Noc z 30. dubna na 1. května se nazývá Filipojakubská, v Německu Valpuržina, případně noc čarodějnic. Kořeny má v keltském svátku Beltine (v překladu: zářící oheň). Berme tuto noc vážně, protože se koná sabat, velké shromáždění čarodějů a čarodějnic. Přesně o půlnoci rozkvétá v hlubokých lesích tajemné zlaté kapradí.
My ho ovšem nenajdeme, protože křepčíme na kraji vesnice u táboráku a o půlnoci nám dělá problém dojít na nejistých nohou domů, natož hledat poklady.
Ohně se zapalovaly odnepaměti právě na ochranu před čarodějnicemi, letícími na sabat povětřím, natřené čarodějnickými mastmi. Zdaleka nelétaly jen na koštěti, braly zavděk vidlemi, motykami či jiným hospodářským náčiním, anebo létaly na svém pomocníkovi, který měnil podoby (býval kocourem, kozlem, ale i mouchou).
Kdyby Petrovy kameny mohly mluvit…
Co se dělo na takovém sabatu? Ani se neptejte! Petrovy kameny v Jeseníkách by mohly vyprávět, jedná se asi o nejznámější čarodějnické shromaždiště široko daleko. Sabatu předsedal satan v podobě zapáchajícího vousatého kozla, spočíval na starém druidském oltáři, z přítomných čarodějnic byla volena královna sabatu, představovali se novici a novicky. Při letu na sabat a tanci v kole čarodějnic vyrážely čarodějnice záhadný výkřik: „Har-har, ďáble-ďáble!“ Těsně před rozedněním se ďábel promění ve velkého kohouta a odlétá. Až tedy nad ránem spatříte letět kohouta, nepřičítejte to nadměrnému množství zkonzumovaného alkoholu. Letí doopravdy. Ale není to opravdový kohout.
Čarodějnice nemají slzy
Důležitá otázka: Jak se pozná taková čarodějnice? Za základní znaky čarodějnictví pokládali katoličtí démonologové a inkvizitoři škodlivá kouzla, pakt s ďáblem, všelijaké neslušné techtle mechtle s ďáblem a účast na sabatu. Čarodějky se poznaly i podle čarodějnického znaménka na těle či podle toho, že neronily slzy.
Čarodějnictví bylo spojováno především se ženami – vyvolávaly bouři, déšť, neúrodu, mohly přivodit impotenci, neplodnost, potraty, přičarovávaly lásku osob (milostná očarování) či takzvané uschnutí člověka. Nejznámější čarodějnické procesy u nás se konaly ve druhé polovině 17. století ve Velkých Losinách a Šumperku, o život přišlo nejméně sto nevinných lidí. Tady byla hlavní motivací vyšetřovatele Jindřicha Františka Bobliga ziskuchtivost (získal spolu s losinským panstvem většinu majetku upálených, ačkoli ten měl správně připadnout státu), ale umíme si představit i bezpočet dalších motivů: nevzdělanost, pověrčivost, závist, strach z uřknutí či zmíněného uschnutí – mimochodem, lidé byli přesvědčováni, aby domnělé čarodějnice při sebemenším podezření ihned udávali.
Recept na nápoj lásky
Výjimečně však byly ctěny moudré ženy - čarodějnice, které se vyznaly v léčivých vlastnostech bylin a konaly dobro. Z těch se později rekrutovaly báby kořenářky a ještě později bylinkářky a léčitelky, jimž nastaly na rozdíl od dřívějších dob zlaté časy.
Která novodobá čarodějnice přijde jako první na to, jak připravit zaručeně fungující nápoj lásky, vyplní propastnou mezeru na trhu a pohádkově zbohatne. Stačí dát sklenku vypít mladému svalnatému milionáři!
A my můžeme poskytnout dokonce i recept na takový nápoj, pochází z písně Jiřího Grossmanna Barmanka: Mandragora za jakubské noci utržená, jedno mihotavé světlo svatojanské mušky, slza, kterou při setkání umí prolít žena, dým, který se chvíli vznáší po výstřelu z pušky… Stačí tyto věci sehnat, začít vyrábět ve velkém, a topíte se v luxusu, milé čarodějnice.
Autor: Eva Michorová
