje něco, na co rodič ani nepřijde. Jindy jen k té situaci potřebuje něco dodat, získat pocit důležitosti. A někdy zase potřebuje pochopit, proč to tak musí být, a i tehdy jsou oba vítězové.

Vy vlastně říkáte, že dohodu lze najít vždycky, i když je to někdy obtížné.

Jsou lidé, kterým není příjemné hledat řešení, nejsou na to zvyklí, a pro ně je složité dosáhnout dohody. Moje zkušenost však je, že když rodina začne s Nevýchovou, tak dítě ví, že mamka potřebuje každý týden zajet k babičce, a je to v pohodě. A mamka zase ví, že dítě potřebuje vykopat tuhle díru. Okej. Najednou si obě strany rozumí, nic na sebe nevymýšlejí, a když se něco musí, tak se to musí, ale je možné zařídit to tak, aby se v tom oba cítili dobře.

Pojďme se teď bavit trošku konkrétně. Jak bych měla třeba řešit situaci, kdy potřebuju odejít z hřiště, protože za 10 minut nám jede autobus, ale dítěti se nechce?

V momentě, kdy už Nevýchovu děláte, byste se do takové situace nedostala, protože byste věděla, že je důležité říct dítěti včas, že budete odcházet. Jen se vžijte do situace dítěte... Děláte něco, co vás baví a jste do toho ponořená. A najednou někdo rozkáže, že všeho musíte nechat a jít. Taky se vám nebude chtít, že ne?

Ale jak to udělat, když jsem to dítěti neřekla dostatečně dopředu?

Je dobré vědět, že je chyba na vaší straně a že po dítěti chcete, aby bylo to moudré, když vy jste nebyla. To totiž není tak, že to hloupé dítě tady řve, zatímco chytrá máma potřebuje odejít. Pokud dítě nemělo šanci se na odchod připravit, může nastat situace, kdy dítě řve a mamka na něj ječí: „Nedělej ostudu, všichni na nás koukají.“ Dítě cítí boj a začne bojovat taky. Je to jeho přirozená reakce. Sice není schopno ječet zpátky, protože neumí vyjádřit své pocity slovem, ale dělá zase jiné věci, které jsou vám nepříjemné, a dělá je naschvál. Vrací vám to, jak k němu přistupujete, jenom opakuje stejný vzorec chování, který se naučilo od vás. Děti jsou geniální. V takové situaci můžete reagovat jenom sama za sebe. Jestli dítě pláče, vezměte ho třeba do náruče a řekněte, že tomu rozumíte. Nedopusťte, aby z toho byla bitka, a pro příště se z té situace poučte.

Častým kamenem úrazu bývají také odchody z domova, konkrétně třeba do školy či školky. Jak řešit tohle?

Některé maminky mají například nakreslenou strukturu toho, co vše je potřeba ráno udělat a společně s dítětem jednotlivé body odškrtávají. Potíž je, když všechnu odpovědnost táhne máma a dítě si hraje. Když je ten proces společný a když dítě ví, že je stejně důležité jako máma, je všechno hned jednodušší. A tohle se dá zařídit už třeba u přebalování, ne až s většími dětmi, jak rodiče někdy namítají, než přijdou do Nevýchovy. V momentě, kdy je dítě aktivní součástí procesu, tak všechno funguje úplně jinak, než když je rodiči vláčeno z jedné aktivity do druhé a ještě ho přitom komandují. Kdyby to někdo dělal nám dospělým, tak budeme strašně otrávení. Jiná taková vychytávka je, že na hodiny nalepíte barevný papírek, aby dítě vědělo, kdy je potřeba odcházet. Pokud má časovou strukturu, spolupracuje daleko lépe. Děti totiž nevědí, co je chvilka, je to pro ně abstraktní pojem.

Takhle na první poslech to zní docela složitě...

Když začínáte, tak je to možná trošku těžší, protože dítě na to není navyklé. Ale když pochopí, že jsou s mamkou parťáci a že na něj nehraje žádné habaďůry, ale jen vyjadřuje svoji potřebu, tak to udělá. Všechny tyhle vychytávky ale fungují, když se k dětem chováme jako skuteční partneři. Principy Nevýchovy jsou velmi jednoduché, je ale potřeba pochopit souvislosti. Proto Nevýchovu jako celek předáváme v praktických, prožitkových kurzech. Mít informace někdy nestačí, rodiče potřebují zažít to, o čem tu mluvím.

Jak dlouho trvá přechodová fáze?

To záleží na konkrétní rodině a situaci. Jsou mamky, které mají po týdnu hotovo, naučí se tvořit s dětmi dohodu a už to frčí. A jsou mamky, kterým to trvá déle. Teď jsme zažili průlom s jednou maminkou, pořád hledala nějaké řešení a nešlo to. Ale ona se vlastně sama za sebe nikdy nerozhodla, že něco změní. Až v interakci s jinými maminkami na to přišla, najednou se v ní vzedmula tak obrovská síla a nastavila si vnitřní hranice. Povedlo se jí vybudovat s dětmi úplně jiný vztah. Vůbec totiž není třeba stavět hranice dětem, důležité je, abychom je měli nastavené my jako dospěláci. Dítě se to od nás naučí.

Pořád mluvíte o tom, že musíme dětem říkat své pocity. Ale to se v Česku moc nenosí...

České maminky, ale možná ještě víc čeští tatínkové nejsou zvyklí mluvit o svých emocích a potřebách. Potom strašně často zabředávají do toho „očekávám, že očekáváš“. Jak to, že on neví, že já to chci takhle? No, neví, potřebuje to slyšet. My jako rodiče strašně chceme být dokonalí, abychom dítěti ukázali, jak životem dokonale projít, ale to nefunguje. Dokonalost spočívá v autenticitě, v přirozenosti a otevřenosti. Já to mám takhle a potřebuju to tak, pojďme najít řešení. Pak může dítě přijít a v klidu říct, že se mu něco nelíbí a že by chtělo věci řešit jinak. A může tenhle vzorec používat ve svých budoucích vztazích a porozumět si i s dalšími lidmi. Porozumění druhému je přece hrozně důležité. Proto bychom se neměli zamykat do představ jak být dokonalí. Ne, jen buďme sami sebou a snažme se rozumět si.

České maminky se hodně obětují. To asi taky není úplně správně, ne?

Ne. Obětovala se moje maminka a jeden čas jsem se obětovala i já. A vůbec jsem se necítila dobře. A pokud to nechceme změnit kvůli sobě, měli bychom to změnit kvůli svým dětem. Aby v budoucnu nemusely zažívat stejné situace, jaké zažíváme my. Já prostě svoje dítě nechci naučit obětovat se. A to znamená, že v situacích, kdy mi není dobře, se zastavím a uvědomím si, jak to udělat, aby mi bylo lépe. Pak jdu a vykomunikuju to se svým okolím. A je potom úplně jedno, jestli to budu řešit s dítětem nebo s partnerem. Dokud nebudete vědět, jak to potřebujete, a neřeknete to jasně, srozumitelně, ale bez útoku, tak se nikam nepohnete.

Katka Králová, zakladatelka Nevýchovy

Zaujala vás Nevýchova? Můžete si zdarma zkusit rychlokurz Nevýchovy ZDE.

Lucie Kořistová